Marthos

Jako je umění včas přijít, je i umění včas odejít. A to, jak vidno, výše jmenovaní nedokázali. Či nechtěli. Víc k tomuto přehnaně jímavému pořadu netřeba dodávat.

Lež je střepina pravdy. Skandál, který před časem vyvolalo tvrzení několika renomovaných historiků, že slova Věry Sosnarové, ženy vydávající se za přeživší stalinských gulagů, nemohou být pravdivá, zažehl bouřlivou debatu o tom, kde leží hranice mezi přijatelným a nepřijatelným a jak zacházet s manipulací a ovlivňováním veřejného mínění. Strachův film, navzdory jisté tezovitosti, odráží mimo celkovou proměnu paradigmatu společnosti a vztahů mezi generacemi i zhroucení přirozené hierarchie hodnot – není důležité, na čí straně je pravda, ale kdo je na straně pravdy. Z uměleckého hlediska filmu bezesporu dominuje herecký výkon Jiřiny Bohdalové, která zas a znovu přesvědčuje o tom, že postavy rozporuplných žen s tajemstvím jsou její silná parketa.

Vášeň, která se mění v neovladatelnou posedlost. City, které se nikdy neproměnily v lásku. Past, z níž není úniku. Provokativní Strindbergova hra nachází pod režijním vedením Jana Grossmana ve zdánlivě známých skutečnostech nové významy, takové, které mohou překvapit i současného diváka. Grossmanova inscenace totiž nestaví do popředí postavy, ale spíš jejich myšlenky, skryté emoce a potlačované fantazie, s nimiž potom buduje zneklidňující atmosféru neodvratitelného pádu. A jak Marie Málková, tak především strhující Luděk Munzar, jehož portrét bezvýznamného sluhy s krásnou tváří, tohoto samolibého primitiva cynicky zneužívajícího svého postavení k osobnímu prospěchu, vyhovují této vnější i vnitřní charakterizaci s takovou přesvědčivostí, že je radost se dívat. Svrchovaně moderní inscenace odpovídající naprosto současnému vnímání lidských vztahů, akcentující s naléhavou, formálně promyšlenou jistotou obecný společenský a mravní rozklad.