5x2

Nedokážu si pomoct, ale po celou dobu mi 5x2 připomínalo divadlo. Bylo to hlavně tím, že režisér a scénárista Francois Ozon celý snímek zkoncipoval do pěti dějství, ve kterých vždy představil dva stejné lidi. Jenomže ať už se jedná o počáteční rozvod (obrácená časová chronologie) výchovu syna, jeho narození, svatbu a závěrečné seznámení, pokaždé jako by divák viděl úplně odlišné lidi. Jenomže v těchto pěti hlavních bodech manželského soužití mi něco chybělo. Chyběla mi celistvost děje, který se mi odehrával před očima. Scény by totiž šli použít i jako dobrý podklad pro televizní minisérii, než jako jednotný celovečerní film. Jejich vzájemné propojení si divák musí domýšlet a ač to není nic těžkého – Ozon jako režisér se opravdu vyznamenal – právě toto „spojení“ mělo být hlavní bodem jeho „přitlačení na pilu“. Takhle divákovi zůstane pět epizod, které bude sledovat bez sebemenšího zájmu, protože film jako celek postrádá jakoukoliv atmosféru a jakýkoliv „záchytný bod“, ve kterém by jsme si mohli k postavám vytvořit vztah. Tenhle film je vlastně natolik zahleděný do sebe a sám sebe tak hýčká, že už vlastně ani nic a nikoho nepotřebuje, včetně diváka. A to je fakt stejně pevný, jako že 5x2 bude 10. Škoda, že s tím jedním by se hnout dalo. (08.07.2005)

Uvažuju hodně mezi 3* a 4*, nakonec teda 3, hlavně za trošku slabší herecké výkony a za nevýrazné emocionální pojetí v pasážích, kde by to mělo grády. Nicméně hodně zajímavý film, zpětné pojetí času tomu dalo záhadnost a k vysvětlení některých věcí dochází později a o to překvapivěji. Čí teda bylo to dítě? (01.03.2009)

Formálně krásně natočené nesouvislé cosi, co na mě působilo dojmem snahy o dekadenci či morální pobuřujícnost. Co na tom, že především hlavní představitelka je krásná a krásně proměnlivá jako den a noc, když všechno okolo ní vyvolává nutkání opakovaně se ptát: "A čemu se jako divíte?" 5x2 je pro mě sledem dobře zahraných, ale naprosto oddělených epizod, v nichž vystupují titíž herci. Trik s přeházením času jenom brání vidět, že tradiční chronologií obdařený příběh by absolutně postrádal logiku, která je sice lidským citům na hony vzdálená, ale i tak jsou v této oblasti jisté meze. A od toho právě máme rozvod a takové moderní vymoženosti:) Zkrátka a dobře, v tomto případě platí, že ozón je k životu mírně řečeno nepřívětivý. 50% (18.06.2008)

Ozon jako režisér dokáže z herců vymáčknout maximum, ale jako scénarista je bohužel průměrný, protože nedokáže dát vztahové studii čtvrtý metafyzický rozměr (jak to dokázal ve svých nejlepších dílech Bergman). Když film začíná rozvodem, čekáme na odhalení, kdo je ten zlý a kdo je ta oběť, ale dostane se nám studie dvou slabochů, která je sice skvěle zahraná, ale "udělování bodů" se děje mechanicky (každý příběh zobrazuje jednoho z partnerů v dané situaci jako slabocha) a divak je sice stimulován rozumově, ale nikoliv emočně. Film vhodný pro přednášky o partnerských vztazích, ale pro běžná kina je v něm málo života. (04.11.2010)

Tím, že děj začíná v okamžiku, kdy je všechno skončeno a podepsáno, umocňuje to atmosféru zklamání (znásilnění ex-manželem těsně po rozvodu a jeho následující otázka „Nechceš to ještě zkusit?“ mně nadlouho uvíznou v paměti!) A postupné propracovávání se k tomu prvotnímu závanu porozumění, přes všechnu bezohlednost, chvastounství, lhostejnost. Škoda, že údernost mají hlavně úvodní dvě epizody. Nezbývá mi, než Marion ( Valeria Bruni-Tedeschi podává naprosto věrohodný výkon) popřát ať se jí po rozvodu daří lépe než v manželství :-). (06.07.2005)