evapetra

Ve filmu se příliš nemluví, ale emoce tady přímo křičí. V pohledech těch, co nesou svůj podíl viny, v očích té, co promluvit nemůže,  i té, co nesmí. V záběrech kamery na obilní lán, jezerní hladinu i rybí večeři. I skřípavá hudba ví, co musí nastat.

Po více než polovinu filmu táhlá nuda, s nějakým občasným oživením. Až teprve, když přijde na řadu komunikace s vychytralou bombou, začne to celé mít spád a vtip. Konečně dojde na tu správnou zábavu. Vizuálně je film celkově velmi nepřitažlivý, skoro jsem měla dojem, že stejně, nebo možná více, bych se pobavila, kdyby šlo o rozhlasovou hru.

Tedy, ne že bych se v těch realitách neztrácela, a vlastně si ani nejsem jistá, zda se v nich neztratit dalo, nicméně humor, který Quentin Dupieux vymýšlí, mě dost baví. Užila jsem si těch jeho absurdních šíleností už ve filmu Moucha v kufru a těším se na další bláznivé kousky z jeho dílny.

Jasně, že je to zjevná alegorie na socialismus. Na to bezduché plácání a žvatlání na povinných stranických a odborářských schůzích, nuceně organizovanou společnou zábavu a podobně. Několikrát jsem se dobře pobavila, taky jsem se ale často nudila, stejně jako na těch tehdejších akcích, takže mi to vychází na 3*

Měla jsem problém s tím, že jsem celou dobu té předlouhé stopáže režisérské verze stále vnímala Antonyho jako Hopkinse a nikoliv jako Nixona. Jinak jsem si ráda připomněla spoustu důležitých událostí amerických dějin minulého století a snažila se alespoň trochu nahlédnout do složitých pletich politického zákulisí.

Bobři dobří, legrační kostýmy, nápadité gagy. Čím jednodušší, tím vtipnější V závěru už to byla šílená divočina, ale pobavila i ta.

Na filmu mě nejvíc upoutaly vizuální a zvuková složka, tedy výběr hudebních skladeb i zvuky všeobecně. Užívala jsem si tvary a barvy, při prohlídce institutu, bytů Freda a Evy, restaurací i kaváren. A téma je to ovšem nadčasové, vkrádají se člověku při sledování nejrůznější úvahy o tom, v jaké z realit, že to žijeme.

Skřípu zuby nad tím nelogickým jednáním postav jak vzteklá liška. Bylo tam takových situací až příliš, okatě se snažících navodit drama. Zase ale nabídl seriál pěkně tajuplnou atmosféru, hlavně v prvních dílech a obě dějové linie mě hodně zaujaly. Na Šumavu jsem se podívala ráda, škoda, že nebylo i více záběrů z mé rodné Sušice. Celkový dojem 3,5.

Pěkný vztahový film o pár outsiderech, kteří jsou nuceni strávit svátky ve společnosti, kterou si nevybrali. Jak známo, Vánoce dovedou někdy kouzlit a tak to, co vypadá zpočátku jako zmařený čas, může se proměnit v zážitek docela příjemný a prospěšný pro všechny zúčastněné. Skoro až taková ne milostná vánoční romantika.

Homer si ten svůj americký sen doslova vydřel. Cestou za ním  musel  překonat tolik překážek a nástrah osudu, že se v jeho případě rozhodně nedá mluvit o nějakém štěstí, které přeje připraveným. Celou dobu jsem mu držela palce a prožívala s ním a s jeho kamarády všechny ty střídavé úspěchy a následné nezdary, se kterými se musel utkat. Kdyby to byla vymyšlená pohádka, řekla bych si, že už to scenáristé s těmi neustálými zvraty trochu přehánějí, o to víc mě těší, že takový příběh opravdu někdo prožil a že to nevzdal.