movie

Druhý Ferreriho film, který jsem viděl (prvním byla VELKÁ ŽRANICE), tématicky značně aktuální i 54 let od svého vzniku. Minimalisticky načrtnutá dystopie v post epidemickém světě, kde mladý přeživší pár usazený v opuštěném domě na pláži, medituje nad smyslem možného rodičovství a pokusu znovu zalidnit vypleněnou planetu. Podobně jako pozdější Velká žranice, i tohle je hodně kritická studie kapitalismu, což předpokládám bylo Ferreriho velké téma. Trochu neujasněnou a mírně zneklidňující atmosféru celého filmu výrazně podporuje musique concrète soundtrack Teo Usuelliho, která místy totálně přehlušuje některé scény a je to krásně matoucí. Za kolonku absurdno musím ještě zmínit scénu, kdy televizní kamera sleduje dění v troskách Vatikánu a přistihne partičku lapiduchů, kteří nesou nosítko se zakrytou osobou. Reportér se dotáže, zda se jedná o Papeže a když zjistí, že je to on, vyžádá si od něj jedno poslední televizní požehnání.

Viděl jsem aktuálně dva filmy Marca Ferrariho, tento a SÉMĚ ČLOVĚKA a napadlo mě, jak hodně se jim třeba nechal ovlivnit Ruben Östlund při psaní TROJÚHELNÍKU SMUTKU. Trojúhelník sleduje následky pozdního kapitalismu v odrazu opulentního obžerství (i v grafickém detailu) a následně svoje protagonisty uvrhne do stavu prvobytně pospolné společnosti, což je vpodstatě tématická kombinace VELKÉ ŽRANICE i SÉMĚ ČLOVĚKA. Tím nijak neviním Östlunda z plagiátorství (byť se v obou filmech velmi výrazně zvrací a odpadní systémy dějiště se značně přeplnění), jen nahlas fantazíruju. __ Co se ŽRANICE týče, ve své době udájně silně dekadentní a pro publikum šokující. To už dnes těžko může platit, minimálně pro trochu “zkušené” diváky. Co zbylo je film s uhrančivou atmosférou staré vily, ve které se skupina lehce až silně deprimovaných mužů ve středním věku poddá nepsanému paktu labužnicky se ujíst až k smrti. Žranice je plná hodně oddaných hereckých výkonů (nejen ústřední čtveřice), u kterých není pochyb, že do toho filmu šli s absolutní důvěrou ve Ferrariho tvůrčí myšlenky. __ Nejsem sice příznivcem tzv. fekálního humoru, ale jedině ve Žranici jsem tento žánr viděl režijně tak dokonale zachycen, v situacích, které jsou až absurdně nečekané a vždy trvají přesně o těch pár vteřin déle, že jsem to musel oslavit dlouhým překvapeným smíchem.

Jeden z pamětihodnějších dílů první série (společně s epizodou Hnízdo a Led), který se vymaňuje ze stylu, který má alespoň v první sérii spíš blíže k úrovni Věřte nevěřte. V tomto případě za to může jednak výrazně nadprůměrný scénář od budoucích tvůrců filmové série NEZVRATNÝ OSUD. A Druhak tu je hodně silně zahraná role domnělého média v podání příjemně a lehce přehroceného Brada Dourifa, který patří za mě k jedněm z nejzajímavějších výkonů v Aktech X.