milancecil

Kinematografie je bez pochyb naplněna tolika silnými, působivými dramaty, že si před shlédnutím nějakého dalšího, takto žánrově zařazeného díla říkám, s jakým že námětem lze vlastně ještě vůbec dnes před diváky předstoupit a opravdu na ně zobrazenými skutečnostmi hluboce zapůsobit, dokázat je zasáhnout tak, aby nebyli pod tím mocným návalem vyvolaných emocí schopni ještě dlouho na zhlédnutý příběh zapomenout, aby v nich ten zážitek přetrval a třeba je i ovlivnil v nahlížení na jejich vlastní život, ano, právě takovým filmem se pro mne nečekaně stala Výměna, tak nenápadně nazvaný film, tak, že jsem nepředpokládal, ani v náznaku nic z toho, co se potom přede mnou odehrávalo, tak nepochopitelně hrůzné události, co lidé dokáží, čeho všeho jsou ve vztazích k ostatním schopní, ještě teď se mi o tom všem těžko mluví, snad jako těm, svědčícím před tehdejším soudem, v případu naprosté zvůle a brutálního, vypočítavého násilí, ve kterém se stane Christine Collins, mladá žena, matka, žijící sama, v poklidu, se svým malým synem Walterem, nedobrovolně tou hlavní aktérkou, ano, i takové mohou být záměry osudu, teď si to velmi ostře uvědomuji a nemohu na nic z toho zapomenout, jak se může v jeden den, v průběhu několika hodin člověku doslova zlomit život, když se vrátí domů ze zaměstnání a dům je prázdný, dítě, které na nás mělo čekat a už mezi dveřmi vítat je nepochopitelně pryč, nejdříve se uklidňujeme, že se jen zdrželo s kamarády, někde v blízkém sousedství, ale obavy od minuty k minutě narůstají a tak člověk v té narůstající nejistotě zvedne telefonní sluchátko a obrátí se na ty, kteří by mu měli v takovém momentu pomoci, obrátí se o pomoc na polici, ale Christine žije bohužel v Los Angeles v roce 1928, a tak jeden takový o pomoc žádající telefonát roztočí spirálu děsivých událostí, které mají svým obsahem, pro mne až výstražným, velký přesah i do naší reality a obávám se, že i velmi reálný.

"Prosme Boha ať obdaří svou moudrostí ty, kdo činní rozhodnutí jež ovlivňují naše životy" ano, nabýt moudrosti skrze smíření a odpuštění, takový je náš pozemský úkol a mnohdy k jeho naplnění vede cesta právě přes takovou krutou bolest jakou prožijí aktéři příběhu, vzájemně si ovlivnili své životy a od jednoho tragického momentu již nemělo nic být tak jako dříve, zasáhla mezi ně smrt, podle svých vlastních pravidel, nenávratně, neznali se, ani se nikdy předtím nesetkali, žili si ve svých oddělených životech, ale jedna autonehoda to rázem změnila, ukončila životy dvou malých dcer a manžela mladé matce, ale dala tak naopak náhle velkou šanci na záchranu těžce nemocnému muži, který zoufale čekal na k transplantaci vhodné srdce, ano, tak byly ty dva oddělené životy Paula a Cristiny osudem propojeny a tím mohlo být mezi nimi vše i ukončeno, ale nebylo, chyběla vůle ke smíření, převážila nad ní zahořklost a odhodlání k pomstě muži, který to vše svou nepozorností při odbočování vozem způsobil, vždy bude před námi volba a možnost rozhodnutí, kterým však neovlivníme pouze naše vlastní životy, a tak se nám divákům před očima odehrává útržkovitě vyprávěný příběh, zvláštně, jakoby vznikl rozbitím své původní celistvosti na spoustu nestejně velkých úlomků, symbolicky, jakoby nám vyklouzl z pod kontroly náš vlastní život a tvrdým, neočekávaným nárazem se náhle roztříštil a my ho nyní sledujeme jen v kratičkých dějových úsecích, jen tak nahodile seřazených za sebou, jak jsme ty úlomky brali do rukou a zvedali ze země, až pak získáváme opět tu jeho původní podobu, jak se nám postupně v naší mysli všechny ty jednotlivé úlomky k sobě opět scelují, tak jako vzniklé rány v životech těch tří.

"Co je tohle za sport? Létání. Ale ty neletíš. Rozehřívám se. A kdy poletíš? Příště", ano, právě takovou podobu může mít snění mladého muže, nezaměstnaného armádního vysloužilce, naklánějící ho se s do široka roztaženými pažemi přes zábradlí dálniční lávky, nechat mysl jakoby uvolněně letět, jen jí zlehka pustit plout nebem, alespoň na chvíli se zbavit všeho, co nás tak moc v našem nitru jako balvany tíží, osvobodit se třeba tak alespoň na moment od stále neustupující bolesti, když přijdeme ve svém životě o to nejcennější, o milovanou bytost, o ženu, tak jako on, jak pak žít dále a ne jen přežívat s odtikávajícím časem, den za dnem, z hodiny na hodinu, od minuty k minutě, ano, toto je další velmi zvláštní dílo, ke kterému se vždy s odstupem času pro posilu vracím a opakovaně nad jeho sdělením v osamění přemýšlím, čím že to jen může být, že se v něm tak podivuhodně ukrývá moc člověka pozdvihnout, podnítit ho opětovně v jeho víře tím, že může tak jako on, Bodo, i přes tu stále prožívanou bolest a tísnivou beznaděj dát někomu tu potřebnou, až spásnou pomoc, třeba mu i tím zachránit život, jako on, jedno osudné odpoledne mladé ošetřovatelce z psychiatrického ústavu Sissi, která jen s jeho rozhodným přispěním přežije nehodu, ano, třeba tak je možné konečně zachránit i sám sebe, právě takovou pomocí jinému člověku, nalézt třeba tak pro oba, pro sebe i pro toho druhého nový začátek, prolomit to neodbytné sevření trýznivou minulostí.

Boxerský ring, zvláštní, vymezené čtvercové území, jakoby vytržené z běžné reality, nabízející těm, co do něj chrabře vstupují, neodolatelně lákavou naději, že se jim podaří právě zde konečně uspět, že se prosadí alespoň silou úderů svých pěstí a změní tak, třeba i za cenu ohrožení svého zdraví, nepříznivou situaci vlastní existence, vždyť kdo jiný, než někdo v tísnivé nouzi, by se vystavoval dobrovolně tak surovému násilí, jak silnou motivaci pak musí mít mladá žena nebo i ještě dívka , když se odhodlá do tohoto drsného prostředí vstoupit, právě tak, jak se nám divákům předkládá v příběhu boxerky Maggie Fitzgerald, původně jen servírky, žijící jako jedna z mnoha takto se živících žen, ale jen ona z nich měla tak silnou vůli a potřebnou tvrdost, aby se mohla odvážit a jít si cílevědomě za svým velkým snem, za splněním svých přání, která pro ni neměla jen přáními zůstat , tak se nám v jednoduše uspořádané řadě událostí odvíjí před očima její až ohromující boxerský vzestup, který však má i pro ni platné meze, bohužel ale velmi tragické a také výmluvně symbolické, toto prostě není a nebude nikdy bezpečný svět poskytující lidem v ringu nějaké životní jistoty či snad perspektivu, zde platí jiná pravidla a ti, co tento krutý sport udržují ve stálém chodu, nemají zájem na nich cokoliv měnit, vždyť v podstatě na těch, co se v ringu tak urputně vzájemně bijí vlastně nikomu vůbec nezáleží, skutečně velmi syrově pravdivé drama, pro mne hodně silné, až otřesné a tak i patrně na dlouho nezapomenutelné.

"Hledáme někoho kdo vydrží" Ano, tak stroze zní zdánlivě jednoduchý požadavek na obsazení pracovního místa druhé asistentky takové ikony módní žurnalistky jakou je věhlasná šéfredaktorka magazínu Runway Miranda Priestly, podle mínění všech obeznámených je to místo tak atraktivní, že by pro něj jiné dívky snad i vraždily, ale nová adeptka Andy Sachsová si to z počátku rozhodně nemyslí a až bezelstně tak vstupuje do světa, kde s tyranskou mocí velmi tvrdě, bez slitování vládne právě ta jí zatím neznámá Miranda, před ní se všichni chvějí v lepším případě jen nervozitou a v tom horším, strachy, ano, v takovém prostředí vám rozhodně nebude nic odpuštěno a nesplnění jakéhokoliv Mirandina požadavku znamená rychlý konec i třeba již nadějně se rozvíjející kariéry, zde prostě není místo na nějaké chyby nebo i jen drobná selhání, i když je film z prostředí mě tak značně vzdáleného, vždy jsem se u něj výborně bavil, vždyť takový romantický, velmi vtipně nadsazený příběh podle mého mínění zaujmout musí, obzvláště, když tou tak nelítostnou vládkyní není nikdo jiný než opět herecky excelující Meryl Streepová, snad jen ona dokáže s tak zvláštní, jemnou, až noblesní ironií ztvárnit podobné postavy, ano, ona to svou výjimečností zvládnout umí a pro nás nadšené diváky se pak i takový, spíše jen jednoduše vystavěný příběh změní ve filmový zážitek, bravo!!! Zajímavý komentář: jezurka42

"Tady v St. Cloud's nevystupují lidé z vlaku s lehkým srdcem, neboť již předtím museli učinit jedno velmi obtížné rozhodnutí, osvojit si dítě nebo se ho zbavit, jediným důvodem proč sem směřují je totiž sirotčinec" takové se nám divákům dostává od Dr. Larche úvodem smířlivé vysvětlení, od lékaře, který s tímto ústavem spojil svůj život, zde za dlouhá léta jeho zásluhou pro mnoho dětí život začal, ale také v početné řadě případů ještě před narozením jím provedenými potraty bohužel skončil, ano, to druhé sice nebyl postup legální, ale on to tak nevnímal, pro něj to nikdy nebyla nějaká zavrženíhodná činnost, naopak zodpovědná služba pro ženy, které nešťastně otěhotněly, a právě na takovém odstrčeném místě se s jeho pomocí narodí i chlapec následně jím samotným pojmenovaný po řeckém spisovateli Homer, jakoby už tím jménem on u něj jaksi předvídal, že to nebude jen tak obyčejné dítě, že díky jeho nadání a povaze v něm pro budoucnost získá nejdříve velmi vítaného pomocníka, pak i svého odborného asistenta a nakonec i skvělého nástupce, pokračovatele ve svém hluboce lidském poslání, ano, rozhodně je to bez pochyb mimořádné filmové dílo podle neméně mimořádné literární předlohy a já musím s velkou poklonou tvůrci a hercům s nadšením přiznat, že mne zatím žádný film tak jemně, s laskavostí, až konejšivě nepohladil po citech, ten úžasný klid a smíření s mnohdy krutými pravidly koloběhu lidského života, s jeho často jen velmi drobnými radostmi a pak náhle i velkou bolestí, která časem třeba jen otupí, ale přetrvá, někdy bohužel i po celý zbytek života. Nádherné a rozhodně spravedlivě veřejně oceněné dílo, bravo!!!!

Další z toho mnoha skvělých filmů, který by mi s největší pravděpodobností opět jen proklouzl bez nějakého zvláštního povšimnutí kolem mého diváckého hledáčku, tedy nebýt mé oblíbené uživatelky Fridecky, ten její cit pro výběr právě takových správných filmů je prostě úžasný a asi nikdy ho nepřestanu obdivovat, a tak se díky ní i já přidávám k té, tak dlouhé řadě diváků, kteří se nechali strhnout takovým, až neskutečně silným příběhem mladého muže, drsného víkendového dobrodruha, který se na jedné ze svých obvyklých cest stane obětí vlastní lehkovážnosti, ano, prostě v životě mu zatím vše hladce vycházelo, tak proč by stále více a více neriskoval, proč by nepohrdal možným nebezpečím, když právě jemu se případné problémy už předem vždy z jeho životní cesty jakoby samy odklízely a tak se jednoho osudného dne, v tu hodinu, v tu minutu a zlomek vteřiny vše náhle změnilo a on zůstal uvězněný vzpříčeným balvanem ve skalní průrvě, ano, i takovou může osud nachystat člověku past, ta umě jen na něj připravená, náhle zaklapne a v tom momentu se vše jakoby zastaví, utichne a soustředěně čeká na výsledek osamělého zápasu o život, vteřiny odtikávají, ale skóre se pro něj nevyvíjí nijak příznivě, žízní, hladoví, strádá, blouzní, usmiřuje se svým vlastním svědomím, stále více a více, hlouběji a hlouběji se celkovým vyčerpáním psychicky propadá, až k nevyhnutelnému momentu poslední, té nejdrastičtější volby, za kterým už není nic, jen vlastní smrt, "Ten kámen tady na mne čekal celý můj život, každý můj čin mne vedl tady do té pukliny v zemi", ano, takový přesně bývá osud, opravdu vynikající, tak úchvatně silné a přitom tak naprosto minimalistické dílo. Zajímavý komentář: Fridecka

Stále přemýšlím, co podnětného bych mohl ještě k tak velmi populárnímu mistrovu dílu doplnit, stále totiž, i po několikerém soustředěném shlédnutí, váhám, jakým způsobem ho co nejpřesněji ohodnotit, jak ho v sobě konečně uchopit, bez pochyb jde o další velmi kontroverzní dílo, rozhodně jak zvoleným námětem, tak opět i svým, již typickým, provokujícím zpracováním, které nepřehlédnutelně obsahuje všechny doposud diváky zažité, jimi tak velmi oblíbené rysy, tentokrát ale Tarantino vstupuje svým radikálním přepisem historických skutečností do opravdu citlivé oblasti, stále si totiž nejsem jistý, jestli je právě takový, k známým skutečnostem naprosto bezohledný přístup stále ještě obecně únosný, kde jsou nějaké meze, kam až lze třeba i v tak drsně zábavném, realitu zlehčujícím vyjádření zajít, jak asi takový film přijímají lidé, kteří byli tehdejšími represemi ze strany nacistické okupační moci sami přímo nebo třeba i jen nepřímo, částečně postiženi, právě, už slyším všechny ty horlivé námitky, vždyť vše přece vyznívá pro všechny ty zločinné pohlaváry toho tak monstrózně zrůdného režimu až poťouchle groteskně, ale právě proto se stále sám sebe ptám, zda tento film přece jen již nepřekračuje nějaké zatím nepsané, jen jaksi tušené meze, za kterými by se žádný seriózně přijímaný a tak i vlivný tvůrce neměl se svou tvorbou ocitnout, nejsem si svým postojem stále pevně jistý a patrně tento rozpor ve vnímání podobně žánrově zařazených filmů ve mě ještě nějakou dobu přetrvá, ale posuďte sami vážení!!!

Velmi smutný, až pochmurně působivý příběh jedné nenaplněné lásky a nepotrestané lži, jak málo může někdy v našem životě stačit a změní se nám naše doposud bezúhonné žití, jak velkou, až zrůdně bezmeznou a zničující moc může mít ve vhodnou chvíli velmi věrohodně formulovaná lež., ano, a lidé přece tak rádi a pevně věří zostouzejícím lžím, obzvláště pak, když má jimi být obviněn někdo, kdo je již jen svým společenským původem, svým nižším postavením předem podezřelý, nedůvěryhodný a tedy i jaksi nežádoucí, pak jakýkoliv pro něj nespravedlivý rozsudek a následný trest je až jakýmsi zvrhlým vypořádáním, ano, přesně takové bezpráví se přihodilo jednomu mladému, nadějnému muži, stačila jen prostoduchá, hloupá, mstivá zloba zatrpklé dospívající dívky a rázem, nevratně, na dlouhé roky mu ovlivnila život, nic ale nelze vzíti zpět, nelze ani obrátit běh času, ani sebe hlubší lítostí tu velkou chybu nelze odčinit, jeho život již nabral dramaticky jiný směr a se spádem překotných událostí ho unáší tam, kam by se on nikdy z vlastní vůle nevydal, velmi trpké a skličující dílo, s nepopiratelným, velmi závažným morálním přesahem, který snad ani nemůže diváka nezasáhnout.

"Tohle velké zlo, odkud se bere, jak se vkrádá na svět, z jakých semen a jakých kořenů vyrůstá, kdo to zlo působí? Kdo nás zabíjí, kdo nás okrádá o život a o světlo? Bude mít Země z naší záhuby prospěch, pomůže to trávě růst, Slunci svítit?" Tak mnoho nezodpovězených a přitom tolik závažných otázek najednou, ano, nepochybně jsem shlédl mimořádné dílo, další filmový skvost výjimečného tvůrce, kterým nám on nejspíše právě s odpověďmi na takové, existenciálně důležité otázky má pomoci, a to opět svou, již typickou, tak nezaměnitelnou a velmi působivou obrazovou formou, s až provokativně volenou symbolikou, abychom všechna ta, tolik významná sdělení, snad neminuli bez toho, tak důležitého pochopení, abychom nezůstali tématem nezasažení. A tak jsme opět vtaženi do událostí velmi pečlivě propracovaného příběhu, tentokrát zasazeného do období bojů o tichomořský ostrov Guadalcanal během válečné ofenzívy Američanů za 2. světové války, ale stejně tak by to mohl být příběh z kteréhokoliv bojiště, vždyť co se mění? Vlastně vůbec nic, jen výzbroj a uniformy válčících stran, jinak je to stále ten stejně zběsilý tanec smrti, stále tentýž, stejný, neměnící se, hluk střelby, sluch ohlušující exploze, zoufalé sténání a bolestný křik zraněných, krev a pak jen z těla těžko smytelná špína, takový je stále se opakující hrůzný obraz, ale Terrence Malick postupuje ve svém příběhu hlouběji. Co se změní v myslích těch co se štěstím takové bitevní běsnění přežili? Když pohlédli tolika umírajícím do očí. Co jejich zakrvácené svědomí? Jak to si od krve očistí? Jak ti dokáží žít potom všem dál? Když uslyší stále jako v ozvěnách ten drásavý řev vražděných, ten strašlivý obraz naprosté zkázy, oni sice ten den přežili, ale jak velkou daň za to zaplatili, smrt je také nemilosrdně zasáhla, ale na jiných místech, která nejsou přes jejich uniformy patrná, zahynula ten den v jejich nitru lidskost, ta tak vzácná, jemná a citlivá, už jsou jen otupělými, zevnitř umírajícími bytostmi a takoví, jak po nějakém prokletí už zůstanou, už nikdy nebudou těmi, které jejich blízcí tak dobře znali, ano, právě to si z vyprávění odnáším v sobě já, válka s milostí neušetří nikoho, usmrtí vlastně každého, kdo se k jejím vražedným spárům divoké šelmy na dosah přiblíží, je to největší zlo a vždy zůstane, takové je temné poselství. Zajímavý komentář: Fridecka