Niflheim

95 %. Po Pulp Fiction asi nejvíce citovaný Tarantinův kousek. Hospodská scéna, Italové na premiéře, Landův štrůdl, celá úvodní sekvence na statku… Kultovní záležitosti. Excelujícímu Waltzovi zdatně sekundují především Pitt s Diehlem. Nemám nic víc, co bych dodal, v mém top ten listu pancharti chybí jen kvůli osobní zásadě zahrnout pouze jeden film na režiséra. A Pulp Fiction je prostě stále o ten nepřekonatelný schodek výš. Ale i přesto – I think this might be his masterpiece.

95 %. Fenomenální Waltz podruhé. Baví i Jacksonova postava, pro jejíž zhmotnění nemohl být vybrán nikdo vhodnější. Poutavé vyprávění s nutnou dávkou ironie a k tomu potřebným vtipem i nadhledem. Tarantinův western ověnčený legendami s téměř až spielbergovským přesahem. PS: I’m sorry. I couldn’t resist.

85 %. Brutálně dlouhá a brutálně krvavá konverzačka, která ve všech směrech splňuje podmínky pro označení „zfilmovaný quasi westernový román“. Leckteré sekvence zlidověly, minimálně v naší cinefilské partě, která každou zimu vyčkává na první sníh, aby mohla postavit na kávu a vrhnout se ke kolektivnímu sledování Tarantinovy osmičky. To vše podpořeno mistrovskou původní hudbou. K naprosté dokonalosti v mých očích se potřebuji zbavit dojmu, že už jsem tento film někde viděl…

90 %. Tarantino natočil tarantinovku pro Tarantina. Je asi málo lidí, kteří by všechny ty kinematografické aluze, narážky a spojitosti, které se ve filmu vyskytly, zvládli zaznamenat. I přesto jde o další excelentní žánrový kousek – nechybí kultovní hlášky, ohýbání dějin a brutálně úsměvné (nebo úsměvně brutální) sekvence. Vysoká koncentrace výtečných herců rovněž zajištěna. Na Tenkrát v Hollywoodu se dá dívat i bez znalostí historických reálií, nicméně v jistém tarantinovském deus ex machina shledávám největší potěšení.

95 %. Knightův počin válcuje Boardwalk Empire především schopností držet kvalitu kontinuálně napříč všemi sériemi. Peaky Blinders nabízí perfektní reálie rurálně urbánního průmyslového Birminghamu se skvělým soundtrackem, stejně jako excelujícími Murphym a Andersonem. Navzdory tomu, že se místa dění postupně přesouvají do vyšších společenských vrstev a politika ve smyslu intrikánství a lidského jednání na půdě státní správy hraje čím dál větší roli, o potřebný spád, napětí a šokující momenty není nouze. Nebojím se říct, že si na své přijde každý, komu imponují mafiánsky pošpiněné snímky s náhledem do psychologie jednotlivých postav, ale zároveň nepovažují scénáře hraničící s jejich reálnou uskutečnitelností za nutný požadavek pro úspěšné audiovizuální dílo – nezřídka jsou totiž historické reálie vhodně a citlivě ohýbány ve prospěch seriálu. PS: I když mám slabost pro Murphyho, vrchol hereckých výkonů představuje Adrien Brody.

95 %. První série do jisté míry působila jako zjev. Skvělí herci v perfektně napsaných rolích, které se potýkají s obskurní kriminalitou, pohnutými společenskými či vztahovými zápletkami. Napětí je přítomno v každé sekundě, přitom je řešeno velmi elegantně a nenápadně. Druhá série leckoho zklamala především kvůli nasazené laťce – přesun do prostředí nezvratné byrokracie a státní korupce s mafiánskými praktikami. Avšak ona zvrácená atmosféra nechybí ani zde, stejně jako epesní herecké výkony. Třetí série představuje jakousi syntézu předešlých dvou sérií se skvěle vykreslenými prvky obskurity a připomínáním nevyřešených, jednotlivce pronásledujících záležitostí z minulosti. Těžko říct, jestli je scénář i filmařské ztvárnění první série překonatelné, i přesto je Temný případ jako celek excelentním a takřka kultovním počinem.

95 %. Jestli se nějaká seriálová sezóna blíží dokonalosti atmosférou, herectvím, castingem, hudbou, a ještě přidanou hodnotou v podobě návaznosti na „věci minulé“, tak je to první série tohoto počinu. Druhá série na tuto atmosféru navázala poměrně úspěšně, třetí i čtvrtá série zaznamenala jistou vyčpělost a scénáristickou zkratkovitost (ve smyslu rozpracování příběhu zajímavých postav a důrazu na zabijáckou kvantitu než kvalitu). Pátá série mi osobně nesedla a působí dost vyčpěle a vlastně „nefargovsky“. Stále se však úhrnem jedná o nadprůměrný počin seriálového kánonu. Povinnost pro všechny fanoušky kriminálních drama thrillerů s nádechem ironie.

85 %. Vyprávění o ztrátách fyzických i duševních. Podmanivý výprava a nadprůměrné výkony (ačkoliv Pike není mou srdcovou záležitostí a Balem ztvárněné postavy mi bez ohledu na jejich odlišnosti do sebe začínají vcelku splývat). S tempem nemám problém, ba co víc, takový vyprávěcí styl v hollywoodské produkci s nadšením kvituji... Subjektivně bych uvítal, kdyby byl důraz na ticho (nonverbální komunikaci) a scenérie amerického severozápadu ještě intenzivnější. Takto do popředí někdy kontraproduktivně vystupovaly četné patetické dialogy a klišovitá rozuzlení, bez nichž by snímek v mých očích bezpochyby atakoval příčky nejvyšší.

90 %. Někdy v polovině jsem byl rozhodnutý Kirkův americký debut ocenit poctivými osmdesáti procenty. Postupně mě však ponurost nočního New Yorku a decentní akční sekvence přinutily v hodnocení nepatrně přitlačit. V komentářích několikrát zmiňovaná předvídatelnost příběhu až jisté scénáristické epigonství plyne z dynamického spádu snímku a jeho poměrně krátké stopáže, která zároveň zabránila rozpracovat příběh několika slibně se vyvíjejících postav v čele s Kitschovým záporákem. Tomu navzdory jsem dostal pozoruhodnou syntézu Sicaria a L.A. Confidential, jejíž příběhový deficit je plně vynahrazen dostatečně hutnou akcí, vtahující atmosférou a celkově solidně odvedenou filmařinou.

80 %. O poznání slabší než jednička, nicméně Harris je velmi charismatický protivník a Beana přejel na plné čáře. Cage se zde trochu víc urval z řetězu, ale řekl bych, že v těch správných chvílích. Dříve jsem dlouho rozdýchával změnu dabingu u Krugerové, postupně si člověk tak nějak zvykl. Stejně jako u jedničky film pro mě představoval první setkání s částí americké (místy alternativní) historie, kterou mám jako anglofil velmi rád. Společně s prvním dílem nostalgická „guilty pleasure“ záležitost.