Domestik

Těžká depka, skoro až psycho. Příběh novodobého upíra, který rád jezdí na kole, nebo by alespoň zase moc a moc chtěl, pohrává si s vlastní krví a vysává energii z osoby sobě nejbližší. V potemnělém luxusním bytě, který se pomalu ale jistě stává vězením, se rozjíždí závod, v němž je cílem nový život, nicméně síly, navzdory všemožným, nepřirozeným stimulantům či myšlenkám o samých (ne)zdravých věcech, velmi rychle docházejí a namísto nového života, stojí v cíli...vlastně skoro sama smrt...s blond vlasy. Naprosto excelentní režie, kamera i hudba dodávají tomuto, bezpochyby festivalovému, filmu vše, co ve scénáři i v celém vývoji děje, který se postupem času stává lehce monotonním, tak trochu chybí. Chvílemi jsem skutečně litoval, že mi tímto stylem není vyprávěn zcela jiný příběh. K silnému závěru mi předchozí zdlouhavý děj moc nestačil, ale i tak velmi rád podpořím tuto výjimečnou záležitost, kterou bych se určitě nebál poslat do světa s dresem v českých barvách. Tvorbu Adama Sedláčka je potřeba si do budoucna určitě ohlídat. [Kino Citadela - Litvínov]. (04.10.2018)

Tak dnes bude art aj keď zavesiť do prievanu hovno a budete sa pri tom zádumčivo dívať jak krásne veje. A netreba zabudnúť na nejaké halucinogénne prostriedky, inak by ste predsa neboli umelec. Podobne tento film je o hovne, hoci hovno explicitne neukazuje. Ale kto by sa na to chcel dívať dve hodiny na nasledovné: Debil ošuká ženu, potom vzydchá pri bicyklovaní. A vzdychá viac ako pri sexe Nažere sa a zas bicykluje. Medzitým diskusia o tom povestnom hovne. Nasleduje mnoho scén, kde nikto nepovie nič, počujete len zvuk rotopedu, vdychanie herca a nejaké hudobné vložky podobné hromu. Vrcholom je zhruba polovica filmu, kde muž manželke hovorí, že ak má krámy, tak nech mu dá do zadku. A keď odmietne, PRINÚTI ju na fajku. Veru, toto je skutočne vrchol umeleckej tvorby! (06.02.2020)

Nejdráždivější český debut posledních několika let. Leč nutno dodat, že poslední půlhodinka je hodně na hraně, zvlášť co se divácké únosnosti týče. Debutant Sedlák se snaží přijít s osobitou poetikou i náruživým příběhem, jenž je v podstatě otevřenou studií vztahu a jeho následné destrukce. Ústřední neokoukaná dvojice Hofová x Konvalinka hrají skvěle, kameraman Dušan Husár si smlsává zejména na hororovém motivu kyslíkového stanu. Vložte kočku film výstižně doplňují minimalistickou, ale o to více nervy drásající hudbu. Rozhodně pozoruhodný snímek. 65%. (18.10.2018)

Koncentrovaný zážitek, který překvapivě žene - není jemný ani pomalý, jak se tváří, ale naopak celkem nezastavitelně boří cestu dopředu. Možná proto mě zklamalo, že to vlastně na konci není tak daleko od výchozího bodu. Čekal jsem, že to překročí hranice reálna k nějakému Fight Club/Black Swan rozuzlení. Každopádně takový nenačančaný Refn, no. Užil jsem si to a od Adama Sedláka a jeho týmu čekám věci. Ambice jsou, schopnost vyhmátnout nadčasové téma taky - to půjde vybrousit. (03.07.2018)

Když režisér snímků Adam Sedlák prohlásil: "Doufám, že lidi budou odcházet", neměl jsem vůbec tušení jak to myslí. Nyní už chápu, že počet diváků opustivších sál je úměrný úspěchu režisérova záměru udělat z koukání na film naprosté peklo. Zpočátku se vše jeví nenápadně. Interiérní drama se dvěma a půl herci zaujme svou minimalizačností, zvukem a rozhodí záměrně rozostřenou kamerou. Na povrch vycházejí problémy obou jedinců v páru a ty se pomalu ale jistě rozrůstají. Snad do poloviny filmu je gradace nenápadná, ale když se na ni divák zaměří, tak ji tam zpozoruje. Do té doby se jedná spíše o minimalistické drama podpořené ironickým humorem než klaustrofobický horor, jehož prvky byly zřetelné hlavně v přítomnosti Vemte kočku. Ve druhé polovině ale začíná naprosté peklo, jak vizuální, tak zvukové a příběh začíná gradovat po exponenciální křivce. Nejednou se divák musí oklepat, zakrýt si oči nebo cokoliv jiného aby vstřebal současné dění na plátně. I přesto byl můj pohled na plátno doslova přimražený, jen po očku jsem zaznamenal, jak je celý balkón Velkého sálu Hotelu Thermal taktéž filmem pohlcen. Svědomitě mohu prohlásit, že se jedná o nefalšované české dopingové Requiem za sen. Drtivý finiš mě přesvědčil, že si Domestik zaslouží snad jako první český film zařazení nejen vedle Aronofskyho klenot, ale mezi snímky jako korejské Silenced nebo sovětské Jdi a dívej se. Snímky, které se opravdu velmi těžce sledují, ovšem jsou vynikající právě proto, že nepříjemné pocity z nepochybně nesprávného dění na plátně (ať už jde o drogy, znásilňování válku nebo onen doping) dokážou přenést přímo na diváka. Domestik mě velmi nepříjemně překvapil, ale právě proto je potřeba jej ocenit. Velký adept na jeden z nejlepších filmů nejen letošního KVIFF, ale i celého českého filmového roku 2018. (04.07.2018)