Godzilla II Král monster

Dougherty musí být jediný člověk na planetě, za kým když přijdou lidé od Warnerů s olbřímím rozpočtem a neodmítnutelnou nabídkou "pohrát si s Godzillákem i všemi jeho kultovními spolumonstry na volném písečku během jejich probuzení a konce světa", tak ho nenapadne "hmm, to by mohlo být z pohledu lidí, jak to zkoušel ale neuspěl Edwards nebo sžírává satira ve stylu (Šin) Godžiry či ultimátní monster katastrofické béčko plné soubojů titánů odkazující se na klasiky". Ne, jeho napadne "bezva, konečně budu moci natočit interiérovou konverzačku z jakože Avengers Helicarrieru a dodat zadostiučení všem těm vědcům, kteří musí pronášet v podobných filmech ty nehorázné kraviny s vážnou tváří a udělám to tak, že je nenechám to pronášet v pár větách, ale desítky minut a i ty kraviny co řeší budou ještě debilnější než normálně a proložím to uspávající CGI akcí, kde se bude neustále utíkat před něčím co se bortí, a bude to plné natolik generických záběrů na padající mrakodrapy, že ani sami animátoři nepoznají, zda tahle scéna bortícího se velkoměsta neměla náhodou být v poslední marvelovce či dísíčku". A jak řekl, tak udělal. Tyhle déčkové kvazi vědecké žblepty a řešení restartu civilizace Matky přírody, rodiny k žánru neodmyslitelně patří. Pokud tvoří kulisu/předehru k bitvám titánů, nikoli když jsou základním stavebním kamenem. Na monstra tu dlouho sere pes. I když pes... Dougherty. A když už se přeci jen nad diváky tu a tam smiluje, a nabídne to, kvůli čemu na to koukají, tak to postrádá jakýkoli nápad, cool moment, dynamiku, měřítko. Výjimku tvoří několik málo momentů během ucházejícího finále, kdy to je několikrát téměř tím, co to chtělo (a mělo) být po celou dobu. Největší devizou je tak McCrearyho hudba vzdávající jeden hold za druhým. A přitom je v každém ohledu svá. Když ne režisér, tak aspoň on pochopil "vo co gou". (28.09.2020)

Volalo se po akci a destrukci, ale se zpožděním pěti let se ukazuje, že správnější cestou byl rozporuplný první díl. Nic proti velkolepým protivníkům titulního titána, ale koho napadlo pojmout spektakulární klání gigantických monster jako eko-techno thriller, ve kterém se řeší téměř neviděná rodinná traumata, ten by měl položit hlavu na profesní špalek. Pokaždé, když se zdá, že se už už míří správným směrem, přijde nějaký logický protimluv, extrémně cheesy hláška nebo alespoň hluchý moment. Královská Godzilla nicméně má svoje silné chvíle, na to je Millie Bobby Brown až neuvěřitelnou hereckou jistotou a Mothra dokonalým zvířetem, které chci okamžitě domů. Scénář je ale chvílemi vážně šílený. Když si vzpomenu na Konga z hravého Ostrova lebek, je mi až líto, že se má povinně stát součástí tohoto podivně sterilního univerza. 50% (07.07.2019)

Na tohle mě už do kina nikdo nikdy nedostane. Nachytal jsem se u předešlého dílů, nachytal jsem se i u Konga. A při psaní komentáře u Konga v roce 2017 jsem sarkasticky napsal že v budoucnu natočí Godzilla versus Kong... Uběhli dva roky a ono to opravdu vznikne... Celá tahle série je k smíchu a i ta poslední kapka soudnosti se už také vypařila. (07.06.2019)

Godzilla II Král monster je vnitřně rozštěpený film, protože se snaží balancovat tak, aby propojil rozvolněné normy japonského žánrového filmu s těmi hollywoodskými, kde se hraje na racionalizování a plauzibilitu. To zároveň znamená, že se chce zavděčit dvěma typům publika: Na jedné straně jsou fanoušci, kteří začnou dojemně slzet, když Mothře k jejímu klubání začne hrát klasická píseň a objeví se identické dvojče Ziyi Zhang. Na straně druhé jsou diváci, kteří o japonských godzilláckých filmech nemají ani ánunk, takže prskají, že King Ghidorah vypadá jako Zmej Gorynič a všechny snahy přiblížit se poetice kaiju filmů odsuzují jako domnělý projev hlouposti a béčkově lajdáckého přístupu tvůrců. Tým v čele s Michaele Doughertym tak na jednu stranu háže na fanoušky intertextuální odkazy po lopatách, ale na stranu druhou film prokládá neustálým sebereflexivním vtipkováním, aby si skeptický divák náhodou nemyslel, že vše co vidí, je myšleno smrtelně vážně. Jenže jít po dvou odlišných cestách zároveň zkrátka nejde a tak je výsledek nutně polovičatý a rozpačitý. (12.02.2024)

Asi budu znít jako kacíř a koleduji si o to, že do mě Godzilla cvrkne, ale ta z roku dva tisíce čtrnáct byla lepší. A opět budu znít jako hříšník, ale i lidský postavy byli v té předchozí Godzille lepší, tady za zmínku a celkový respekt stojí hlavně Ken Watanabe, který ve filmu hraje božsky. Ve filmu je i dost momentů, které působili naprosto úžasně a heroicky, dost tomu pomáhá i soundtrack, až se mi párkrát zježily chloupky i na místě, na kterém bych to nečekal. Ale tenhle film, je prostě až moc Hollywoodský, zatímco předchozí film se snažil držet při zemi a všechny své karty hned neukázat v prvních dvaceti minutách a to velký si šetřil až na konec. Tady těch velkých věcí, velkých monster a velkých akčních scén, je dost už od začátku, což je právě chyba, jelikož tomu v polovině začne docházet dech, ale naštěstí finále se drží v té napínavé rovině. Lidských postav je tady až moc a co se s nimi stane vás ani moc nezajímá, samozřejmně až na Kena Watanabe. I první film v tomhle případě vede, Aaron Taylor-Johnson sice nehrál bůhví jakou postavu, ale film ho uměl dobře podat, takže sem s ním lépe ztotožnil. Samotná Godzilla je trochu naivní a mohla být víc údernější. Kameraman si z nějakého neznámého důvodu, řekl, že bude fajn narvat každému monstru do nosních dírek kameru, to asi aby to působilo epicky. Soundtrack je úplně parádní. (13.06.2019)