Anianna

Hokusai není úplně můj šálek, přesto jsem si dokument vychutnala. Zvláště pasáže popisující práci se štočky nebo s vrstvením barev a tuše. Hokusai dokáže zaujmout šíří námětů i technik, přesto je vždy poznatelný pečlivou kresbou a kultivovanou barevností. Nádherné ukázky stylizace, dekorativnosti a kaligrafie. Poutavé mluvené slovo.

V dokumentu se prezentuje v první řadě konfliktní vztah mezi dvěma génii, kteří samozřejmě nebyli (ani nemohli být) nositeli konformního chování. A tak je autoři cíleně staví proti sobě. V počtu negativních hodnotících soudů tak dosahují vyššího skóre než je počet vražd v detektivkách Agathy Christie. Dokola slyším přívlastky "šílený, naštvaný, chaotický, vynervovaný, paličatý" atp., a to u Gogha i u Gauguina. Z korespondence se čtou pouze konfliktní pasáže a dva šermíři spolu v dokreslující atmosféře bojují jak o život. Tolik negace, skoro až požitkářského bažení po krvi? Vadí mi výslovnost Gogán.  To je špatně, nikdy jsem to neslyšela. Už první epizoda série mě zklamala. Záměr autorů postavit epizody na boji mě nezajímá a touto epizodou končím. Kdyby se neukázalo pár skvostných děl, tak nedokoukám.

Dokument oslavuje největší autorku detektivek ve formátu, který mi velmi sedí. Potřebuji mluvené slovo celé škály profesí - od spisovatelů, přes kritiky až po herce. Velmi erudovaně mluví o Christie i její pravnuk. Slovo se střídá s filmovými ukázkami, starými fotografiemi. Autorčin život je představen na pozadí historických událostí a kulturního života v Anglii. Dokument je poutavý, česky výborně namluvený (Šťastný, Beneš, Čárová...). Agathu Christie jsem četla už tak od deseti jedenácti let. Mám ji v malíku, přesto se opakovaně na její příběhy koukám, zvláště na Sucheta a na Vraždu v Orient expresu z roku 1974.

V druhé sérii se kauzy více prolínají, a tak si divák nesmí nechat uniknout žádný díl. V této epizodě se zase objevila kauza Černého syna, do toho kauza minulé zavražděné, nyní vražda další mladé holky a k tomu ten instalatér... Rodina vyšetřovatelky Malé zase v ohrožení? Ztrácím se. V jednoduchosti je krása, s čímž zřejmě scénárista nesouhlasí a vplétá do vyšetřování ještě vztahové motivy. No, tři hvězdičky dnes dávám spíše za působivé exteriéry a hudbu než za příběh.

Že to s tou pravdou bude dost nahnuté, se dalo čekat už proto, že ženská přeživší sibiřský lágr by se těžko odvázala při poslechu ruských lidovek a pití vodky. Námět mi připomněl příběh pamětnice, která o gulagu na besedách vyprávěla a pak se ukázalo, že má vše zprostředkované a pravděpodobně sama nic podobného nezažila. To téma má potenciál, spoustu možností, jak ho uchopit a jak ho morálně nebo emočně vystavět. Epstein to téma dobře rozvinul, ale podle mého názoru přešel míru reflexe. Závěru jsem nevěřila. Ne, devadesátiletý člověk nereviduje svůj postoj, své přesvědčení, svou živnost jen tak. A dokonce své pochybení přizná? A novinářka to nezneužije? Psychologie postav není v závěru argumentačně podložená. Happyend příběhu nesedí. Hodnotím výbornou Bohdalku, Vlasákovou i Beretovou, kvůli nim dávám čtyři hvězdičky. Skvělý výběr hudby.

Jak jsem pochopila, je Camilleri, autor detektivek o komisaři Montalbanovi, nejslavnějším současným italským spisovatelem. Dokument je postavený na rozhovorech spisovatele s herečkou Mannino. Neznám ji, ale právě ona mě svou rolí v dokumentu okouzlila. Poslouchá starého pána s respektem, ptá se málo, nechá ho vyprávět a svou tichou přítomností si určitě získává jeho důvěru. V závěru už jí spisovatel říká "moje milá", obejme ji, nechá se jí vést. Jsou si najednou blízcí jako dcera s otcem, je mezi nimi pouto, které dojímá. Když si pak v závěru filmu sednou u moře a oba mlčí, napadne vás, jak snadno a nenásilně lze do dokumentu vložit emoci blízkosti. Nálož moudrostí starého pána je umně kolorována prosluněnou krajinou italského venkova. Tyhle dokumenty mám ráda.

Martin Rajniš je pojem. Jsem ráda, že o takových lidech vznikají dokumenty. Že filmaři mají potřebu ukázat skutečné machry v jakémkoli oboru, že nás seznamují s prací, která má smysl a vysokou úroveň. Nesnáším slovo celebrita, protože ho vnímám jako synonymum pro každé hovádko, které se díky médiím prodírá na výsluní. V mediálním prostoru by naopak měli být opěvováni lidé, kteří umějí a kteří si zaslouží náš zájem, protože jsou elitou národa. Mimo jiné také tím, že jsou (jako pan architekt) velmi pracovití, skromní a pokorní.

Na okraji? Téhle epizodě dávám 6 hvězd! Podle mého se nejvíce přiblížila podstatě výtvarna v našem životě. Tady to není o velkých galeriích, o prezentaci výtvarného umění, ale o naprosto přirozeném výsledku lidí, kteří dobře nacítili potenciál místa, kteří pochopili, že umělecká tvorba vycházející z kontextu daného prostoru, bortící pravidla, překvapující, dojímající, umocněná filosofií respektu k obyčejnému životu je ta cesta, kterou se chtějí vydat. A cesta, která je mi jako výtvarnici velmi blízká. Zase jsem si gúglila hudbu. Smekám před člověkem, který ji vybírá. Bob Dylan Lay, Lady, Lay, Aaron Hibell Destroyer of Worlds... Ester kreativní, vtipná. Jestli je takhle střelená normálně, je to můj člověk. Ondřej ji krásně doplňuje svým klidem. Kdyby tito dva průvodci dělali pro zájemce poznávačky po republice, sednu i já do busu, v němž se mi dělá blbě, a pojedu s nimi kamkoli. Moc děkuji!

Severní Moravu vůbec neznám. Epizodu beru zase jako pozvánku.

Epizoda zprostředkovala možná ve větší míře než v dílech minulých i široký kontext kulturní (Cyril a Metoděj, Palacký, Jurkovič), zase ukázala krásný kraj a zviditelnila pár nadšenců, kteří stezce pomáhají. A do toho zase ta krásná skladba Victory. Mirek Vladyka si s celým týmem zaslouží parádní oslavu. Odvedli výbornou práci.