noriaki

S Prometheem to nemá společné prakticky nic a kdo tvrdí opak, zoufale film Ridleyho Scotta nepochopil. Srovnání s Europa Report už je víc k věci. A prvních možná dvacet minut jsem se doopravdy těšil, že si zopakuju stejný zážitek. Nestalo se. The Last Days on Mars je mnohem méně ambiciózní, zato má mnohem větší tah na branku. Scénář se s ničím nemaže, takže na nějakou hrůzu z tajemna můžete rovnou zapomenout. Všechno je hned krásně vidět a i děj je lehce předvídatelný. Což mimo jiné znamená, že atmosféru táhne akorát Mars a sem tam nějaká ta emocionální scéna. Nakonec proč ne, prostředí Rudé planety je člověku nepřátelské i za těch nejideálnějších podmínek, takže boj o život v něm má své charisma. Na příval adrenalinu jsem ale čekal marně. Ze dvou odlišných přístupů na téma První kontakt tak u mě na plné čáře zvítězil příběh z Jupiterova měsíce.

Čistě z hlediska formy je to pochopitelně dokumentární klenot. Barevné záběry z té doby působí občas až surreálně. Člověku se ani nechce věřit, že pochodující císařské vojáky s přilbami zdobenými pery, a nacistickou mašinérii dělí jenom dvacet let. Teprve z těchto obrázků jsem pochopil, jak obrovským otřesem byla První světová válka, když dokázala ostře useknou dlouhé devatenácté století, a zanechat po sobě úplně jinou Evropu. A ať si říká kdo chce co chce, ale v černobílém provedení, ani v knížkách to tak nevyzní. Z obsahového hlediska je to už horší. Chyběly mi tam záběry z mnoha jiných bojišť (jsou li vůbec k dispozici), občas by neškodil zasvěcenější komentář, a víc map a nákresů by taky nebylo od věci.

Dokument, jehož síla leží v kolorovaných záběrech, bohužel vesměs už někde viděných, a nepříliš zajímavých. Faktická stránka prakticky neexistuje. Minimum map a dat stěžuje orientaci v událostech, a když už komentář něco přiblíží, tak jen všeobecně. Výbornému francouzskému seriálu Apokalypsa: 2. světová válka, tohle nesahá ani po kotníky.

Takhle ambivalentní pocity jsem naposledy měl u seriálu v době kdy jsem se díval na Andromedu. Je to strašná blbost, ale tak zvláštně chytlavá, že si občas pár dílů pustím. A stejně jako u nepodařeného dítka Gena Roddenberryho, i tady mou pozornost drží jedna z hlavních hrdinek. Tentokrát ne krásná, ale zato překvapivě talentovaná Jennette McCurdy. Snad svou kariéru nepromrhá na podobných projektech, a vyroste z ní slušná komediální herečka. Hollywood by to potřeboval jako sůl.

První série byla jako zjevení. Napínavá, atmosférická, paranoidní, skoro dokonalá. Producenti měli s triptychem Damian Lewis, Claire Danes a Mandy Patinkin šťastnou ruku a ještě větší terno je námět. Vypadalo to že nemůže přežít víc než sezónu, ale scénáristé mě usvědčili z omylu a napsali dokonce dvě série, navíc na sebe logicky navazující. Jenže potřetí už do stejné řeky nevstoupili. Nastavování působí křečovitě a přepjatě osudově. Sled událostí si pořád drží svoje tempo, vrší se katastrofa za katastrofou, jenže původní myšlenka už zmizela někde v dálce. Tímhle stylem může seriál běžet třeba padesát let, stejně jako sama válka proti teroru. Pro svoje postavy totiž žádný přirozený konec přichystaný nemá a nejspíš ani mít nemůže.

Ani nevím co mě štvalo víc. Jestli dřevění herci, naivní scénář a nebo nuda která nahrazovala atmosféru. Momentů kdy film působí jako tísnivý thriller, je jenom poskrovnu. Skoro celou polovinu stopáže příběh mrhá časem a vojáci se trumfují ve stupidním chování. Tohle Walter Hill hrubě nezvládl. Když v hixploitation fandím buranům, tak je něco hodně špatně. Hvězdičku navíc dávám za Cajuny a jejich zajímavou hudbu a kulturu.

Takže po Batmanovi dospěl i Superman. Na rozdíl od Nolanova trojdílného eposu se to neobešlo bez občasných krizí identity a sem tam lehkého škobrtnutí v atmosféře. Je to skoro paradoxní, ale zatímco Donnerova i Snyderova verze trvají prakticky stejně dlouho, tak ta první se nepěkně táhla a té druhé by prospělo prodloužení alespoň na tři hodiny. Scénář má rozhodně co říct a i díky snaze nacpat do děje jak novou vylepšenou mytologii, tak psychologii rozervaného hrdiny, působí film uspěchaně a minimálně v první hodině i trochu nedotaženě. Nový přístup se každopádně vyplatil. Tohle je první Superman který nevypadá jako jeden z Village People, ale budí respekt a dá se mu bez výhrad fandit.

Nebýt kouzelné a film od filmu lepší Amandy Seyfried, tak tomu nedám ani ty tři hvězdy. Takhle se přece snímky s pobuřujícím námětem netočí. Scénář jeho potenciál úplně promrhal a režiséři neudělali nic, aby z něho vyškrtali víc než jiskřičku atmosféry. Přitom zpočátku rozjeli slušnou sbírku náznaků, že mě čeká thrilleroidní adrenalinová jízda. Druhá výtka přímo vychází z té první. Když už se produkce rozhodla natočit uměřený hraný životopis, tak měla odkývat něco nestranného a ne vyzobat pasáže které se jí hodí do obrazu a o zbytku taktně pomlčet. Lovelace tak obsahuje to nejhorší z obou světů. Jak nezúčastněnost a nevýraznost dokumentu, tak pokřivený subjektivní pohled dramatu.

Hard sci-fi filmy to dnes nemají jednoduché. Diváci si přejí přímočarou akci popírající fyzikální zákony a bitky ignorující biologii člověka. Takže studia chrlí eposy o superhrdinech, dobrodružné filmy odehrávající se mimo planetu Zemi, případně fantasy zasazené do budoucnosti. V posledních letech se naštěstí objevilo několik slibných pokusů. Sunshine byl přijat rozporuplně a Moon neměl takový dopad jaký by si zasloužil. Až Gravity byla ta pravá bomba. Europa Report patří k menším filmům, přišla do kin o pár měsíců dříve než Cuarónův vizuální klenot a přestože jím byla úplně zastíněná, není vůbec špatná. Zčásti spadá do kategorie "nalezené záběry". Snaží se vzbudit dojem, že divák sleduje dokument o zlomovém momentu lidské historie. Díky citlivé režii a skvělým civilním výkonům se jí to do značné míry daří, přestože je tento žánr zprofanovaný a nemá takový dopad, jako v dobách The Blair Witch Project. Atmosféra je i tak pořádně hutná. Slabších pět hvězdiček.

Soderberghův Contagion ft. Snyderův Dawn of the Dead. S tím rozdílem, že World War Z není pocitově sterilní a díky šílenému střihu nejsou akční pasáže zdaleka tak působivé, jak by mohly být. Naštěstí těžiště filmu neleží v akci ani odtažitosti, ale v atmosféře a ta je celou stopáž přímo lahůdková. Momenty bezútěšnosti při pohledu na zkázu světa střídá poctivá deprese tragédie. Věčné dilema postapo filmů, gimmick vs. macguffin tedy scénář vyřešil tím, že dal oběma zhruba stejně prostoru. Ve výsledku je snímek mírně nekonzistentní, ale zase o to působivější. Ve většině ostatních zombie movies mi osud lidstva ani nepřišel na mysl, tady naopak mrazivý pocit z úděsného kvanta ztracených lidských životů tvoří stěžejní dojem snímku. A nejenom tím že dává sousloví "exponenciální růst" zcela nový, zlověstný význam. Top 10 za rok 2013.