Lupes

Je velikou ostudou, že toto ryze progresivní dílko se schovává za slavnou spisovatelku. Pravda, modus operandi jejího románu zůstal zachován, ale jinak se jedná o přehršel kýče (egyptské vykopávky, temná minulost, opuštěné dítě prahnoucí po pomstě), plivání na britskou minulost (tentokrát se tu v roli chybujícího bílého politika mihne i sám Churchill) a woke ideologie (není zde kladných bílých mužských hrdinů, téměř lesbický závěr a korunu všemu nasazuje boj proti islamofobii, kdy se tu jeden turecký muslim vydává z lásky (!) a věrnosti na cestu služby a pomsty pro jednu starou britskou rašpli). Zachraňují to britské dobové reálie, atmosféra a jako vždy skvělá Geraldine.

Oproti knížce je zápletka těžko pochopitelná, sáhodlouhé slovní průjmy mají v několika okamžicích vysvětlit to, co se v knize rodí na mnoha stránkách. Zde se zkrátka zfilmování úplně nepovedlo, což je dáno charakterem druhého dílu. Ten už nestaví na na prvotním seznámení a překvapivých situacích plynoucích ze záblesků temné minulosti; chce naopak vyprávět složitou konstrukci dvou časových rovin, z níž jedna ovlivňuje druhou. Pokud jste nečetli, pravděpodobně se v tom ztratíte. Pokud pochopit nepotřebujete, ale chcete se jen bát, budete spokojeni. Takový slušný horor pro větší děti. Velkým zklamáním bylo pro mne ale i vizuální ztvárnění tajemné komnaty, které např. nerespektuje inženýrské sítě. Instalatéři zapláčou.

Temné, bezútěšné. Kdyby to tak zůstalo a závěrečná touha po happyendu nevelela k trapnému "skoro přiznání" hlavního viníka na tiskové konferenci, bylo by o hvězdičku více. Dalším nešvarem je příliš mnoho náhod pohromadě. A v neposlední řadě zamrzí Kuneš klišé, neboť k přehnaně drsňáckýmu Maštalírovi se sympatie budují o poznání hůře. Škoda, jinak by to bylo za čtyři, protože se jedná o věrné zobrazení ostravských cikánů i bílejch chacharů, to vše bez úzkostlivé korektnosti.

Nevadí, že jde o tzv. nudnou podívanou bez akce, atmosféra, minimum dialogů, absence vysvětlujících komentářů, každodenní rituály a práce zobrazující život v komunitě... to vše k filmu bytostně patří a zklamané recenze k filmu vyjadřují prostou neschopnost orientace recenzentů ("Koupil jsem si skleničku vína a ono to nechutná jako můj oblíbený Božkov! Hrůza!"). Problém díla je úplně jinde. Ačkoli je dílko staršího data narození, sráží jej ryze současný strach z islamofobie a obsesivní posedlost korektností. Výsledkem je, že pojetí samotné ústřední události vyprávěného příběhu působí značně nevěrohodně. Gentlemanští islamisté pak křesťanské mnichy unesou takřka něžně a nejspíš je zabijí s láskou. Takže zase jeden ideologický odpad, který drží nad vodou právě a zase ta atmosféra běžné každodenní rutiny klášterního života. Díky Bohu za ni!

Prušinovský patří k "Pražské kavárně", tzn. tematizuje rád buranství, xenofobii, rasismus těch "na venkově" či "na hranicích". Umí (či uměl) to ale dělat s láskou a jistým pochopením, ba dokonce s jistou poezií jako v Okresním přeboru nebo ve výborném Posledním zápase. Pravda, ideologicky se plní kvóty (prapor morálnosti nese v Mostu trans žena a v Grand Prixu zase autistický homosexuál), nechybí nicméně lidskost a povedený situační humor (byť populární jsou samozřejmě především stupidní pejorativní hlášky, které citují od Prahy až do Cvikova). Jenže Grand Prix je z jiného ranku. Nese se na vině nenávisti, není v něm pochopení ani legrace. Ať už jde o tvrdou obžaloba venkovských buranů všech generací či o smutnou sociální sondu, žalostně tu chybí milosrdenství a empatie. Není zde kladných postav a (malo)měšťáčtí moralisté mohou být spokojeni. Jenže si to zároveň hraje na komedii. Proč? Jen největší ubožáci se pasou a baví na zobrazené lidské ubohosti, vztahového zraňování či negramotnosti. Pražská kavárna v sobě vždy měla velkou příchuť bulváru a milovala reality show, A právě do tohoto bulvárního "třídního boje" se Prušinovský i jeho favorizované divadlo stále víc propadají.

Naprostá špička! Psychologická lahůdka, parádní retro, příběh masových vražd a domácího násilí plný laskavosti, lásky a přijetí. To je prostě šok, v době severské mánie je tohle návrat k Čapkovu lidskému pochopení či Markově téměř až rodinné blízkosti.

V tomto filmu podlehl Kachyňa možná až příliš snaze po poetickém vyjádření. Příběhu to ubližuje. Ozdobená lokomotiva stokrát jinak, jejíž jízdu brzdí dosti hrubý střih. Umění za každou cenu působí trochu jako kalkul; pršící peří, podlaha posetá jablky, partizánský doktor prohánějící se na bělouši... Nevyčítám nedostatek realističnosti, byť podobné reálie existují lépe zpracované; chybí ale přirozenost a nejsilnější Kachyňova přednost - zobrazení hloubky a komplikovanosti lidských vztahů. Dospělým je věnováno málo prostoru, jenže, málo platné, jsou to právě oni, kdo určují prostor dětského vidění světa.

Jeden z nejzábavnějších dílů. Co naplat, že závěrečné kolečko působí v kontrastu se soudní síní neprofesionálně a uboze, co naplat, že vrazi se hned doznávají a vykřikují, že ničeho nelitují. Vrahovy pohnutky k psaní usvědčujícího dopisu zůstávají ve hvězdách a modus operandi v podobě vysrážení strychninu zanikne ve filmové adaptaci také, neboť alibi tady nikdo neřeší. Je to zkrátka trochu zpackaný případ, nechybí falešné fousy a lékárník, který nerozezná ženu od muže. Gosh! Mon Dieu! Jenže Hastings je tak kouzelně sladký, Poirot nesmírně energický a vtipných momentů je tolik, že nelze tento díl hanět. Od srdce jsem se několikrát zasmál. Nádhera!

Krása! Poezie. Smutek. Není vidět jediný komín Osvětimi, přesto se nelze ubránit slzám. Strašné je i to, že se vše už zase opakuje. Antisemitismus žel není jen nemocí primitivů, je nemocí "intelektuálů".

Vím, je to brzy, ale chtěl jsem, aby to děti viděly... Dřív, než je převálcuje svět stupidních Marvelovek a ideologických masáží, Zatím se nevzpíraly. A překvapivě se nenudily. Do hlavy si tak po Zlatých úhořích uložily další silný příběh, poetiku snoubící obraz s emocí, pastvu pro ducha. Ordinuju jim to jako preventivní léčbu, protože jediný lék proti blbosti je vzdělání a šmíra se pozná jen v kontrastu s kvalitou. Kachyňa je pro mne oscarový režisér, velikán, jakých už není. A já svým dětem dozajista komplikuji život, protože život je mnohem snazší když nevíte a neznáte... Tak jako v jiných Kachyňových dílech (a jejich knižních předlohách), i zde nalézám lidskou velikost a sílu ukrytou v odvaze žít navzdory prohrám, či lidskou lásku ukrytou ve vztahu rodičů a dětí. Je ovšem nutné si přiznat, že podexponovaná kamera dílu ubližuje a snové pasáže s říznou pochodovou hudbou se okoukají a nakonec unavují. V zásadě je i v tomto Kachyňovo dílo pravým opakem současnosti. Technicky a formálně pokulhává, obsahově je naopak brilantní.