Zazie

Konvoj mi silně připomínal film Hazardní hra ze stejné doby s Peterem Fondou. Stejná komunikace mezi kamioňáky sedícími osaměle ve své kabině, stejné vzájemné špičkování. Ale Hazardní hra měla aspoň napínavou zápletku. U Konvoje jsem dost dobře nechápala, o co jim vlastně jde. Navíc mě čím dál víc trápil osud těch nákladů, které měly být někam někdy dovezeny, ale nikoho to evidentně nezajímalo. Ale na ty kamiony šinoucí se pouštní krajinou se dobře koukalo a na akční scény taky.

Mimozemšťané jsou různí. Zatímco někteří pijí olej, jiní nesnášejí sluneční svit.

Nádherné exteriéry i interiéry, nádherní lidé, nádherné kostýmy. A tím to asi tak končí. Pominu, že jsem nepobrala zápletku, respektive jsem ji začala trochu chápat až na konci filmu; to může být problém můj, nikoli zápletčin. Po prvních minutách jsem se těšila, že to bude temná pohádka, možná s prvky hororu. Nestalo se a rychle se to přelilo v pasteveckou selanku ozvláštněnou vynalézavým bačou, který nakonec zřejmě skončil podobně jako Cimrman (Edison byl na tom patentovém úřadě dřív). Celé mi to připadalo poněkud nedomrlé, nedochucené, prostě bez chuti a bez zápachu. Asi se z námětu dalo vykřesat víc (a pro mě líp vysvětlit zápletku).

Tenhle film mě neoslovil. Michael byl samozřejmě bůh, ale tenhle film je chaotický nesmysl. Radši bych se tu hodinu a půl (i déle) dívala jen na Michaelovy klipy.

Byla doba, kdy se daly vydělat peníze, ale člověk musel být kadeřnice nebo zelinář nebo pracovat v zahraničním obchodě, v pézetce, jak se tehdy říkalo. Taky nebylo od věci mít dceru v Kanadě, to si pak člověk mohl dovolit prát pouze v prášcích z Tuzexu. Ale hlavně to chtělo ty správné známosti, konexe. A o téhle době a o těchto lidičkách, či spíš jejich karikaturách, je tenhle film. Není nijak originální a je poněkud chaotický, ale koukat se na to dá. Zvlášť když se tam mihnou i cimrmani, roztomilí jako vždy.

První setkání s Lazenbym je samozřejmě šok. Ale člověk by si na něj zvykl, škoda, že mu nedali ještě šanci. Díky prostředí svérázného sanatoria na špici alpského štítu, plného více či méně umělých krasavic, a fascinující ústřední melodii je to jedna z mých nejoblíbenějších bondovek.

Souhlasím s Hlemýžděm. Adaptace z roku 1967 měla jinou šťávu.

K tomuto filmu jsem přistupovala s nedůvěrou a obavami. Znala jsem knižní předlohu a také pod vlivem Renčínových ilustrací jsem si neuměla v tomto spíš mile úsměvném příběhu Funèse s jeho temperamentní komikou v roli Glóda (tak se hlavní postava jmenuje v českém překladu knihy) představit. A taky jsem si nebyla jistá, jak bude Funès v pro něj netypické roli působit. Oboje mě mile překvapilo a velice rychle jsem Glóda jako Funèse a Funèse jako Glóda akceptovala. Trochu mě zklamalo, že ve filmu staříci svému mimozemskému návštěvníkovi říkají Ufoun; jméno Hmota používané v knížce se mi líbilo víc. Zato mě ale ve filmu nadchla ústřední melodie, kterou jsem pak dlouho měla jako vyzvánění na telefon. A ještě jedna perlička. Ve filmu je naznačeno, jak vařili onu pověstnou zelňačku, v knize ale je popis, který se blíží receptu. Zkusili jsme ji podle něj uvařit a od té doby je polévka, které u nás doma říkáme glódovka, běžnou součástí našeho domácího jídelníčku.

Nejezdí se tam v autech, ale na kole nebo na člunu. Je tam mír a klid a (skoro) pořád hezké počasí. Žijí tam krásní a milí lidé, kteří snídají na terase s vyhlídkou na moře, večer na stejné terase pozorují se sklenkou vína západ slunce a někdy řeší menší vztahové problémy. A občas tam někdo někoho zavraždí. Zkrátka pohoda.

Průměrná německá krimi v dobrém i špatném slova smyslu. A protože mívám chuť na průměrnou německou krimi (zvlášť když se odehrává v atraktivním prostředí, a to průměrná německá krimi zpravidla ano), ráda se podívám.