Rodinné ohniště

Rodinný kozub pokladám za ideálnu vstupenku do dielne maďarského filmového virtuóza. Štruktúrou, nie nepodobnou snímkam československej novej vlny (využívanie formálnych postupov dokumentárneho filmu, sprvu zdanlivo vyprázdnené rozprávanie, observačný modus, neherci atď.) sa výrazne líši od Tarrovej neskoršej tvorby. Záľubu v dlhých záberoch nahrádzajú dlhé sekvencie rozhovorov a všedného života, zaznamenávané na ručnú kameru. Ústredné postavy - členov budapeštianskej rodiny - sužuje nedostatok priestoru, sociálna neistota a vzrastajúca nedôvera. Symbolická metafora kozubu je aranžovaná ako postupné chladnutie vzťahov pod jednou strechou, ktorého príčina pochádza z vonkajšieho sveta (o ktorom informuje predovšetkým televízia), ale je rozdúchavaná zvnútra hlavou rodiny - starým otcom. Jeho paradoxná požiadavka - mladý pár s dcérkou sa má čo najrýchlejšie odsťahovať, ale bez jeho finančnej pomoci - v sebe koncentruje bezvýchodnosť celej situácie, ktorá je z viacerých hľadísk aktuálnou i dnes. 85% O niečo štrukturovanejší krátky text tu. [Challenge Tour 2015: 30 dní so svetovou kinematografiou] (13.04.2015)

Strhující svědectví o životě v reálném socialismu, které by mělo být povinně promítáno už na základní škole v občanské výchově a také především těm, kterým se tak stýská po minulém režimu! Béla Tarr přibližuje na modelové rodině problémy s bytovou situací Maďarska sedmdesátých let, které ale svými důsledky, společenským ovzduším, mezilidskými vztahy atd. lze přenést do libovolné části Evropy na východ od Berlína. Zoufalá žena (Irén) je nucena žít se slabošským manželem a dcerkou v malém bytě spolu s dalšími členy domácnosti včetně pokryteckého tchána, vykazujícího zřetelné rysy vykořisťovatelského charakteru, který svou snachu nenávidí a nejraději by ji ze svého života vypudil. Zoufalost mladé ženy je umocněna aroganci státní moci, která v osobě úředníka, přidělujícího byty, odmítá akceptovat její tíživou životní situaci a problém jakkoli řešit. Namísto toho je podporován klientelismus a rozbujelá korupce, všude vládne nepořádek, jehož výsledkem je spousta volných bytů, na které zoufalí lidé jako Irén bezvýsledně čekají. Syrový, klaustrofobní a autenticitou prosycený snímek s dokumentární výpovědní hodnotou přímo vybízí člověka k zamyšlení nejen o "výhodách" totality Komunistické strany, ale i o rodinných vztazích, které mají k idylce pořádně daleko. Béla Tarr v tomto debutu ukázal, co v něm je... (14.07.2008)

Celovečerní debut opěvovaného maďarského tvůrce Bély Tarra mě poměrně překvapil. Tarr ve své filmové prvotině zvolil abnormální, přesto přímočarou i autentickou formu, v níž až dokumentaristicky zachycuje uspěchanost tehdejší doby a společně s výrazným akcentem bytové krize jež postihla východní blok Evropy za socialismu. Touto kombinací posléze vzniká velice chaoticky nekomfortní, přesto ojediněle naturalistický zážitek.... 8 paneláků z 10 (09.04.2020)

"Tenhle příběh je skutečný, nestal se s postavami z filmu, ale mohl se stát s nimi". Už dlouho se mně nestalo, že bych se po filmu cítila tak vyhořele jako po Rodinném ohništi. V té první polovině jsem byla mírně nesoustředěná, ale zato ta druhá mě dostala doslova do kolen a při vzpomínce na OPBH (podnik, který hraje ve filmu velkou roli), mně běhá mráz po zádech ještě dnes a to bylo u nás v Čechách. Absolutně si nedovedu představit, jak strašné to muselo být v Maďarsku, ale ten film vyzněl tak autenticky, opravdově, že jsem měla pocit dokumentárnosti a byla jsem tak otřesená, že ještě teď mám chuť s něčím praštit, abych si trochu ulevila. Tohle bylo rodinné ohniště, kde bych v reálu nevydržela ani půl dne natož celá léta. Béla Tarr rozhodně nezůstane nepovšimnut, jestliže tohle byl jeho debut a moje premiéra, tak si další jeho filmy nenechám ujít. - Viděno v rámci Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií. (10.04.2015)

Celovečerní debut jednoho z nejoriginálnějších filmařů současnosti, Bély Tarra, reflektuje neuspokojivou bytovou situaci, která postihla v 70. a částečně 80. letech v podstatě celý východní blok. Bez velkých potíží lze tento film aplikovat, jak píše již liborek_, téměř na jakoukoli evropskou (post)komunistickou zemi. Tarr zobrazuje tento problém na konkrétním příkladu jedné budapešťské rodiny. Autenticitu a dokumentárnost tu zmiňuje snad úplně každý, já přidávám určitou uvolněnost a nestrojenost ne nepodobnou filmům československé nové vlny, jež je podpořena použitím ruční kamery a znamenitou prací s neherci. [==] Bytová politika degradovaná spoustou vládních nařízení je nejlépe zobrazena ve scéně na bytovém úřadu, který je doslova přeplněn žadateli a kterému "vládne" jeden úředníček, jenž rozhoduje o osudech mnoha rodin. Absurditu těchto někdy až otřesných podmínek dokonale vystihuje následující výrok: "Dej úředníkovi papír a vymyslí lejstro, dej blbcovi moc a vymyslí zákon." (18.02.2008)