Tajemný předmět touhy

Cesta vo vlakovom kupé môže byť klasickou tichou jazdou a postranným pozeraním na tváre a správanie spolucestujúcich, ale niekedy sa môže zmeniť na zaujímavé, plnokrvné rozprávanie. Buňuel sa vo svojom poslednom filme ústami postaršieho cestujúceho takto rozpráva zaujímavej spoločnosti v kupé (medzi ktorou preblesknú v úvode náznaky letmého poznania sa z minulosti) príbeh svojej poslednej vášnivej lásky, ako ospravedlnenie, či vysvetlenie svojho činu z úvodu, kedy vyleje mladej dievčine nastupujúcej do vlaku vedro vody na hlavu. Prestriedavanie dvoch prostredí: vlakového kupé a samotného príbehu, obsadenie jednej z hlavných postáv dvomi rôznymi herečkami, putovanie rôznymi prostrediami (od Paríža cez Švajčiarsko do Španielska), náhle absurdné zvraty, všetko v objatí všadeprítomného terorizmu sú poznávacími znameniami tohoto filmu. Filmu, ktorý je surrealizmom šmrcnutý navonok len zľahka, akoby bol len závanom niekdajších režisérových uleteností, ale v skutočnosti je surreálne srandovne vážnym viacvrstevným príbehom o vysnenej a znova sa vracajúcej, opakujúcej sa láske a zúfalstve, či dokonca nenávisti aké môže takáto fatálna láska vyvolať. (22.04.2005)

A na konci bič nezaplieskal. 77-ročný Luis Bunuel svoje dielo zakončil priemerným filmom na otrepaný námet. Pertraktované obsadenie hlavnej ženskej úlohy dvomi herečkami bolo skôr vynútené, ako zámerné, teroristické vložky samoúčelné a surrealistické návraty sa do príbehového filmu príliš nehodili. A tak som to vnímal ako ťažko uveriteľný príbeh o posadnutosti starnúceho muža mladou vychytralou dievčinou (i keď 40-ročný Fernando Rey nepredstavuje pre 20-ročnú Carole Bouquet, ani o dva roky staršiu Ángelu Molinu vetchého starca), ktorému ani pri úcte k slávnemu režisérovi nemôžem dať viac, ako tri hviezdičky. (02.05.2013)

Strhující, místy však těžko snesitelné putování po křivolakých cestách touhy a posedlosti. Buñuel měl při natáčení svého posledního snímku dost možná z hlediska praktikování sexu odzvoněno, nicméně co by to bylo za praxi, která by se nedala v pozdějších letech shrnout do nějaké té (za)jímavé teorie. A ačkoliv slavný surrealistický filmař spadá (dle Ecova dělení) spíš ke skeptikům, než těšitelům, většinou se do jeho pesimismu míchá i špetka ironie. Hlavnímu hrdinovi (milionáři Faberovi) je jedno, že všude kolem něj probíhají nepokoje. Nevadí mu teroristické útoky, násilí, chudoba, či korupce. (No, ke konci filmu to popravdě vypadá spíš na totálního pád civilizace, ale s Faberem to stále nehýbá). Zajímá ho pouze jediné. Jak dostat do postele svoji překrásnou (a psychicky značně vyšinutou) služku Conchitu, která v příběhu postupně přestává být postavou a stává se „pouhým“ symbolem. Symbolem nedosažitelného. Přes veškerou laškovnost se tudíž Buñuelovo poslední dílo zabývá jedním z nejvíce tragických rysů lidství – neodolatelnou touhu získat něco, co je ze své podstaty trvale nedostupné. Abych to nějak shrnul, jestliže čekáte příběh, kde láska vítězí (popřípadě má alespoň nějaké pozitivní konotace), doporučuji spíš Casablancu. Pokud však ve svém jádru pěstujete zdravou míru cynismu, či jste v životě také už narazili na svoji vlastní „Conchitu“, jejíž jedinou nabídkou pro partnera je jeho absolutní (a jím podvědomě chtěná) destrukce, neváhejte. Z hlediska terapeutického je to podobná zkušenost, jako z toho estetického. Hořkosladká. Ale není takový i život sám? (To byla jen řečnická otázka, samozřejmě, že je :) ). (02.08.2016)

„Ozbrojená revolučná skupina Ježiša Krista.” • Skrátka: španielsky provokatér č. 1 - Luis Buñuel, ani vo svojom úplne poslednom titule s názvom - Cet obscur objet du désir [Ten temný objekt túžby], zrejme ani tentoraz ne[z]ostal svojej klasickej štipľavej povesti absolútne nič dlžným, i keď by som zase na druhej strane rovnako tiež predsa rád podotkol i to, že sa vskutku práve teraz akoby držal na uzde, ak teda aspoň nepočítam i zopár naozaj »šteklivých scén« s ústrednou protagonistkou Conchitou, ktorej rozhodne zručne sekundoval aj jej mužský náprotivok Mathieu Fabert v podaní «španielskej legendy» Fernanda Reya, ktorý s daným buñuelovským autorom síce nespolupracoval po prvýkrát, no v tomto prípade sa podľa mňa ani zrovna nejednalo o ich najlepšiu spoluprácu. Tou by ale totižto mohla byť najmä konkrétne táto z roku 1972: Le Charme discret de la bourgeoisie. • Nerád by som totiž ďalej bližšie čokoľvek špecifického prezrádzal, no zároveň by som vás maximálne tak naďalej navádzal snáď len k tomu bodu; sa asi iba hádam najviac zamerať na postavu Conchity, či si vôbec všimnete príslušné zmeny na jej fyziognómii; čo pre mňa osobne určite predstavovalo rušivé prvky, zatiaľ čo pre takého protagonistu Mathieua Faberta, mimochodom španielsku obdobu "Humperta Humperta" [postavu z Nabokovho románu Lolita; pozn. recenzenta] - napokon asi ani nie, ktorý bol mimoriadne traumatizovanou osobou predovšetkým len z toho prostého hľadiska, že sa akosi stále  „nemohol dostať do ženských nohavičiek,” čo bol v podstate i akýsi hlavný leitmotív daného kinematografického diela, ktorý sa ale postupom času stával príliš stereotypným a opotrebovaným, pretože okrem toho daný titul neprispel extra ničím zaujímavejším, čo by následne stálo za väčšiu pozornosť; skôr na mňa zapôsobil až celkom neadekvátne v tom ponímaní, že sa mi nejako nechcelo správne [u]veriť tomu, že by si ústredný hrdina / nehrdina - nechal takto extrémne skákať po hlave?! • Ďakujem veľmi pekne, ale viackrát si neprosím ďalšiu porciu dotyčného 'buñuelovského' pokrmu; na jedno prežretie bohato stačilo... (27.03.2024)

Jen pár poznámek/otázek k filmu v rámci celého louÿsovského tématu či už celého literárního žánru, které bych nazval (přeložil) "panna a pannák", byť ani jeden pojem nesedí přesně. Luis Buñuel jako filmař přistoupil k němu naprosto kongeniálně, přestože se dovolil dva výrazné inovace: 1. Do role Conchity obsadil dvě herečky, které jsou sice fyzicky naprosto rozdílné, psychicky však "táhnou za jeden provaz". Představuje to generalizaci, že všechny ženy jsou stejné, zatímco muž je jeden a vždy týž? Od začátku do konce provází film vlna terorismu. V první fázi je možno si představit, že k teroristické skupině patří i Conchita (přímé plánovaní útoky na Mathieua). Závěrečná katastrofa to však posunuje do jiné roviny. Je to přiznak toho, že "takhle už to nejde dál"? Nebo má trojúhelník muž, žena a násilí jinou denotaci? (01.05.2021)