Vajonek

Tenhle film je taková zvláštní nevyvážená směs skládající se z prvků (velmi) povedených a (velmi) nepovedených. Na jednu stranu v něm nalezneme spoustu působivých (na dobu a stát(y) vzniku až překvapivě "světově") výpravných scén, které nás beze slov, jen za doprovodu někdy až dokumentární kamery a dobře sedící hudby, provázejí jak obdobím (relativního) klidu, kdy se seznamujeme s cizokrajnou kulturou, místními lidmi, tak následnou fází, kdy je vše zmíněné nelidsky pošlapáno. Prolínání časových rovin funguje poměrně dobře a i vědomí, že se díváme na něco, co je (bohužel) založeno na skutečnosti, prožitek posiluje. Na druhou stranu je zmíněné ale neustále narušováno až směšně umělými dialogy, navíc s nesmyslně volenými jazyky (proč na nás a spolu ty postavy prostě nemluví po celou dobu přirozenou řečí, ať už je to v konkrétních případech čeština, francouzština, khmerština atd. a není to prostě otitulkováno?). Dabing v některých případech působí až amatérsky. Vedle působivých výpravných scén s dobře sedící hudbou tu dále máme naopak takové, v nichž hudba naopak ruší a/nebo které působí dost bezradně či neuvěřitelně (hromadné střílení civilistů jako z nějakého školního představení s kuličkovkou; Tomáš neustále pobíhající sem a tam...). Milan Kňažko je typově podle mě do role Tomáše zvolen dobře a věřila bych, že se zamiluje a bude chtít usadit zrovna s Khemou v podání čarovně krásné Oum Sovanny. Neuškodilo by ale, kdyby občas projevil nějaké emoce (na to, jaké hrůzy zažívá, mi místy připadá příliš "v klidu")... Z filmu jsem tedy taková rozpačitá, překvapená. Připadá mi, že by možná stačilo málo ("opravit" alespoň ty hlavní do očí bijící "nedostatky") a Devět kruhů pekla by mohlo být velkofilmem (na který by lidé podobně jako já nenaráželi náhodou, když hledají něco na téma krutovlády Rudých Khmérů). Na druhou stranu to ale mohlo dopadnout i mnohem hůře, když přimhouříme všecky oči, tak to pořád za takový (na naše poměry) raritní neobvyklý velkofilm, který má více co nabídnout než "sebrat", asi můžeme považovat. Takové lepší rozpolcené tři a 60 % (po vajonkovsku zprůměrovaných z ke stovce i nule se blížících procent za jednotlivé dílčí aspekty).

Vlastně mě docela mrzí, že nemohu jít na více než tři hvězdy. Protože film má zajisté hodně pozitiv. Patří k nim samotný námět (hned po zhlédnutí mě snímek donutil dohledávat si více informací k prokletému § 175), nápad rozpracovat ho (trochu netradičně) v prostředí věznice a otevřít na něm otázky po hledání/udržení vlastní důstojnosti, potřebě být sami sebou a milovat a být milován, svobodě, která může být nalezena v nesvobodě, zatímco když jsme svobodní fakticky, najednou se nám jí (překvapivě) nedostává. K plusům určitě patří herecké výkony, zejména pak Franze Rogowského (toho borce má kamera opravdu ráda a právě on dělá z mého pohledu snímek o několik čísel poutavější než by byl bez něj). Sexuální scény mě nijak nepohoršovaly, ač byly někdy hodně explicitní (některé byly nadto naopak až překvapivě - vzhledem k prostředí věznice - velmi něžné). Někdo by asi mohl začít moralizovat např. nad pokoutnými (promiskuitními) chvílemi rozkoší na zaplivaných záchodcích. Nebylo to ale do velké míry něco, k čemu ty chlapy nutila doba, která lidem zakazovala být tím, kým se narodili? Nebylo právě tohle počínání spíše než ukázkou nějakého nezvladatelného chtíče či slabosti projevem touhy zůstat sám sebou navzdory okolnostem?... Proč nakonec jen ty tři hvězdy? Ačkoli asi chápu důvody (poctivé zobrazení syrového vězeňského prostředí, toho, jak pomalu v něm může v přítomném stereotypu ubíhat čas...), bylo to na mě příliš táhlé, dlouhé, s až moc scénami, kde se toho nedělo tolik, aby mě to zaujalo a nenudilo. A zejména to pro mě postupem času skoro až ubíjelo vyjmenovaná pozitiva. Možná kdybychom trochu více poznali alespoň hlavního hrdinu, trochu se pozměnil poměr scén beze slov a těch s nějakými dialogy, kdyby se snímek alespoň o trochu zkrátil, šla bych na čtyři. Tak jako tak je to ale určitě film zajímavý a nelituji, že jsem ho viděla. Už jen proto, že jsem se dozvěděla něco více o jednom bolestivém tématu z poměrně nedávné minulosti (o to horší, když si člověk uvědomí, že to vážně není nějaký středověk) a objevila nadějného herce, o kterém jsem dosud neměla potuchy. 60 %.

Hezký film o rodinné pospolitosti, lásce, odpovědnosti, sobeckosti, zraněních fyzických, ale hlavně duševních. Výborné civilní herecké výkony, zejména od mladého Leonarda DiCapria, ale rozhodně např. i Johnyho Deppa, kterého byste občas rádi viděli, jak svoje vnitřní frustrace, to, co ho "žere", taky někdy vyjádří (pořádně od plic) slovy, na druhou stranu to ale vlastně ve výsledku není až tak potřeba, protože to, co prožívá, dokáže dát najevo přesnými pohledy, mimikou, gesty. Zase jednou jsem si uvědomila, jak zásadní složkou filmu může být hudba (nebo i její absence), která v tomhle snímku dokáže opravdu velmi přesně nastínit atmosféru. Ať již na začátku, kdy nám zprostředkovává (zdánlivě) bezstarostná dobrodružství Arnieho a jeho ochránce Gilberta nebo pak později, když se nám čím dál více přibližuje, že bez starostí je tu opravdu málo co a málo kdo. Nedoufala jsem v happy end a byla tak na konci vlastně docela mile překvapena. I když ne vše se vybarvilo do růžova, myslím, že způsob, jakým se příběh jedné rodiny, která rozhodně neměla na růžích ustláno, uzavřel, do celého snímku seděl velmi dobře. Měla-li bych použít jedno slovo, tak výstižným, jakkoli zároveň vlastně docela krutým, by z mého pohledu bylo vykoupení. A ne jen pro hlavního hrdinu. 80 %.