Poslední recenze (1 016)
Euforie - Série 2 (2022) (série)
2. (a dost možná i poslední) série Euforie bohužel na kvalitě klesla. Sice se řemeslně stále jedná o kvalitu nejvyšší úrovně a herecky je i tato série výborně obsazená, přesto však cítím, že si v mnoha ohledech přihoršila. Například v tempu, které je zde extrémně nevyvážené a zabržděné. To je mnohokrát způsobené značnou překombinovaností dílů, kdy pomalu snové výjevy a soundtracky zaplňují nadpolovinu stopáže, a divák tak dostane absolutně minimální posun v ději. Dále bych vytknul nesympatičnost některých postav (Jules, Kat a Rue), které se kdovíproč začaly chovat jako největší krávy. Naopak Maddie a Cassie se u mě vyšvihly do topky mého žebříčku oblíbených postav. No takže to je tak ve zkratce asi vše. Za poslední dva divadelní díly, kde to hláškami třaskalo, značně přilepšuji a sázím otřepané 4⭐. Vyhodnocení: Is this fucking play about us?
Prokletý ostrov (2010)
Bohužel je to přesně ten typ filmu, kterého jsem se obával, když jsem do Prokletého ostrova šel. Jedná se pro mě o ukázku naprosté průměrnosti, kdy sice máme film vystavěn na výtečné kamerové, střihové a herecké úrovni, ale na stranu druhou scénářem nevychytaný, který je víceméně po většinu stopáže nemastný neslaný, a přestože dojde v závěru na pár zajímavých zvratů a poznatků, až tak moc to s mým celkovým cítěním ohledně tohoto snímku nepohne. Nevím no. Myšlenkově mě to neuhranulo, formou taktéž ne a stejně tak ani po dramatické lince. Za mě to byly zkrátka promrhané dvě hodiny a čtvrt jenom kvůli průměrnému filmovému zážitku. Vyhodnocení: Já tyhle přehajpované filmy prostě moc nemusím
#annaismissing (2023)
Česká verze Pátrání a Nezvěstné nedopadla tak úplně dle mých očekávání. Ne že bych čekal kdovíjakou parádu v jako dvou výše zmíněných snímcích - to mě ani na moment nenapadlo -, ale zase bych si na druhou stranu nikdy nemyslel, že se tvůrci dopustí takových chyb. Hlavní výtku už tedy rovnou směřuju k předvídatelnosti děje, kdy není příliš těžké si domyslet, co se s Annou vlastně stalo a kdo má s tím co dočinění. Kdo si totiž dá dvě a dvě dohromady, má hned jasno, bohužel. Dalším velkým mínusem je nesympatičnost postav, kdy mi byly tak nějak všechny ve finále fuk - takže když se zrovna poštěkali tihle dva mezi sebou nebo tamti dva zas šli od sebe, to mě nějak příliš nezasáhlo. A posledním velkým neduhem je pro mě nízká energičnost celého příběhu. Když to srovnám s Pátráním nebo Nezvěstnou, není to zkrátka ono - je to vleklé. Ale abych zas filmu jenom nekřivdil: kamera byla velice obstojná, vtipy se někdy chytly a puberťáci nehráli jako žádný prkna. Vyhodnocení: Gen Z slang byl někdy trochu moc, takhle jako zas nemluvím, jo?
Poslední deníček (28)
27. ročník MFDF Ji.hlava
Letošní ročník se nesl ve znamení opaků - na co jsme se s bráchou těšili, to nás nenadchlo, někdy až zklamalo. Naopak dokumenty, od kterých jsme měli nulová očekávání a brali je jako výplň v programu, nás vřele překvapily.
Já:
Podruhé návštěvníkem a opět skvělé prostředí, milí lidé, kde se cítíte mezi svými (párkrát jsem se i s radostí zapojil do diskuze :))a hezká atmosféra, kterou jsem zatím na žádné jiné akci nezažil. Opět bylo na mě a bráchovi lovit jídlo, kde se dalo, takže hladovka sem tam proběhla a co se týče spánku, ten byl téměř minimální. Není se čemu divit, když jsme třeba denně zhlédli 6 dokumentů, z nichž každý trvá hodinu a půl. Proto jsme množství na poslední dva dny zredukovali a zanechali si zbytek snímků na Ji.hlavu online. To bude taktéž vykřičníkem do dalšího ročníku, abych nelítal ze sálu do sálu a někdy si dopřál více spánku. Fascinace (blok experimentálních dokumentů) jsem tentokrát tolik nenavštěvoval a připouštím, že to byla možná chyba, protože jeden jediný blok, který jsme navštívil, se řadil mezi to nejlepší, co jsem měl možnost vidět. Oproti tomu můj milovaný FAMU blok tolik nezabodoval. Letos o trochu slabší než minule, přesto nadmíru užité podzimní prázdniny.
Mé 3 topy:
Scalespace - Petr Salaba
Sedm zim v Teheránu - Steffi Niederzoll
100 ročních období - Giovanni Bucchieri
Moje nejoblíbenější vzpomínka:
Zapojení do diskuze u Olympijského mezičasu, kdy jsem vystoupil ze své komfortní zóny, převzal mikrofon a přidal dotaz. Přestože je to taková maličkost, mám z toho radost, a to i z dokumentu samotného, který mě donutil víc přemýšlet o dopadech Olympijských her.