noriaki

Ne že by mě film úplně vtáhl, ale naprosto chápu, proč se v určitých kruzích stal kultovním. Point Break má zvláštní atmosféru. Občas téměř mystickou, občas až syrově realistickou. Podporuje ji mix zvuku, hudba i zvolené kamerové filtry. Díky nim vypadá lákavější a zajímavější než běžná realita za oknem. Až jsem získal dojem, že se dívám na něco od Tonyho Scotta. Bohužel scénář s paní režisérkou nedrží krok. Zápletka je mělká a příběh strašně odtažitý. Keanu Reeves navíc nikdy nebyl tak dobrý herec, aby dodal své postavě na lesku. Vypadá parádně v rolích kde se po něm nikdo nechce hloubku charakteru, ovšem když dojde na emocionální scény, projeví se jeho prkenost. Talent Kathryn Bigelow z tohohle materiálu vytřískal stylovou kriminálku s lahůdkovým vizuálem, která skvěle poslouží jako argument pro názor, že první Rychle a zběsile je dost průměrný film. Já v tom vidím promrhaný potenciál.

Výprava a vůbec všechny produkční hodnoty za jedna, scénář bohužel za slabší tři. Zátopek trpí tradičním neduhem českých filmů, tedy neschopností vyprávět obyčejný lidský příběh. Tenhle neví co by chtěl být. Není to reflexe nesnadného života miláčka národa v krutých padesátých letech, není to sonda do duše slavného běžce a navzdory plakátu to není ani vztahové drama dvou olympijských vítězů. Film nakousl od všeho trochu, ale nic nedopověděl. Vždy když se blížil konflikt, tak se příběh překážce ladně vyhnul a zamířil si to novým směrem. Příkladem je duo scén. První s lidským hovadem, vyčítajícím Zátopkovi malou osobní odvahu a přílišnou režimní angažovanost. Ta druhá naopak s dvojicí mentorů, vyčítající mu apolitičnost a nedostatek socialistického ducha. Bohužel tu žádné mlýnské kameny nevznikly. Film obě myšlenky opustil a nevzrušeně si pokračoval dál.

Hluboce podprůměrná sbírka stylových interiérů, mizerného herectví, soft porna a překvapivě slušné hudby. Forbidden World by mohl být vykrádačkou Vetřelce, nebo předskokan Věci, jenže to by musel být alespoň trochu strašidelný a mnohem, mnohem napínavější. Ve filmu se toho totiž moc neděje. Často se někde jalově kecá a občas u toho lidé nemají šaty. Proč mají všichni palčivou touhu se obnažovat jsem nepochopil, protože postavy mi to odmítly sdělit a v ději to nikdo nevyužil. Mimo tyhle scény a několik nepříliš působivých smrtí toho film moc nenabídl. Zbytečná ztráta času, dokonce i pro fanoušky žánru.

Excelentní špionážní drama, trochu devalvované mnohem pozdějšími Hanebnými pancharty Quentina Tarantina. Při představě jak by filmu pomohlo kdyby postavy mluvily různými přízvuky a používaly gesta typická pro své národnosti, jsem zaslechl andělské chorály. Bohužel tohle je z doby kdy Němci ve válečných filmech mluvili anglicky a divné salutování nikdo neřešil. Typické neduhy 60. let se dají najít téměř všude. Když má být na scéně tma, tak je sotva pološero, aby divák vše dobře viděl. Naopak některé neumělé speciální efekty bych snad radši ani neviděl. Vím že rýpu, jenže kdybych to nedělal, neměl bych filmu vůbec co vyčítat. Tohle je totiž nejvyšší kvalita.

Je fascinující, že jsem v té záplavě vtípků, narážek a odkazů nenašel alespoň deset povedených. Šermuje se situačním humorem i konverzačním humorem. Nehledí se na kvalitu, ale na kvantitu. Žádná hloupost není scenáristovi dost trapná, nebo dost provařená. Jednu hvězdičku dávám za komediální schopnosti Billyho Zanea.

Asimova povídková sbírka stejného jména komentuje dějiny koexistence lidstva a robotů. Zároveň slouží jako velice chytrý komenřář ke světu, v němž se někdo snaží o absolutní dobro pro všechny. Film první linii úplně vypouští a tu druhou překroutil a vzal si z ní jen absolutní minimum. Naštěstí je to dost na to, aby se měly akční scény o co opřít. Já, Robot není jen akční výplach. Svou temnější atmosférou a občasnými mysteriózními momenty se přibližuje paranoidním kriminálkám. Proyas to nikdy nedotáhl do takových vod jako ve Vráně, či Smrtihlavovi, ale taky to nikdy nepřehrotil jako v pozdějším Proroctví. Pokud chce někdo prznit geniální předlohu, tak ať to prosím dělá takhle.

Podprůměrná osmdesátková horová komedie těžící z osmdesátkové estetiky a předností hlavní herečky. Jestli vás nezaujmou její talenty, tak máte smůlu. Film není ani vtipný, ani strašidelný. Cassandra Peterson je živel a přiznám ji určité charisma, jenže sama to neutáhne. Navíc je většina ostatních postav zahraná strašně dřevácky. Vím že je to nejspíš záměr a pocta klasickým hororům, jenže dojem to nevylepšuje.

Nebudu zastírat, že nad průměr se film vyhoupl jen díky atraktivnímu námětu a závěrečnému využití čtvrtého verše. Jako kriminálka totiž Sněžné ticho moc nefunguje. Na válečný film je tam zase málo války, takže ani odtud se nedá očekávat zábava. Naštěstí má díky pár výborným scénám alespoň nějaké napětí. Motiv absurdnosti pátrání po vrahovi v prostředí, v němž se násilná smrt bere jako nedílná součást každého dne, měl být ovšem vytěžen více.

Je tam pečlivě vypiplaná iluze Bratislavy, je tam lehká nadsázka, slušná atmosféra, okouzlující bond girl, slizký záporák i jeho démonický pucflek. Timothy Dalton má šarm, vtip a vedle přestárlého Rogera Moorea vypadá svěží a schopný. Zkrátka řečeno, The Living Daylight je nejlepší bondovka za posledních deset let, čili od The Spy Who Loved Me. Dalton to u fanoušků neměl  a nemá lehké, ovšem nemyslím si že by to byla úplně jeho vina. Trendy akčních filmů tehdy určovali Arnie s Komandem a Stallone s druhým Rambem. Souboj s nimi by prohrál kdokoliv na světě. O pět let později už by to byla jiná písnička.

Je to jedna z těch lepších segalovek. Steven Seagal je tady namaskovaný jako Timothy Dalton, ale mě neoklamal. Všechny typické znaky jeho filmů jsou tu totiž zastoupeny v hojném počtu. Tedy téměř všechny. Hrdina nepoužívá mistrovo ikonické aikido, ale trapně se mlátí pěstmi. Není to ku prospěchu k věci, protože jsem několikrát viděl že schytal úder a jednou se na něm dokonce objevil krvavý šrám. Zbytek sedí. Jalový pokus o humor, rádoby temná atmosféra, nudní záporáci, předvídatelná zápletka. Však to znáte. Viděli jste to na těch laciných dévédéčkách z trafiky už alespoň stokrát.