milancecil

Život je právě tak krutý a nelítostný, v jak krutý a nelítostný si ho vzájemně jen sami lidé dokáží změnit, a tak nám téma zločinu a odplaty stále zůstává jako jakési věčné lidské prokletí, právě tak, jak nám to připomíná ve svém velmi silném komorním dramatu Roman Polanski, ve kterém se pro Dr.Mirandu původně spíše jen náhodné noční setkání v domě na pláži obývaném manželským párem, Paulinou a Gerardem Escobarovými, změní v tvrdý zápas o vlastní přežití, svou překvapující přítomností totiž náhle, neočekávaně poskytne příležitost k vyrovnání za své páchané zločiny, za týrání, ponižování, za znásilňování, za vše, co mohl naprosto beztrestně konat ve své funkci lékaře asistujícího při výsleších v období vlády vojenské diktatury, Paulina svého trýznitele i po mnoha letech poznává, nezapomněla, protože oběti nikdy nezapomínají na utrpení, na strádání, na bolest, kterou museli snášet, vše v nich zůstává hluboko zakořeně, v dalších dramatických událostech nás diváky dostává do role, v níž bychom měli společně s ní rozhodnout o tom nejspravedlivějším trestu pro někoho takového, pro někoho tak rafinovaně krutého, nelítostného, jež jí se zvrhlým potěšením poznamenal na celý další život tím, co byla násilím přinucena snášet, ano, vše je určitě na morálních mezích jaké má v sobě člověk nastavené, jak moc je má v sobě pevně zakotvené a jsou pro něj tedy nepřekročitelné, lidskost i nelidskost mají pro každého své individuální meze a bohužel ani ten nejkrutější trest nás prožitého příkoří nezbaví, nikdy nezapomeneme, jak velká bolest a ponížení bude pak tím dostatečným, jak moc krutí chceme a pak i dokážeme opravdu my sami být. Kdo z nás by v takové situaci ukončil život Dr. Mirandy a kdo mu odpustil, rozvázal mu ruce a nechal ho dále žít???

Měla to být pro mladý manželský pár jen rozptýlení přinášející zámořská plavba do Indie, ale vše bylo nakonec naprosto jinak, než si ti dva, již lehce se v manželství nudící muž se ženou představovali, jejich původní, růžovými představami obestřená očekávání, nabrala v momentě dramaticky jiný kurz, stačilo jen, jakoby náhodné, ale v důsledcích zřetelně osudové setkání s jiným, na lodi spolucestujícím párem, zpočátku u Fiony a Ningela na první pohled zvláštní a nesourodý pár podněcuje svým nekonformním, až provokativním chováním zvědavost a pochopitelně nezůstává jen u nějakého zdvořilostního seznámení, jakoby fascinováni se oba postupně, stále více a více nechávají vtahovat do rafinovaně promyšleného víru podivné vztahové hry, jíž skutečné, až morbidní pozadí jim jakoby až s zžíravou zlomyslností ve svém vyprávění rozkrývá na invalidní vozík upoutaný Oskar, odhaluje před nimi v pečlivě volených, představivost silně jitřících detailech události naplňující příběh jeho vztahu s manželkou Mimi, velmi krásnou, atraktivní, podmanivě svůdnou mladou ženou, rozkrývá až děsivé okolnosti, které z něj nakonec udělaly zoufalého muže, nejen fyzicky ale i psychicky zmrzačeného, kam ho přivedlo jeho počáteční neodolatelné okouzlení, ničím nespoutávaná vášeň a nepotlačitelná touha po takové ženě, jakým dramatickým vývojem jejich vztah prošel a v co, až zhoubně působícího se za ty roky soužiti jejich vztah přeměnil, jakou, až perverzní podobu jejich vzájemně trýznivým ubližováním nabyl, kdy pro oba, k sobě osudem připoutané, nešťastné lidi, není jakoby žádné jiné možnosti k vysvobození, jen ta jediná, bohužel ta nejtragičtější, bez pochyb vynikající, velmi silné, až city drásající dílo mistra vztahových dramat, skvělé!!!

Ten červnový den bylo už od rána celé Los Angeles i se svým rozlehlým okolím jak v pekelné výhni, tak nesnesitelně velké, až dusivě svíravé horko jeho obyvatele zasáhlo, celou svou žhnoucí mocnou silou, pak i jinak všední události mohou nabrat náhle naprosto neřízený směr, stačí když jeden, seriózně vyhlížející muž ztratí v jinak běžné, ranní dopravní zácpě trpělivost, vystoupí a opustí své, v nekonečné koloně uvízlé vozidlo, spouští tímto svým rozhodnutím řetězec dalších a dalších na sebe navazujících dramatických událostí, které především jemu samotnému mění nezvratitelně život a převrací obrazně až v jakýsi ničím nebrzděný volný pád, kdy v jeho mysli se v kritickém momentě prolamují pomyslné, zatím vždy svědomitě udržované zadržovací hráze spontánního jednání, jeho pečlivě pěstěná korektnost selhává a střídá ji běsnění, vše se mohlo vyvíjet jinak, ale okolnosti a jeho životní situace ho bohužel společně přemohly a bezvýznamně vyhlížející konflikt v malém obchůdku korejského přistěhovalce, jakoby pro nás diváky otevírá pověstnou pandořinu skříňku, abychom byli i mi zasažení jeho nahromaděnou zlostí, vším tím jeho bolestivým životním roztrpčením, nespokojeností, vždyť už postupně ztratil vše, co miloval, na čem si svůj spořádaný život vždy zakládal, teď je už jen rozlobený, mstící se a razící si na svém sebezničujícím pochodu cestu svou pravdou a svým pohledem na spravedlnost, jeho život se rychleji a rychleji přibližuje nezvratně ke konci, opravdu velmi silný příběh osobní tragedie jednoho nešťastného muže v excelentním pojetí Michaela Douglase, v pro něj tak velmi netypické roli, bravo !!!

K mimořádnému datu 12. února 2092 se upírá pozornost všech významných médií, Nemo, sto sedmnáctiletý muž, poslední ještě žijící smrtelník na Zemi umírá a tuto událost sledují diváci v přímém přenosu, v takové zvláštní, jemu věnované televizní show, ve zbývajícím čase pro ně vzpomíná na svůj život, na události jež mu tak velmi hluboko ulpěly v paměti a o kterých si myslí, že závažně ovlivnily život jeho a jemu nejbližším, vzpomíná a v často se opakujících útržcích se mu vrací stále a stále, v různém pořadí, v rozdílných časových rovinách a souvislostech momenty, které tak niterně, tak intenzivně kdysi prožíval, o kterých si myslí, že mu nepochybně zlomově předurčily další životní směřování, proplétají se mu v mysli momenty trpké, palčivě bolestivé, drásající s okamžiky náhlého štěstí, opojné slasti, vše v jednu silnou záplavu pocitů nahodile namíchanou ze vzpomínek, nenaplněných představ, toužebných očekávání a dávných snů, je to takový něžný, smířlivě poetický výlet, zvláštní, kdy nám případná nesrozumitelnost přesto nepřekáží v plynulém a snadném pochopení výkladu, nijak mu neškodí, vždyť i pocity mají mnohdy mnohem větší vypovídací schopnost než naše rozumem řízené logické vstřebávání, nádherné, spíše nenápadné, skromně neokázalé, přesto úžasně silné, pocitové dílo, jsem nadšený, bravo !!!

Vizuálně a obsahově bez jakýchkoliv pochyb mimořádné dílo, počin s čímkoliv neporovnatelného rozsahu, jehož hluboké a obsáhlé sdělení chápu více až teď, s nutným odstupem, kdy opadl ten neodolatelně úchvatný, až silně omamující účinek 3D podívané, nikdo skutečně neví, jak se tehdy mladému Indovi podařilo přežít, jak se to tehdy na moři vše událo, jistá je jen ztráta japonské nákladní lodi a datum, kdy k tomu neštěstí za mimořádně silné bouře došlo a pak už je jen jeho vyprávění, jak přežil po těch dvě stě dvaceti sedmi dnech na moři v záchranném člunu, v tak mezních podmínkách, přežil, protože v sobě dokázal probudit tu nejsilnější šelmu na Zemi, probudil v sobě tygra a právě jen díky této jeho společnosti, díky jeho nezdolnosti si dopomohl až k přežití, odolal a zachránil se, nepřežil díky víře v Boha, díky modlitbám, přežil jen a jen díky tygrovi, který ho tak dojemně symbolicky opouští až v momentě, kdy je oba moře vynese na písčité pobřeží, až tehdy se jejich společná cesta přeruší a rozchází se, aby on mohl opět žít jako lidská bytost, nádherné, kéž bych si už mohl brzy přečíst tu tolik doporučovanou literární předlohu. Zajímavý komentář: Fridecka

Ano vážení, to byl tedy masakr, nemilosrdný morální masakr, naprosto excelentní hořce komediální drama se stále jitřivým tématem práva, spravedlnosti a potrestání, a to, jak je u tvůrce již obvyklé, velmi osobitým pohledem, kolik jen nelichotivých, až ostouzejících pravd o nás samotných se dá vměstnat do události kolem jednoho ne zrovna dobrovolného setkání dvou manželských párů, rodičů dvou spolužáků, kteří si mezi sebou nevybíravě vyřizovali zdánlivě jen malicherný, chlapecký spor, bohužel jeden z nich byl tím druhým fyzicky napaden a poraněn, na této iniciující, konfliktní zápletce se rozvíjí až šokující hra, kdy z počátečního vlídného rozhovoru se konverzace proměňuje až v bezobsažnou, chaotickou slovní přestřelku, až drásavě znepokojující smršť výčitek, urážek, se zatajeným dechem sledujeme, co špíny se v nás vzedme a vyplave na povrch, když postupně opadne rutinní předstírání, ta naše strojená uhlazenost, ano, bohužel jsme tak odpudivé bytosti a toto je Polanského zrcadlo, ve kterém se na nás všechna ta naše ohavná ošklivost jakoby až s posměšným úšklebkem odráží, vynikají dílo s velmi přesvědčivým hereckým výkonem všech čtyř aktérů, z jejichž jednotlivých výstupů mne ještě teď mrazí po těle. Zajímavý komentář: Fridecka

Tak to byla pro mne velmi náročná, až téměř na dno sil vyčerpávající filmová hostina, s opravdu hutnými, jen obtížně a s velkým přemáháním pojídanými pokrmy, které jsou nám divákům podávány v jednotlivých dějových chodech tak surově příkře, až s krutostí, bez omluvy, bez jakéhokoliv vysvětlení, v nevábném, spíše až odpuzujícím stavu, téměř jen výhradně syrové a ne zrovna nejčerstvější, vše až se zlomyslnou pečlivostí vybrané a uspořádané po řadě tak, abychom bez ustání bídně trpěli a ani na moment nepocítili i třeba jen lehkou úlevu, aby na nás stále a co nejbolestivěji doléhala všechna ta mizérie nuzného přežívání, ta dusivá tíha těžkého života, všechna ta ošklivost, až odporný hnus, snad proto abychom stejně jako Hugovi Bídníci nebyli naprosto ničeho ušetřeni a prociťovali s nimi co nejhlouběji ten jejich tak trudný úděl, bídou a nespravedlností utiskované lůzy, přehlížené, jen jakoby pouze zpeněžitelné hmoty, bez duše, bez citů, přesto v nitru stále odhodlanější nespokojeností mokvající lidská masa, pro mne naprosto nejsilnější zpracování známého literárního díla francouzského klasika, které se převedením do formy filmového muzikálu posunulo nepochybně až do sfér bájné dokonalosti!!! Zajímavý komentář: jezurka42

Další velmi příjemně prožité novoroční filmové představení, tentokrát jakoby formou soukromého 3D promítání, kdy jen já jsem měl jako úplně jediný odpolední divák v rozlehlém promítacím sále tu skvělou příležitost shlédnout nejnovější kus z mimořádné mozaiky Timovy filmografie, tentokrát nás v animovaném příběhu chlapce Victora Frankensteina a jeho psího přítele Sparkyho přivádí do zdánlivě obyčejného městečka New Holland, kde však, jak už to v Timových vyprávěních bývá, není zase úplně vše tak běžné, jak bychom si snad mohli zpočátku vyprávění třeba jen na moment myslet, místo obestírá tajemno v podobě častých, až děsivě silných bouří, které v sobě nesou něco temně zlověstného, ukrývají v sobě zvláštní moc, kterou pro nás má právě on, odvážně zvídavý školák odhalit, vykročí do vědeckých sfér, kde kdysi dávno už působil jeho jmenovec Dr. Frankenstein, průkopnický experimentátor, okolím s nevraživostí vnímaný podivín, jež si troufale v dávné minulosti přisvojil roli stvořitele nových, umělých bytostí, tak i malý Victor zkusí za mimořádně běsnivé bouře vrátit do života svého, jemu tak oddaného psího miláčka Sparkyho, pokus s psím oživením však následně dostane chlapce do naprosto neočekávatelných, ve svých důsledcích až velmi nebezpečných situací, které opět ani trochu nepostrádají strhující dramatičnost i napětí a bez oddychu, až do úplného závěru připoutávají divákovu pozornost, prostě další skvěle vybudovaný příběh i s nepřehlédnutelným poučením pro naše malé domácí badatele, že výsledky jejich poznávacích pokusů nemusí vždy přinést užitek, že velmi záleží kým a s jakými úmysly jsou nakonec jejich poznatky využity, bravo!!!!

Spíše drobnější, skromné, přesto velmi působivé, dramatické dílo, ne atraktivní pro nějaké početné publikum, takový cíl si patrně tvůrci před sebe ani nevytkli, vždyť co může být pro povrchního diváka poutavého právě na takovém příběhu s námětem zobrazujícím soužití v rodině, kde jeden její příslušník je třeba právě tak jako Charlie mentálně postižený, nemám sice svou osobní zkušenost, ale vše na mě působilo velmi věrohodně a skutečně tísnivě, když jsem si tak s ubíhajícím dějem stále živěji představoval sám sebe v takové roli sourozence obtížně zvladatelného dospívajícího chlapce, pro nějž bych měl být jak bratrem, tak hlavně jeho trpělivým opatrovníkem jako jím je patnáctiletý Thomas, opravdu by to bylo pro mne velmi podobně nelehké a ještě k tomu to neustálé stěhování celé rodiny kvůli otcově službě v armádě, příliš, opravdu příliš mnoho překážek bych byl donucený překonávat, pokud by ale do všech těchto neovlivnitelných životních negativ vstoupila a statečně by mne z nich vyprošťovala právě tak sympatická, překvapivě chápající a soucítící spolužačka jako Jackie, asi bych stejně jako on svůj úděl přehodnotil a vnímal v poněkud zářivějších odstínech, než jak se vše zpočátku v novém bydlišti zdálo, jen temně pochmurné a opět neradostné, opravdu výborný, pocitově laděný film, kde přes závažnost tématu je místo i pro humor a odlehčující zábavu, bravo!!! Zajímavý komentář: Fridecka

Během posledních dnů další naprosto mimořádný filmový zážitek, na nejnovější dílo velmi talentovaného režiséra Joa Wrighta jsem se už nějakou dobu chystal, nezbytně obeznámený s předchozím zpracováním románu literárního génia Lva Tolstého se těšil na jeho důkladné porovnání, především na konfrontaci ztvárnění hlavních postav tragického vztahového trojúhelníku, byla to jistě očekávatelná a velmi významná herecká výzva pro všechny, jak své postavy přesvědčivě uchopí tentokrát a po patnácti letech je pro nás, diváky opět oživí v dramatických událostech z již tak dávné minulosti, jak silné, až nitro jitřící emoce v nás svým herectvím dokáží probudit nebo nás možná i vyprovokovat k hlubšímu zamyšlení, jestli se to, co se odehrálo tehdy, nepodobá více méně situaci, kterou prožíváme mi sami ve svých současných životech, jestli nestrádáme tím samým konfliktem milostné vzpoury proti pozvolnému umírání v právě takovém vztahu podle pravidel, jestli nejsme právě tak zoufalí ze svých citových prožitků v sevření vyčerpávající, únavné reality, jestli také tak silně netoužíme zaplavit svůj život láskou, obživujícím přívalem citů, na svěží a omamnou zahradu žíznící vyprahlou pustinu proměnit, smutný a patrně již navždy nadčasový námět, s trvalým přesahem do kterékoliv, i té sebe vzdálenější doby, jen v jiných, v čase se proměňujících divadelních kulisách a kostýmech, jakoby přesně podle toho, tak úžasného zpodobnění, kdy vše pro děj stěžejní se odehrává až téměř symbolicky pouze v rozmanitých prostorách takového starého divadla, značně omšelého, odřeného, oprýskaného, kde se stále a stále, dokola a dokola odehrává další z mnoha repríz, v nichž se s plynoucím časem nic na dějové linii nemění, zůstává téměř stále stejné, s mnohdy ne tak nevyhnutelně tragickým koncem, skvělé, nepochybně odvážně, v detailu i v celku originálně pojaté dílo.