Co jsem princi neřekla

Krátký animovaný film Co jsem princi neřekla je lehčí a světlejší variací sociálně kritického Šťastného prince Oscara Wildea. Jiří Brdečka měl při tvorbě neustále slabost pro ironickou nadsázku, v každém jeho díle je proto alespoň částečně přítomna. Wilde svou satirou proniká do centra destrukce lidskosti, Brdečka kritický aspekt využívá jen k potvrzení nálady rozuzlení. Posmutnělá kresba Jitky Walterové opět cílí na melancholii lidské duše, ale hlasový doprovod Jany Hlaváčové a Eduarda Cupáka i přes zármutek lidumilnosti zanechává jasný svit hřejivé naděje. Rozkošná animovaná varianta Wildea! (16.03.2020)

Antiwildeovská adaptace jednoho z nejjímavějších příběhů světové literatury. Brdečka potlačil křesťanské a homoerotické motivy Wildeovy filozofické pohádky a akcentoval sociální kritičnost (byť i ta je ve Wildeovi přítomna). Závěr pak jde vyloženě proti duchu Wildeovy předlohy. Vzpomínám si, že Miroslav Táborský tento animák uvedl v cyklu Mistři animovaného filmu s konstatováním, že Brdečkova adaptace není tak smutná a bezvýchodná jako Wildeova pohádka. S tím si dovoluji nesouhlasit, neboť konec je u Brdečky v konečném součtu mnohem depresivnější a bezvýchodnější než u Wildea. (13.06.2013)

Mezi Brdečkovými krátkými anim. filmy se "Co jsem princi neřekla" vyznačuje především tím, že je jediný (z dosud viděných), u nějž některé čsfd komentáře stály za přečtení (jmenovitě Karlos80, vypravěč, fragre a bart-leby). Jde o otázku adaptace a rozvinutí či překroucení a ochuzení původní pohádky Oscara Wilda. Jak patrno z mého hodnocení, nemohu přijmout Vypravěčovo přepjaté vnímání Brdečkovy práce: Předně zobrazení běžné londýnské sociální reality 19. století neimplikuje žádnou "socialistickou agitku". A za druhé tam, kde Vypravěč vidí milosrdnou lež (a vidí ji správně, samozřejmě tam je), tam já spolu s bart-berym vidím obludnou depresivnost a naprostou bezvýchodnost. Šťastný princ je a zůstává Šťastným princem - ze stejného důvodu, z jakého jím byl zaživa - tím důvodem je slepota. Vypravěčovo hodnocení lze nicméně akceptovat jako možný pohled na věc, naopak "oficiální text distributora" se svým hodnocením s vyzěním Brdečkova filmu (a zřejmě i jeho předlohy) zcela míjí. Protože jsem od Wilda kromě Lady Fuckingham nic nečetl, nemohu posoudit, nakolik Brdečka je nebo není práv hloubce předlohy (ačli předloha nějakou skutečnou hloubku má). Jeho násilné předělání směřování celé pohádky (prakticky ji postavil na hlavu) je však hodno nejvyššího hodnocení - nikoli proto, že by snad bylo "lepší", ale protože s poselstvím původního díla komunikuje a polemizuje jako jeho alternativa. Ostatně kdo zná závěr Tajemství hradu v Karpatech, toho takový plodně svévolný postup nemůže u Brdečky překvapit. (15.10.2015)

Podle předlohy Oskara Wilda-"Šťastný princ" v Brdečkově úpravě však nakonec dostala jméno "Co jsem princi neřekla", a jak je známo tak je i tato pohádka méně krutá, méně smutná a taková lidštější. Vždyť Oskar Wilde ve své pohádce nechal vlašťovku nakonec zahynout, ošumělou sochu prince strhnout a roztavit. Vypráví o zlaté, rubíny a diamanty poseté soše prince a jedné hodné a obětavé vlašťovce. Ten konec je velice smutný a nabízí se tu skutečně otázka..Co jsem tomu princi neřekla..? Moc pěkný a poetický byl i komentář obou dvou herců a zajímavá animace krom vlašťovky nehybná. (05.04.2007)

Strašlivá normalizační adaptace krásné Wildeovy pohádky, rozmělňující ji na pouhou socialistickou agitku. Veškerou hloubku sebeobětování zasypává Brdečka hlušinou nepřípadné a nemístně člověčí milosrdné lži, takže namísto iniciační a nadějeplné legendy, otevírající čtenáři svět jako prostor, v němž je možné smysluplně zahynout (a tak žít), vyrůstá z přejatých motivů banální bajka hlásající, že zde lze jen donekonečna přežívat (a tedy stále umírat). To, že záleží na volbě každého, je zamlčeno. Píše se rok 1975 a cesta je jasně dána. (27.02.2014)