Kamarád do deště

Podraz na druhou. Filmová tvorba režiséra Jaroslava Soukupa, předlistopadová i porevoluční, bezesporu nepatří k reprezentativnímu vzorku československé kinematografie, ale svým způsobem vypovídá cosi o lidech a době. Kamarád do deště je dnes, po třiceti letech, spíše dokumentárním prostředkem pro pochopení společenského vývoje v závěrečné fázi perestrojkového období – obraz normalizačního podsvětí je ve filmu ilustrován v nadmíru atraktivním, až nezvykle přímočarém sledu; většina scén doslova pulsuje magickým étosem, který o časech veksláků a jiných podvodníků vypovídá v nefalšované, autentické podobě. Dojem nenucenosti, a přece kritičnosti přitom Soukup vytváří tím, že pošetilosti obou hlavních hrdinů, tedy Michala a Tomáše, konfrontuje právě s realitou doby jako světem promyšlených plánů, schválností, chyb či neuvážených, a snad i neuvědomělých krutostí. Jistou roli v tom všem samozřejmě může hrát i podvědomá nostalgie, spjatá především s osobami Sagvana Tofiho a Lukáše Vaculíka, jejichž herecké kreace i přes nepopiratelnou slabost náleží k dobovým fenoménům; naopak Karel Augusta, nedoceněný hráč malých rolí, zde získal příležitost, jak na sebe upozornit mimo zavedený komediální obor. Některé filmy chtějí delší čas a pokud jim ho dopřejeme, je docela možné, že v nich objevíme jejich skrytou hodnotu, o níž v době premiéry neměl nikdo ani tušení. (23.02.2019)

Film je jasným důkazem, jak malý český člověk dokáže vyniknout i navzdory šedi průměrnosti. Někdo v tom umí zkrátka chodit. Konkrétně pan Kadlec se zeťákem, doplatili na to však nevinní. Sagiho s Lukášem namočili do pěkné bryndy, dostali je do kolotoče shánění peněz, jak jinak než pokoutnou cestou. Úkázka lichvy jak vyšitá. Velká náhoda byla, jak Sagi přišel na souvislost se svým přepadením. Pan Kadlec ztratil útržek složenky na vyšší částku a Sagi si to samozřejmě dal dohromady a už to jelo. S Lukášem jsou to chytří hoši a rychlá rota v jednom. Pěkně jim to nandali. Ivan Vyskočil jako kunsthistorik Syřiště zabodoval. A Jiří Langmajer tam měl trapný štěk. (04.10.2008)

Jeden DÁVÁ v hospodě židle po zavíračce na ježka, druhý BERE ve své drožce na hůl západoněmecké turisty.. Český Colin Farrell Tofi žvýká jak Růžička při sedmém semifinále, zvedá si glykemickou křivku neustálým chlastáním Coca-Coly a svůj dublinský akcent obohacuje o slovíčka jako koukej, či vodsaď, nicméně musí se mu nechat, že parazitní činnost na této jediné roli úspěšně vykonává dodnes. Soukupova kinder gangsterka má své nepochybné osmdesátkové disco kouzlo, ale srovnávat ji s Hillovým Podrazem je stejně odvážné, jako tvrdit, že právě Sagvan má všechny předpoklady k divadelnímu ztvárnění Othella.. V Lok, Fernetu Stock a dva kouřící výfuky Volhy se spíše inspiroval G.Ritchie a možná mi i tak proto trošičku chyběla v Kamarádech postava Big Chrise (V.Jones), jak mlátí dveřmi od auta Vaculíka do hlavy se slovy: „Ještě - nikdy - nikdo - neměl - na sobě - tak hnusný - svetr..!“ (30.09.2008)

Pre mňa osobne sa jedná o kultovú záležitosť. Z filmu dýcha atmosféra 80. rokov, neonové farby nočnej Prahy, soundtrack so synth-popovými hitmi od Vaša Patejdla či Banketu a hlavne ukážka že organizovaný zločin mal svoje počiatky už za komunizmu. Karel Augusta a Andy Hryc ako dvaja ústrední záporáci nemajú chybu rovnako ako niektoré hlášky. (30.05.2011)

Na tu dobu špička, super story s odrbávaním, výborní herci a to dokonca aj Tofi v bielych gatiach. Navyše tie pesničky sú nezabudnuteľné. Pre mnohých už hudobný stredovek, pre mňa v porovnaní s dnešnými pesničkami pomaly symfónia. Celkovo sa to vyvinulo až v kultovku, ktorá sa dá pozrieť v ktorejkoľvek dobe, lebo ten dej je v podstate nadčasový, hoci veksláctvo a problémy neskorej doby socialistickej sú špecifikom. Pre mňa komédia s veľkým dôvtipom a silne zábavná. (26.06.2022)