Tiché doteky

Nejsem si vlastně vůbec jistý, co jsem to viděl a jak to na mě mělo primárně zapůsobit. Svým trochu až severským nádechem (vím, že geograficky tam Nizozemí ještě nespadá) se ve mně mísily záblesky z prapodivné psychárny jménem Slunovrat a po obeznámení se s větší hloubkou příběhu jsem si párkrát zavzpomínal na řeckou úchylárnu Špičák. Oproti němu sice nejdou Tiché doteky až do nepřípustných detailů, ale nebýt pár potitulkových informací, tak ve vás znechucení bude panovat ještě pár hodin po skončení filmu. (22.02.2020)

„Hele neříkal sem, že to bude takový? Že to sou nějaký úchylové? Zase sem měl pravdu, že jo?“ - „No, to víš že jo. Voni nejsou úchylové. Vona mi prostě jenom řekla, že tady maj nějaký pravidla, který musím dodržovat, protože takhle se to u nich dělá, no.“ To je tak, když se česká au-pair a hospodyně dostane přes agenturu do holandské rodinky, která není tak úplně normální…Na celovečerní debut si Michak Hogenauer vybral poměrně těžkou látku. Tiché doteky jsou zvláštní, zneklidňující, vtahující a přitom odtažité (místy až záměrně sterilní). Publikum pořád cítí nejistotu, co vlastně sleduje, a kam se děj vyvine. Až v úplném závěru se divákovi něco málo trochu vyjasní, přesto na řadu otázek nedostane žádnou (přinejmenším uspokojivou) odpověď, což je docela na škodu. Já si ale krom tajemné, podivné atmosféry užíval hlavně herectví Elišky Křenkové, která dostala pořádnou příležitost, a spolu s dalšími protagonisty snímek táhne nahoru. Skutečné pozadí události neřeším, pro mě je to za slušné 4*. „Nebijte ho!“ - „My ho nebijeme. My ho milujeme…“ (09.02.2020)

Že jsou divní třeba Rakušani, se ví už dávno. S oblibou zavírají nezletilé dívky (nejlépe vlastní dcery) v temných sklepeních, kde je pak po léta perverzně zneužívají. To Holanďani jsou poněkud distingovanější - ku spokojenosti jim postačí najmout si domácí služku, tzv. au pairku, nejlépe bezprizorní tulačku z nějaké divoké východní země, a naučit jí, jak správně rákoskou  vymrskávat na holou jejich dítě. A vlastně to dítě ani nemusí být jejich. Co se zprvu jevilo jako tzv. film "na motivy skutečných událostí", změní se postupně v bizarní orwellovskou fantasy o zjevných mimozemšťanech maskovaných do lidské podoby, aby se pak ovšem divákovi v závěru se vší vážností tvrdilo, že šlo po celou dobu opravdu o film "na motivy skutečných událostí". No, ačkoliv nejsem do příslušných událostí nijak hlouběji zasvěcen, tak podle dostupných informací soudím, že film má se skutečnými událostmi společného asi tolik, jako třeba urban legends nebo bulvární (a vlastně i to "oficiální") zpravodajství s realitou. Ale pitomci zkoumat fakta ani hledat objektivní pravdu nepotřebují a vystačí si spokojeně s tou "pravdou", která je vytvářena ve většinových masmédiích, vhodně upravena a řádně předžvýkána. (19.10.2021)

Štve mě, jak ten film vypadal, protože když v titulcích vysvětlí, o co tam vlastně šlo, až pak mi došlo, jak skvělý film by se z toho dal udělat a mrzí mě to kvůli tomu, že atmosféru měl skvělou. Respektive měl by, kdyby mnohem víc znepokojoval a nepůsobil tak, jako by se v něm nic nedělo. To totiž Tiché doteky (možná to bude moc silný výraz, ale jsem prostě zklamaný) zabilo. Úvodních 20 minut bylo dokonalých a modlil jsem se, aby to tak vydrželo, protože by se konečně zas po dlouhé době objevil nějaký pořádný český film, který by se i lišil. Jenže stejně jako mnou nedávno viděný Hotel od Jessicy Hausner (který se k tomuhle filmu dá skvěle přirovnat hlavně kvůli úhlům kamery a vlastně i stejnou atmosférou a jejím průběhem), po 20 minutách mě to začalo nudit, protože nám za tu dobu byla nastíněna základní zápletka - au pair přijede do zahraničí k nějaké bohaté rodině a má se starat o zamlklého synka - jenže ono se pak nic moc nedělo a nejhorší bylo, že film si ani nedělal nějakou námahu s tím něco vysvětlovat. Co dělají rodiče Sebastiana? Nevíme. Proč jí Sebastian totálně rozflákal notebook? Nevíme. Proč se scházejí s dalšími bohatými lidmi? Dozvíme se až v textu před závěrečnými titulky. V tom textu se dozvíme úplně všechno o tom, co se ve filmu vlastně dělo, jenže problém je v tom, že ten film by to měl říkat sám, bez nějakých pomocných textů. A to Tiché doteky neříkají. Vlastně nebýt tam ten vysvětlující text, tak nikdo nevíme, o co vlastně šlo. A to je špatně. Ale zase na druhou stranu si zde musím pohonit své miniaturní ego, mě to v průběhu film došlo. Ne úplně vše, ale ten základ jsem odhadl. Každopádně, i když bylo dobré vidět tohle téma v českém provedení, bohužel to nedopadlo jak mělo. Zaujala mě jenom kamera, ze začátku a pak chvílemi atmosféra, pár scén a to je asi všechno. Navíc tam jsou i některé zbytečné věci (třeba ta romantická linka tam vůbec být nemusela) a Křenková má v obličeji pořád jenom jeden výraz, akorát se občas usměje a jednou nebo dvakrát rozbrečí (btw, v té telefonní budce to tvůrci moc nedomysleli, sopel z nosu nezačne kapat hned, jak člověk začne brečet). Škoda, mohlo to dopadnout mnohem, mnohem líp. A na nějaký pořádný a jiný český film evidentně musím čekat dál. 2* (20.02.2020)

Příběh o dívce, která se rozhodla pracovat v zahraničí, ale její zaměstnavatelé se nechovají tak úplně normálně. Ta úmyslná sterilita a odosobněnost objevující se v celém filmu mě na jednu stranu fascinovala a na druhou otravovala. Víte, že se v novém domově hlavní hrdinky děje něco zlého, ale nejste schopni to přesně pojmenovat (k tomu slouží až titulkový dovětek v samotném závěru). Na české poměry hodně specifický snímek, nelze mu upřít kvality, ale znovu ho asi vidět nepotřebuji. (08.07.2019)