noriaki

Že je Michael Douglas výborný herec, to je jasné už dlouho. Ale že je až tak variabilní, to jsem opravdu netušil. Není to sice jakoby Arnold Schwarzenegger zahrál prince z pohádky a nesklouzlo to do parodie, ale taky jsem zíral s otevřenou pusou. Kdybych ho x krát dřív neviděl v rolích drsných, cynických, nebo šáhlých chlapáků, tak bych přísahal, že celý život skrývá svou skutečnou orientaci. Přímo na Oscara to nebude, ale za nominaci bych se přimluvil. A za kostýmy pochopitelně také.

Historie se opakuje a další díl je znovu horší, než ten předchozí. Je to škoda, protože zápletka je třikrát to samé a poprvé mě zabavila výborně. Herci jsou vesměs špičkoví a navíc se obsazení hlavních postav nemění. Největší chyba je ve scénáři. Vzpoura zastydlých puberťáků slibovala být mnohem zajímavější než nakonec byla. Spousta stopáže je rozpačité čekání na vtipnou situaci a všechny zajímavé scénky jsou nenápadité variace téhož. Po Spaced mi Simon Pegg přinesl další velké zklamání.

Podle plakátu jsem doufal že se bude seriál zasazen do charismatických padesátých let. Do doby kdy zuřil mccarthismus, a řešily se sexy témata jako atomová bomba, nebo vesmírný výzkum. Ale bohužel, možná i kvůli úspoře peněz se odehrává až na konci Studené války, když už Sovětský Svaz ztrácel sílu. No proč ne. Scénář dělí pozornost střídavě na špionážní témata a mezilidské vztahy, přičemž to druhé dostalo skoro stejně prostoru jako to první. Rodinné problémy tajných agentů nejsou tak zajímavé jako jejich práce, pokud se nejmenují Mr. & Mrs. Smith. V tom případě je to alespoň sranda. Malé plus dávám za hudbu, která skoro jako jediná dělá dojem osmdesátek. Všechno ostatní pluje v nějakém zvláštním bezčase.

Nepřekonatelná klasika a "westernové Star Wars Východního bloku". Tenhle film pobláznil celou generaci kluků úplně stejně, jako se to povedlo Lucasovi s jeho sci-fi ságou. A stejně jako u Hvězdných válek, ani tady kouzlo netkví v hereckých výkonech nebo brilantně napsaném scénáři. Co se filmařských kategorií týče, je Poklad na Stříbrném jezeře maximálně průměrný. Ale mimo snobských fanoušků artu to nikomu nemůže vadit, protože z každého záběru dýchá obrovské kouzlo a atmosféra jako řemen. Nádherná příroda, ikonická hudba, nejdrsnější geodet na světě a jeden z mála indiánů, který si zahrál hlavní roli. Tohle nemůže jít pod pět hvězd.

Z toho divadelnost přímo čiší a to není pochvala. Glengarry Glen Ross má jen minimum lokací a skoro žádný děj. Všechno podstatné se odehrává v jedné místnosti během nekonečných dialogů mezi sedmi muži pod tlakem. Jednotvárných dialogů, nutno podotknout a navíc vzájemně zaměnitelných. Každá postava vše co řekne, dřív nebo později zopakuje skoro stejnými slovy. A když ne ona, tak se recyklace frází chopí někdo další. Jediné pozitivum je, že se u toho všichni zúčastnění trumfují v brilantním herectví. Kdyby to nebylo mrhání hvězdnými jmény, tak bych řekl, že by ze scénáře šlo natočit výborný středometrážní film s ukázkovou psychologickou rozborkou. Na hodinu a čtyřicet minut se toho ale stane příliš málo.

Film tématicky a pocitově někde na rozmezí mezi Twilightem a Låt den rätte komma in. A sluší se podotknout, že má mnohem blíže ke švédskému bezútěšnému vztahovému hororu, než rozplizlé americké teen soap opeře. Bohužel tím výčet pozitiv téměř končí. Neil Jordan bezstarostně plýtvá vším co měl k dispozici. Mytologie, která sympaticky udělala úkrok stranou od těch mnohokrát recyklovaných báchorek o upírech, je jen jemně naznačena a rozvinuta až těsně před koncem. Atmosféru režisér budoval tak usilovně, až udusila samu sebe, a horší Saoirse Ronan jsem viděl snad jen v Niccolově Hostitelovi. Pokazit dojem z Gemmy Arterton v sexy oblečení se mu naštěstí nepodařilo. Byzantium rozhodně není špatný snímek, ale celou svou podstatou působí, že z daných propriet šlo natočit něco mnohem působivějšího a hlavně emocionálnějšího.

Na můj vkus možná až příliš pomalá kriminálka, jejímž hlavním trumfem je metodická policejní práce, sem tam proložená krátkou, nervy drásající akcí. Jacques Deray nacpal do 107 minut subjektivně snad dvě a půl hodiny úmorného pátrání. Za fakt že se mu celý koncept nerozpadl pod rukama vděčí nejen výbornému Delonovi, ale i ještě lepšímu Trintignantovi. A taky atmosféře, která kolem nich houstla snad sama od sebe. Zasazení do retra, možná poplatné předloze, scénář nevyužil jak bych si přál a odepřel mi možnost vidět autentický neo-noir z Francie sedmdesátých let. Režisér jen do děje zakomponoval jisté nostalgické vzpomínání na dobu, kdy policajt i zločinec ke svým profesím chovali něco jako vzájemný respekt. Nejsem si jistý nakolik je to na místě, ale vhledem k úchvatnému herectví obou hlavních postav mi tahle myšlenka připadala úplně přirozená.

X-Mení sérii jsem vyčítal infantilnost a černobílou polopatičnost. James Mangold se toho zkusil vyvarovat a svést se na vlně psychologických a realistických blockbusterů. Neříkám že to byla špatná volba, ale bohužel všechno neklaplo jak mělo. Množství motivů a nedostatečně rozvinutých vnitřních démonů vyšumělo do ztracena a zpětně viděno, jejich hlavní vliv na film byl ten, že zbytečně zpomalovaly akci. Wolverine je totiž zdaleka nejzábavnější když se na plátně nějaká osoba snaží ostrým předmětem zmrzačit jinou osobu. Nepřiznaným vrcholem je tak pro mě bitka na střeše vlaku, která si na rozdíl od závěrečné rubačky na nic nehraje a sofistikovanost okázale vypouští.

Ani za půlkou druhé série jsem se nedočkal těch dílů k popukání a upřímně si myslím, že každý druhý sitcom má stejně zajímavé a nebo lépe napsané postavy, než Parks and Recreation. Tenhle se vymyká jen zvláštně absurdním nehumorem, kde někdo s kamennou tváří (a nebo nadšená Leslie) pronáší vážně myšlené, šílené repliky. Často jsou nevtipné, nebo dokonce přepálené, ale občas se podaří narazit na zlatou žílu. Většinou jde tedy o Rona Swansona a jeho specifický pohled na svět a stravu. Kvalitních přicmrdávačů má kolem sebe jen minimum. O většině můžu říct jen to, že je toleruji a kdyby zmizeli, moc by mi nechyběli. S výjimkou skvělé April Ludgate, pochopitelně.

Jako už je pravidlem, tak v těhle kolorovaných dokumentech s náskokem vede forma nad obsahem. Přitom obsahová stránka na tom není vůbec špatně. Vždyť záběry z Německa dvacátých a třicátých let mají občas větší sílu, než dávno známé obrázky z Druhé světové války. Jen by neškodilo kdyby měl seriál víc epizod, protože sled událostí se odehrává v poklusu, a není dost času všechno vstřebat.