The Dark Room of Damocles
Obsahy(1)
Nizozemí je okupováno Německem za druhé světové války. Mladý Hennie Ducker (Lex Schoorel) má obchod s doutníky ve Voorschoten a žije vcelku v klidu a pohodě. Pak se u něho ale objeví výsadkář Dorbeck (Lex Schoorel), kterého honí nacisté a on ho ukryje. Oba mladíci jsou si podobni – jako dvě kapky vody, až na barvu vlasů. Ducker začne podle pokynů cizince pracovat pro odbojové hnutí, nejprve jde o nějaké fotografie, pak sabotáž a pak začne zabíjet německé oficíry a holandské kolaboranty. Kromě toho začne mít poměr s uprchlicí Marianne (Nan Los). Když se začne blížit gestapo, podaří se mu pomoci Dorbeckovi, aby zmizel. Po osvobození mu ale začnou problémy. Žádný hrdina odboje, zdá se, že ti, které zabil, spíše odboji pomáhali, žádný Dorbeck, aby mu dosvědčil, proč vše dělal. Ten totiž zmizel, dokonale, až příliš dokonale... zahladil za sebou všechny stopy, zlikvidoval svědky, s nikým dalším se nesetkal a postupně se ztrácejí důkazy, které by mohly jeho existenci prokázat. S Duckerem to vypadá velmi špatně a je otázkou, jestli se mu podaří prokázat pravdu. Nebo to nebyla pravda? Byl Dorbeck výsadkář nebo to byl provokatér a německý agent? A existoval vůbec? Film byl přijat na festival v Cannes. (Peabody)
(více)Recenze (13)
Luisa a Lotka v kulisách nacisty okupovaného Nizozemí. ;-)) ___ Ne vždy to musí být v příbězích o dvojnících tak, že se dvojník hlavního hrdiny rozhodne vloupat se mu do soukromí a ukrást identitu (jako cizinec-vetřelec); někdy - to když hlavní hrdina zatouží žít podobný život jako jeho "dvojče", když si ho vezme za svůj vzor - divák sleduje, kterak hlavní hrdina ztrácí sám sebe (tj. vše, na čem mu záleží, v krajním případě i holý život) čistě svým zapříčiněním, stává se původcem (v souběhu s řetězem nešťastných náhod) vlastního pádu, aniž by zpětně dokázal identifikovat rozhodující okamžik, v němž vše prohrál. Je to právě toto schéma, jež mi přijde aplikovatelné na tento film. Co se týče mých diváckých dojmů, rozhodoval jsem se mezi 3 a 4*, těžko jsem se totiž do filmu dostával, tu čtvrtou hvězdičku jsem "vytáhl" až díky poválečnému dění (spoiler zadržení Duckera a jeho až takřka kafkovské snaze přesvědčit věznitele, že tajuplný Dorbeck skutečně existuje spoiler), zhruba poslední půlhodina je za mě skutečně výborná. Navzdory ní však nejlepším filmem o (po)válečném Nizozemsku (o podobách odboje, kolaboraci a poválečném účtování) v mých očích stále zůstává Černá kniha. Díky za tip Willymu Kufaltovi! 70 % ()
Velmi zajímavá záležitost už jen z hlediska lokace okupovaného Nizozemí. Bohužel v obsahu je vykecáno skoro vše, snad krom toho co měli herci ráno k snídani. Jedná se o klasický film se záměnami hlavních postav, kdy nad konáním obou hrdinů divák občas překvapeně nadzvedne obočí. U Duckera bych to snad pro jeho mládí a snahu se také zapojit do odboje snad i chápal, ale u Dorbecka je to trochu jiné. A moc nerozumím tomu, proč odbojář nešel vypátrat. Členové SOE byli cvičeni na pár místech v Anglii a jejich shozy a výsadky dělaly tuším jen dvě specializované perutě na tuto činnost vybavené Lysandery a Halifaxy. Mimochodem jeden takový vysazoval naše výsadky nad protektorátem v roce 1942. Je tedy divné, že po válce, kdy už se vědělo kdo přežil, že by o něm nikdo nevěděl. Na stranu byl i chaos a jestli se Dorbeck chvilku nehlásil velení a užíval si poválečných radovánek ve stylu závěrečných minut každého filmu s agentem 007, pak se nedivím, že měl Ducker velké trable. Dávám za 4 vyvolaná okénka filmu z fotoaparátu Leica. * * * * ()
Tak jsem na to zpočátku jen nevěřícně zírala a říkala si, že jestli takhle nějak fungoval za války nizozemský odboj... no tak potěš... Jenže pak mi začalo postupně docházet, že tu absurdní a čím dál krutější hru nehraje režisér jen se svým hrdinou, ale že stejně tak podvratně manipuluje i s divákem. A to mě začalo hodně bavit. Když přistoupím plně na jeho hru, tak i tu poslední scénu musím brát s rezervou... ()
Pľuvajúci obraz, ako sa mimochodom tiež nazýva práve i tento mimoriadne rafinovaný, a k tomu azda i obzvláštne znepokojivý, holandský, vojnový titul z obdobia samotnej okupácie Holandska nacistickým Wehrmachtom počas II. svetovej vojny; mi vskutku v priebehu projekcie napľuval až toľko »scenáristických pľuvancov« rovno do tváre, že som tomu takmer pomaly vlastne ani poriadne nechápal, akú bohatú spotrebu «dejových slín» na mňa daný autor celkovo vychrlil, čo sa mi veru teda už hodne dlho nestalo, aby som po skončení daného titulu ostal, ako nejaký paralyzovaný pacient, ktorý tesne predtým absolvoval i poriadnu dávku elektrošokov, z čoho sa určitý časový úsek nemohol akosi vôbec spamätať... • Totižto, aby som bol predsa trocha viac konkrétnejším, tak akýsi sebavedomý trafikant, ovládajúci bojové umenie v podobe juda - Hennie Ducker; jedného večera spozoruje úplne klasickú situáciu v tom zmysle, ako sa mu neďaleko domu zrazu nadnáša nejaký výsadkár, z ktorého sa náhle vykľuje voľajaký špión menom Dorbeck, ktorý by dokonca tomuto ústrednému protagonistovi, ako by nenormálne z oka vypadol; áno, presne tak, a ak náhodou teraz narážate zrovna na to, že sa podobajú, ako dajaké »siamské dvojičky,« tak vtedy zrejme ani nie ste príliš ďaleko vzdialení od pravdy; skrátka: tentoraz ste na správnej adrese! • Inými slovami povedané: predavač z trafiky sa vari odteraz namáča až po uši do akejsi spleti špiónskych aktivít, že možno aj takí James Bond & Jason Bourne - sú popri ňom ešte celkom prikrátkymi zelenáčmi v zornom poli, ktorí sa majú čo učiť, čiže tým pádom by sa dalo hádam podotknúť i to, že protagonista sa čo najlepšie naučil, ako úspešne vyviaznuť z komplikovaných situácií, nakoľko sa čoraz intenzívnejšie zapájal do nebezpečnejších procesov, keď mu to povedzme i [ne]raz kompletne prerástlo až cez hlavu, alebo dianie bolo potom dole hlavou postavené..., ale to už by som následne do spoilerov zachádzal, čo rozhodne nechcem. • Šikovné kinematografické dielo, ktorému surovú kompozíciu obrazu vzápätí vštepil i naprosto renomovaný, francúzsky kameraman - [francúzskej] novej vlny - Raoul Coutard; v podstate celé stálo a padalo - nielen na stroho strihovej, skoro až chirurgicky presnej skladbe, ale zároveň i na nadštandardnom hereckom prejave zo strany Lexa Schoorela, ktorý možnože miestami trocha viacej pritlačil na pílu, ako bolo prípustné, no našťastie ani nijako zase extra zvlášť tým nestupil ďalší priebeh môjho vypätého sledovania, ktoré sa napokon vďaka autorskému rukopisu Fonsa Rademakersa dotiahlo takmer až do dokonalosti - na báze vybrúsenia tupých hrán, s ktorými sa náramne kvalitne vyhral = kvalitná práca remeselníka. • Proste niečo i na princíp toho poznatku, že ktorýsi «filmový šmyk,» zväčša očakávate iba z ľavotočivej zákruty, no dostaví sa z tej pravotočivej, čo najmenej čakáte, keď zvyknem hovorievať: „Vždy sa stane to, čo najmenej očakávaš,” čo platí nielenže vo filmovom svete, ale aj na ten skutočný sa to vzťahuje obzvlášť... Spomeňte si na to, kedy ste boli naposledy - či už milo - alebo nemilo - prekvapení? () (méně) (více)
Tento nizozemský thriller na pozadí 2. světové války mě vážně dostal! Nechával v silném napětí do poslední scény a překvapil nepředvídatelným vývojem děje s hned několika navazujícími zápletkami. Ze začátku může Jako dvě kapky vody vypadat jako tradiční válečné drama o pomoci pro hledaného prchajícího člověka (zde britského letce), který se potřebuje schovat před válečným nepřítelem. Ale již brzy podnikne hlavní hrdina odvážný krok, film se začne měnit v ponurý thriller s nejedním zvratem nejen v souvislosti se vzájemnou záměnou identity dvou podobných si osob a rozpoutává se tu vcelku strhující atmosférickou smršť. Nicméně, co přijde ve druhé polovině a obzvlášť s koncem války, je teprve síla... Ať příliš nespoileruji pro další diváky, tak dodám, že poslední třetina mi svou tísnivou atmosférou připomněla jednu povídku z Twilight Zone, akorát tady nejde o žádnou mysteriózní zápletku se zásahem tajemných sil, ale poměrně realistický děj, který se klidně mohl stát, vkročením do velké pasti vlivem vlastního nebezpečného konání, spolu s nekompromisní souhrou okolností... čímž ještě více mnou zcela bezvýchodiskovou situací hlavní postavy otřásl. ***** Už Můj přítel coby další nekompromisní drama Fonse Rademarkse mě dostal a tento kousek ještě víc, mimo vyvoj příběhu i obdivuhodnou tvůrčí práci s atmosférou. A to jsem ještě zapomněl zmínit výborný výkon hlavního herce (Lex Schoorel) v ústřední dvojroli obou vzájemně si podobných mužů. // 11.5.2024 viděno opakovaně a ač se znalostí velké části vyústění, které se vám z paměti nejspíš nevymaže, už film nepřinese AŽ TAK nečekané překvapení, opět šlo o silný zážitek s nejednou napínavou scénou. Třeba ta s dlouhým vyvoláváním foto filmu, na jehož výsledku může hodně záviset další osud člověka, je svým strhujícím napětím v malé uzavřené místnosti excelentní. [90%] ()
Zajímavosti (4)
- Film je natočen podle románu Willema Frederika Hermanse „Temná komora Damoklova“ (1958), v němž hraje hlavní roli motiv dvojsmyslu. (classic)
- Willem Frederik Hermans si původně napsal scénář sám podle vlastního románu. Podle Fonse Rademakerse by Hermans trval na „adekvátním“ zfilmování svého románu – což by vedlo k osmnáctihodinovému filmu. Rademakers proto dokončil scénář volně podle knihy sám. Příjmení hlavní postavy Hermansova románu, Osewoudt, bylo ve filmu změněno na Ducker (Lex Schoorel). Kromě mnoha dalších rozdílů je nejvýraznějším rozdílem mezi knihou a filmem přidaná závěrečná scéna, která se odehrává na atolu a zanechává diváka v ještě větším zmatku. (classic)
- Film navštívilo přibližně 470 000 diváků. (classic)
Reklama