Čtyři odstíny hnědé

Nezachvátilo mě to úplně, ale nakonec jsem dala 5* tu tématickou originalitu a v totální nečekanost příštího dění, film není vůbec tvořen tak, že příčiny dávají vzniknout ČEKANÝM následkům. Postavy se téměř vždy zachovají naprosto jinak, než byste čekali, ale není to nepřirozené, a to je zvláštní a svým způsobem geniální. Příběhy jsou opravdu lidské a odkrývají v lidech vlastnosti a jednání, které si získají naše spíše negativní hodnocení, ale po další úvaze musíme uznat, že jsou tak lidské, že se postavám nedají vyčítat. Koukala jsem na to na čtyřikrát (měla jsem to ve 4 oddělených videích) a bylo to tak ideální:) A jak správně poznamenává toma.baza, a já jsem si to (JAK JE TO MOŽNÉÉ?:) neuvědomila, ve všech příbězích jde o otcovsko-synovské vztahy, v tomto případě značně bizarní. (07.05.2013)

Tímto zakládám Klub benevolentního diváka a tento film v něm má čestné, zahajovací místo... Čtyři odstíny hnědé - jestli se s autorem shodneme a máme na mysli stejnou věc, tak to byly pěkný sračky - pod hlavičkou - Ejhle, člověk!, zašmodrchanou do spletence povídek o zoufalcích, jako my, jen si to uvědomit, k tomu by nám ovšem tahle tříhodinová terapie naruby mohla poskytnout vodítko, ale jak říkám, chce to notnou dávku pochopení, trpělivosti a dobrou náladu k tomu... A kdyby se snad nikdo ani vzdáleně nepoznal, získá alespoň inspiraci k založení kroužku vaření, kde se vůbec nevaří, tip na veselý orientální pohřeb s největším výpekem příbuzných, jaký je k vidění, návod jak stimulovat nezdárného syna i poučení pro povrchní snoby... Ale je v tom Švédsku krásně! (11.07.2014)

Proč zrovna odstíny hnědé? Hnědá je prý barva nenápadná, nudná, obyčejná, přízemní. Ve filmu sledujeme čtyři příběhy lidí v jejich každodenním běžném životě. Ale rozhodně to nejsou lidé obyčejní, nenápadní a nudní. No, na první pohled možná ano. Ale pod povrchem každého obyčejného člověka se může skrývat pořádné drama. Film spojuje humor a dramatickou rovinu, tak jak to v našich životech obvykle chodí. Každý má nějaké problémy a každý je tak trochu divný. Mám tyto filmy ráda, protože vás přimějí podívat se na svět trochu jinýma očima a můžete pak vidět svůj život plynoucí v barvě hnědé také v jiných odstínech. (15.06.2014)

Film celý působí depresivně, děj byl těžce nezáživný a o komedii se snad ani nedá mluvit, když už se náhodou objeví vtip, tak tak slabí, že to člověku sotva cukne koutkem. Ke všemu byli někteří herci hrozně nesympatičtí. Paní, která hrála ženu, muži po úraze se do role opravdu nehodila. Pán i po upálení půlky ksichtu, vedle ní pořád vypadal dobře a když se těžce smiřovala s jeho zohavením, div že neutekla jakou to má doma obludu, působilo to na mě komicky, i když to evidentně záměr nebyl a člověk si říkal, buď ráda, že tě někdo vůbec chce s pytlem na hlavu bys vypadala líp. Za realistický pohled na nehezké stránky života, hodnotím ** Viděno v rámci Zahraniční výzva 2015 / Švédsko (28.02.2016)

Těší mě zjištění, že tradice švédské absurdní komedie pořád žije! ...nebo tedy alespoň v roce 2004 ještě žila, se skvělými následovníky v čele s režisérem Tomasem Alfredsonem (synem proslulého tvůrčího všeuměle Hanse) a také Robertem Gustafssonem, jenž se svým osobitým, pečlivě rozehraným komickým herectvím se může téměř vyrovnat legendě předchozí generace Göstu Ekmanovi (což už ostatně ukázal rok před tím v Iluzi – filmu o vlaku, kde se pánové společně přímo setkali)... a hned za ním se přidává i Henrik Schyffert. Spočátku jsem se do filmu pro ono mozaikové roztříštění hůře dostával, ale jakmile se rozjížděl první příběh mezi synem a otcem spalujícím mrtvá zvířata, moje obliba pro různé absurdní podivnosti se ve mě rázem proboudila a všechny ty svérázné příhody mě chytly dokonale. Musím uznat, že forma paralelně probíhajících příběhů vyprávěných na přeskáčku (párkrát i s využitím nezvyklého střihu) byla skvěle zvolena a výjimečně celek s touto formou pro mě netrpěl nevyrovnaností, neboť každý z příběhů obsahoval jak nevšedně vtipné, zábavné či kuriózní, tak naopak důstojné, vážnější momenty s jistou hloubkou, objevující se často už kdesi v pozadí. Velmi originálně naplněné 3 hodiny filmu s nevšedním smyslem pro humor v doprovodu stejně neotřelých rodinných a vztahových dramat, mě zklamaly snad jen absencí společného propojení více linek, v nějž jsem doufal, a poslední minuty, rozjímající se v dlouhých záběrech se mi zdály zbytečně natáhlé. Ale nejen s ohledem na to, jak špatně nedávno dopadlo moje první setkání s tvorbou Alfredsona mladšího (Ať vejde ten pravý), tady rozhodně spokojenost. // PS: Slyšet na pohřbu starý country šlágr (u nás známý v pod. Milana Drobného jako „Ztrácím svou lásku“) přezpívaný do švédštiny, je taky něco. :o) [80%] (15.08.2022)