Flashdance

Kolem a kolem to není nijak skvělý film. Adrian Lyne se postupně vyprofiloval jako režisér lehtivých prasárniček, takže i Flashdance je ujetý tímhle směrem. Mimo několika ikonický scén a odvrácené tváře industriálního Pittsburgu, mu režisér nepředal nic výjimečného, ani zapamatování hodného. Scénář je hodinu a půl dlouhé klišé bez chytrých dialogů a dějových kliček, takže ani tady se nedá čekat žádná kvalita. Jenže je tu ještě soundtrack plný vynikajících osmdesátkových pecek a také extrémně sympatická Jennifer Beals. Tahle herečka se umí oslnivět usmívat, její dublerky zase parádně tančit, takže se z původně tuctového a trochu dýchavičného romantického muzikálu stala parádní jízda sršící energií a pohodou. Oscar za píseň je zasloužený a klidně bych přidal dalšího za kameru. (14.10.2021)

Tak tohle mě nechytlo ani když mi bylo sladkých "náct" a tak nějak se dalo očekávat, že poskakování mezi svářečkami za zvuků hudby mě bude dojímat stejně jako mé pubescentní kamarádky. Co na to říct po 30. letech? Snad jen, že to poskakování a vzpomínka na hity mládí, je to jediné, co z filmu nakonec zůstalo. A pak vyumělkováná lovestory sešpendlená horkou jehlou mezi jednotlivými tanečními čísly. Anebo možná narychlo vysvářená elektrodou, abychom byli přesnější. (19.10.2014)

Naivní pohádka, co vznikla v době, kdy se dala její sláva vystavět na té nejnesmrtelnější hudbě a pro lásku v nejeden song, co bude navždy s Flashdancem spjat, téhle krátké romanci s notnou příměsí tance odpouštím všechny neduhy, kvůli nimž by s dnešními nároky jako dobrý film absolutně neobstál. Tehdy to musel být fakt hit a What A Feeling já prostě zbožňuju. [viděno na SkyShowtime 5.4.2024] (06.04.2024)

Čirý osmdesátkový fetiš! Motivačně popelkovská, romantická (R-ková) pohádka o 18leté svářečce, která si plní sen stát se profesionální tanečnicí, zatímco upocené tréninky prokládá žhavým nakrucováním na pódiu v baru. Přestože mě sálající energie a styl zpočátku nakoply, naivní plytký scénář už dál nic v rukávu neschovává. Nejspíš i z toho důvodu se režie plně soustředí na hudební čísla, pojatá vyloženě jako živelné, tělesné videoklipy (na dnes již totálně profláklé disko hity). (20.01.2023)

V době ČR (pardon, ČSSR) premiéry mi mohlo být kolem patnácti a tahle osmnáctka se svářečkou, co bydlí sama jenom s drsně vypadajícím čoklem v bývalém skladu (dneska by se tomu říkalo loft a bylo by to prestižní bydlení, tehdá to bylo myšleno jako znak nižší společenské vrstvy, to jsou mi paradoxy), po odpolednách trénuje baletní figury a po večerech řádí na barovém pódiu, mezitím balí šéfa, chvíli je něha a křehkost sama, chvíli rozbíjí okna a je sprostá jako dlaždič, aby za chvíli brečela knězi ve zpovědnici, a při tom všem z ní čiší živočišná radost ze života a z pohybu, tahle holka mi tenkrát otevřela oči. Z dnešního pohledu se to může zdát legrační, ale tenkrát mi poprvé naplno došlo, že je vlastně jenom na mě, co se svým životem udělám, a že mě vlastně můžou čekat docela zajímavé věci. A ani teď po letech v tomhle bijáku, kde má každá druhá postava svůj sen, který se holt někomu splní a někomu ne, nedokážu při vší cukrkandlovitosti vidět jenom blbej řadovej muzikál o tom, jak chudá holka dík své kráse k princeznovství přišla. Ta osmdesátková popina je tu vlastně nejslabší stránkou, i když dneska už i k ní člověk cítí jistý sentiment. Zato taneční scény dokážou ještě dnes i mně, totálnímu pohybovému dřevu, zprostředkovat ten „What a feeling!“ pocit. Tak tedy za čtyři. (29.06.2012)