Niflheim

95 %. Prvotřídní komořina plná kontrastů s výborným obsazením. Ona komořina se nevztahuje na vizuální požitek s nádhernými barvami, jako spíše na minimalizaci dialogů (a tedy důraz na mimiku a gesta aktérů), což se ve výsledku snoubí naprosto dokonale. Vyčítaná explicitnost je zde plně funkční a patřičně umocňuje vnitřní rozervanost postav. V komentářích je Drive často srovnáván s Pulp Fiction. Osobně analogii shledávám výhradně v tom, že u obou režisérů se jedná o vrchol jejich umělecké tvorby (z narativního i vizuálního hlediska). Trpká a tragicky osudová záležitost o (sebe)obětování, která zákonitě musí v divákovi dlouho a intenzivně rezonovat – každý si do příběhu totiž může promítnout „to své“.

90 %. Scott si ke zfilmování vybral látku, která je ve své podstatě velmi aktuální a dokázal ji naservírovat se ctí, bez přehnaně hyperkorektního patosu a urputného vnucování vlastního názoru. To, co zde mnozí popisují jako pomalé tempo, je poctivě vystavené „trojvyprávění“, které pozvolně a trpělivě graduje k eponymní závěrečné sekvenci. Toto dějové tělo Posledního souboje je přitom exhibicí nádherných scenérií a barev stejně jako explicitních, ale ne přímo pobuřujících výjevů. Můžu mít několik výhrad k vývoji nebo ztvárnění postav (a některým překladovým nepřesnostem v titulkách), faktem nicméně zůstává, že Ridley Scott historická dramata prostě stále umí a je pohlazení si na jeho snímky zajit do kina. Pokud se zvládne realizovat pokračování Gladiátora, přál bych si, aby vypadalo obdobně. S odřenýma ušima pětihvězdičková záležitost.

85 %. Vizuálně podmanivý zážitek – po filmařské stránce je to snímek povedený a potvrdilo se, že za casting by měla Duna nevyhnutelně vymetat všechna ocenění. Obzvlášť excelují Skarsgård a Bardemem, trochu mi naopak neseděl Brolin, nemůžu si pomoct. První a poslední třetina filmu se vyznačují dost svižným tempem, ale neznalí světa nebo předlohy se v příběhu neztratí. Kvituju větší zaměření na děj v poušti, čímž Villeneuve posílil svůj narativní styl. Po emoční stránce však Duna spíš strádá. Z podstaty svého „postižení povoláním“ se musím krátce vyjádřit k hudební složce. Tento nemelodický, přebasovaný a hlukový styl totiž představuje úpadek funkční hudby, který je objevováním kola (doporučuji k poslechu dílo Quattro pezzi od Giacinta Scelsiho). Je to prostě trend, kterému rozumím, jen ve filmové hudbě čím dál víc postrádám melodickou invenci, hravost, umírněnost a schopnost být autonomní – tu především. To sám Zimmer ještě pár let zpět zvládal bravurně, zde se mu to daří jen u velmi málo pasáží.

65 %. Schválně jsem si na sepsání dojmů nechal týden čas, i přesto jsem stále jaksi rozčarován. Vizualizace i tempo krásné, což o to, avšak scénáristicky je Zelený rytíř místy samolibou záležitostí, která se od předlohy vzdaluje až zbytečně moc. Netuším, jestli je to dobře nebo špatně, ale kdo původní báseň zná, musel se při sledování motat ještě víc než diváci, co šli naslepo. Mnohé nebylo ani vyřčeno, natož nedořečeno, a vložení irelevantních nebo svojsky interpretovaných sekvencí až příliš škodilo příběhovému oblouku. Dle některých ohlasů před zhlédnutím jsem se vcelku těšil, ale ani uhrančivá Vikander a opravdu nádherné scenérie výše popsané pocity nepřebijí. Jsem zklamán, že jsem zklamán.

90 %. Tušil jsem, že to bude kvalitní podívaná, jsem ale až mile překvapen a kinematograficky uspokojen. Postmoderní drama a divadelní intimita podobná Polanského Bohu masakru. Na nejednu emoční strunu bušící surrealismus hlavní postavy, který prožíváte s ní, spojen s krutou realitou, již při tom všem intenzivně a bezprostředně vnímáte. Podivně ironické, věřím, že pro někoho velmi těžké. Uměřená a nijak uměle prodlužovaná stopáž, v níž vyniknou výtečně napsané dialogy a nespočetněkrát skloňovaný výkon mistra Hopkinse.

90 %. Třebaže se scénář pohybuje v trochu odlišné oblasti, prakticky od začátku na mě dýchala atmosféra Velké ryby, především jakousi dospěláckou pohádkovostí. Stejně jako Burtonovo mistrovské dílo, tak i Galeova labutí píseň rezonuje především díky hravému a chytrému scénáři s řadou humorných i ironických momentů, které jsou v příběhu nezřídka kauzální. Patetické, ale v žádném případě laciné či povrchní... Jedna z nejlepších Oldmanových rolí.

85 %. Prakticky čtyři dějové roviny o ztrátách a nálezech, jež spojuje jakýsi poetický až archetypální existencialismus obalený desplatovsky jímavou hudbou s prozřetelným emočním apelem. Připadal jsem si proto jako při sledování snímku, který napsal a zrežíroval Albert Camus. Možná i z toho důvodu jsem se po celou dobu nemohl ubránit dojmu, že bych si příběh mnohem raději přečetl – což nejspíš taky velmi brzy udělám. Papírově velmi sympatické obsazení, v tomto kontextu mě jen krapet iritoval věkový odstup protagonistů, vizuálně i fakticky nekorespondující s reálnou předlohou. I když se tedy maskéři velmi snažili, aby Carey Mulligan vypadala o dvacet let starší. Musím dát taky za pravdu mnohým recenzentům, že s nástupem jinak přesvědčivě působících Lily James a Bena Chaplina snímek sklouzává k částečně stereotypnímu a předvídatelnému vyprávění, kde si originalitu drží jen překvapivý a výtečně provedený střih. Navzdory tomu je však i tato pasáž natočená obstojně a třebaže krapet pateticky, tak účelně a upřímně. Suma sumárum, teskná, melancholická i utěšující podívaná, které bych při dalším zhlédnutí nejspíš pár dojem nenarušujících procent ubral.

75 %. Je to jistý paradox. Žánrová syntéza, tedy podivně smíchaná kombinace RocknRolly, Deadpoola a továrny na čokoládu v pohádkově thrillerovém hávu, je nejsilnější i nejslabší stránkou Cruelly. Snímku se totiž nedá upřít svěžest a odvážnost stejně jako dramaturgická nerozhodnost a občasné epigonství. Minimálně výpravou a soundtrackem je však Gillespieho novotina podmanivou, dickensovsky punkovou podívanou, která navzdory příležitostnému přehrávání a delší stopáži odsýpá až překvapivě svižně. Mám nicméně za to, že strop byl krapet výš – jak scénáristicky, tak (chcete-li tudíž) potenciálem využití postav. A to říkám jako člověk s ne zrovna zanedbatelnou slabostí pro Emmu Stone.

80 %. Viktoriánská tragédie antických rozměrů se shakespearovskou aluzí a archetypálním poučením. Vcelku nesympatické obsazení, ale to k viktoriánské Anglii asi tak nějak patří. Jistá osobní slabost vůči Florence Pugh nicméně zcela jistě hraje roli. A ne, že by neuměla být odpudivá (čti Midsommar). Vizuální krása a až explicitní mrazivost (čti nesnáším umírat koně) v balíčku s logickou syntézou příběhů postav – někdy uspíšenou, ale ucelenou. Ve výsledku velmi triviální, ale účelné a vzhledem ke stopáži vhodně vystavené. Cením práci s tichem, které je jedním z nejpodmanivějších aspektů snímku.

85 %. Perfektní obsazení, kde kromě do nebes vynášeného Nighlyho zaujal skvělý Geoff Bell. No a uhrančivá Emily Blunt… Tady nejde být absolutně objektivní. Mělo to cosi z poetiky Pink Panthera, cosi z Ritchieho – to vše zaobalené do podivně pofrancouzštěného hávu. Váhal jsem nad pátou hvězdou, ale ztráta tempa a až moc velká příběhová předvídavost a plytkost mě nutí zůstat těsně pod vrcholem. Humorné, ale spíš na jedno použití.