Als twee druppels water

Luisa a Lotka v kulisách nacisty okupovaného Nizozemí. ;-)) ___ Ne vždy to musí být v příbězích o dvojnících tak, že se dvojník hlavního hrdiny rozhodne vloupat se mu do soukromí a ukrást identitu (jako cizinec-vetřelec); někdy - to když hlavní hrdina zatouží žít podobný život jako jeho "dvojče", když si ho vezme za svůj vzor - divák sleduje, kterak hlavní hrdina ztrácí sám sebe (tj. vše, na čem mu záleží, v krajním případě i holý život) čistě svým zapříčiněním, stává se původcem (v souběhu s řetězem nešťastných náhod) vlastního pádu, aniž by zpětně dokázal identifikovat rozhodující okamžik, v němž vše prohrál. Je to právě toto schéma, jež mi přijde aplikovatelné na tento film. Co se týče mých diváckých dojmů, rozhodoval jsem se mezi 3 a 4*, těžko jsem se totiž do filmu dostával, tu čtvrtou hvězdičku jsem "vytáhl" až díky poválečnému dění (spoiler zadržení Duckera a jeho až takřka kafkovské snaze přesvědčit věznitele, že tajuplný Dorbeck skutečně existuje spoiler), zhruba poslední půlhodina je za mě skutečně výborná. Navzdory ní však nejlepším filmem o (po)válečném Nizozemsku (o podobách odboje, kolaboraci a poválečném účtování) v mých očích stále zůstává Černá kniha. Díky za tip Willymu Kufaltovi! 70 % (11.05.2024)

MOŽNÉ SPOILERY Chtělo by se mi říct, že je to na dvě hodiny roztahaná epizoda Twilight Zone v nizozemštině, vzhledem k tomu, že mi bylo brzo jasné, jak se to celé má, ale přijde mi, že zde nejde o "šokující" pointu jako spíš o vyobrazení zoufalého psychického stavu zoufalé hlavní postavy za příšerné doby, které se projeví neohroženým dvojníkem, který si se vším ví rady. V tom případě je to psychologické drama, na kterém mi sice vadí určitá roztěkanost (některá místa jsou příliš rychlá a jiná zase zničehonic zpomalí), ale i tak se mi líbí, přijde mi silné, filmařsky chytře zpracované a něco ve mě určitě zanechá, ačkoli to není film, ke kterému se budu zrovna rád vracet. Což nemyslím nijak špatně, jen to prostě není zrovna hezké pokoukání, podobně jako třeba Manila ve spárech světa. Oproti Manile se mi ale tyhle Dvě kapky vody líbí víc, ačkoli jako jediný důvod proč dokážu uvést jen to, že se mi na nich hůř hledají negativa. 4* (12.05.2024)

Tak jsem na to zpočátku jen nevěřícně zírala a říkala si, že jestli takhle nějak fungoval za války nizozemský odboj... no tak potěš... Jenže pak mi začalo postupně docházet, že tu absurdní a čím dál krutější hru nehraje režisér jen se svým hrdinou, ale že stejně tak podvratně manipuluje i s divákem. A to mě začalo hodně bavit. Když přistoupím plně na jeho hru, tak i tu poslední scénu musím brát s rezervou... (12.05.2024)

Tento nizozemský thriller na pozadí 2. světové války mě vážně dostal! Nechával v silném napětí do poslední scény a překvapil nepředvídatelným vývojem děje s hned několika navazujícími zápletkami. Ze začátku může Jako dvě kapky vody vypadat jako tradiční válečné drama o pomoci pro hledaného prchajícího člověka (zde britského letce), který se potřebuje schovat před válečným nepřítelem. Ale již brzy podnikne hlavní hrdina odvážný krok, film se začne měnit v ponurý thriller s nejedním zvratem nejen v souvislosti se vzájemnou záměnou identity dvou podobných si osob a rozpoutává se tu vcelku strhující atmosférickou smršť. Nicméně, co přijde ve druhé polovině a obzvlášť s koncem války, je teprve síla... Ať příliš nespoileruji pro další diváky, tak dodám, že poslední třetina mi svou tísnivou atmosférou připomněla jednu povídku z Twilight Zone, akorát tady nejde o žádnou mysteriózní zápletku se zásahem tajemných sil, ale poměrně realistický děj, který se klidně mohl stát, vkročením do velké pasti vlivem vlastního nebezpečného konání, spolu s nekompromisní souhrou okolností... čímž ještě více mnou zcela bezvýchodiskovou situací hlavní postavy otřásl. ***** Už Můj přítel coby další nekompromisní drama Fonse Rademarkse mě dostal a tento kousek ještě víc, mimo vyvoj příběhu i obdivuhodnou tvůrčí práci s atmosférou. A to jsem ještě zapomněl zmínit výborný výkon hlavního herce (Lex Schoorel) v ústřední dvojroli obou vzájemně si podobných mužů. // 11.5.2024 viděno opakovaně a ač se znalostí velké části vyústění, které se vám z paměti nejspíš nevymaže, už film nepřinese AŽ TAK nečekané překvapení, opět šlo o silný zážitek s nejednou napínavou scénou. Třeba ta s dlouhým vyvoláváním foto filmu, na jehož výsledku může hodně záviset další osud člověka, je svým strhujícím napětím v malé uzavřené místnosti excelentní. [90%] (18.07.2021)

Velmi zajímavá záležitost už jen z hlediska lokace okupovaného Nizozemí. Bohužel v obsahu je vykecáno skoro vše, snad krom toho co měli herci ráno k snídani. Jedná se o klasický film se záměnami hlavních postav, kdy nad konáním obou hrdinů divák občas překvapeně nadzvedne obočí. U Duckera bych to snad pro jeho mládí a snahu se také zapojit do odboje snad i chápal, ale u Dorbecka je to trochu jiné. A moc nerozumím tomu, proč odbojář nešel vypátrat. Členové SOE byli cvičeni na pár místech v Anglii a jejich shozy a výsadky dělaly tuším jen dvě specializované perutě na tuto činnost vybavené Lysandery a Halifaxy. Mimochodem jeden takový vysazoval naše výsadky nad protektorátem v roce 1942. Je tedy divné, že po válce, kdy už se vědělo kdo přežil, že by o něm nikdo nevěděl. Na stranu byl i chaos a jestli se Dorbeck chvilku nehlásil velení a užíval si poválečných radovánek ve stylu závěrečných minut každého filmu s agentem 007, pak se nedivím, že měl Ducker velké trable. Dávám za 4 vyvolaná okénka filmu z fotoaparátu Leica. * * * * (16.05.2024)