Passing Through a Thick Forest
Režie:
Štěpán SkalskýScénář:
Jaroslav DietlKamera:
Václav HanušHudba:
Zdeněk LiškaHrají:
Mojmír Fašung, Jan Kačer, Jaroslav Moučka, Ilja Prachař, Marie Drahokoupilová, Václav Lohniský, Jiří Kostka, Václav Všelicha, Marie Štrampachová (více)Obsahy(1)
Příběh dvou přátel komunistů, z nichž jeden odchází jako tajemník na okresní výbor KSČ a druhý zůstává na vesnici jako stranický agitátor. Při velmi složitém procesu združstevňování vesnice se názory obou přátel dostávají do střetu. Boj těchto rozdílných názorů skončí pro jednoho z nich tragicky. Základní myšlenkou filmového příběhu je vztah stranických funkcionářů k bezpartijním, myšlenka odpovědnosti komunistů v bývalém socialistickém státě. Autoři to formulovali: Toto je příběh, který se stal. Stal se před mnoha lety. Je to příběh pohorské vesnice a strmé cesty, která k ní vede, a nevelké pily, jejíž vysoký hlas je za jasného dne slyšet až sem. Je to příběh mnoha obyvatel, kteří zde žijí a několika, kteří už naživu nejsou. Budeme ho vyprávět tak, jak jsme ho prožili a prožil ho každý z nás.
Film je první prací Jaroslava Dietla ve vážném dramatickém žánru. Scénář vznikl na základě materiálu o diverzích a podle svědectví těch, kteří se v padesátých letech snažili vybojovat boj o budování socialistického státu. K záměru natočit tento snímek režisér Skalský říká: Ve svých filmech jsem se doposud věnoval tématice vážné, přesto toužím natočit filmovou komedii. Protože se však polovina mého života odehrála v této republice, prožil jsem tady vše, co vytvářelo tento stát, mám za to, že musím promluvit právě k těm otázkám, které se našeho vývoje vážně dotkly. Abychom se mohli smát osvobozujícím smíchem, po němž všichni bytostně toužíme, potřebujeme se zbavit toho, co nás tíží, vypořádat se s bolestmi a chybami minulosti... (oficiální text distributora)
(více)Recenze (57)
Československá nová vlna 60. let byla plná odvážných snímků kritizující dobu a skutky, a když komunističtí straníci v 68“ bouchli do stolu a udělali všemu přítrž, všechny se rázem ocitly v takzvaném trezoru. A tento snímek je jeden z nejodvážnějších, neboť temnou dobu 50 let skutečně vykresluje tak okázale, že jde z toho až strach. A použít k tomu v ději dva přátele, kteří byli v dětství nejlepší kamarádi a až v dospělosti se jim stala osudná politika, bylo to nejlepší, co mohl scenárista Jaroslav Dietl vymyslet. A vlastně je to i nadčasové, protože i v dnešní době dokáže politický pohled a činy rozdělit. I jinak dobré kamarády. On se ten námět o združstevňování vlastně s porovnáním se snímky z let padesátých nijak neodlišuje. Jen je více zaměřen především na funkcionáře a jejich disciplínu a hodně se v tom tlačí na pilu. Jan Kačer v roli takového funkcionáře OV KSČ skutečně exceluje a v takové pozici ho snad už jinde k vidět není. Ale věrohodný je i Mojmír Fašung, který charakterově kapánek naivního milicionáře pojal taktéž výtečně. Ano, jak je tu ukázáno, skutečně stačilo malinko, aby se rázem z leckoho stal třídní nepřítel, se kterým bylo pod záštitou strany okamžitě vypořádáno. Straničtí funkcionáři, odpovědnost komunistů a duch doby. Tento snímek by se měl kvůli poučení z politického fanatismu v rámci budování a ničení lidských životů pozlatit. ()
Komunistický protikomunistický film, připomínající Všechny dobré rodáky, obsahuje ale zapálenější projevy a tvrdší budovatelskou ideologii především v podání Jana Kačera. Výborné výkony hlavních představitelů, až na Fašunga, který moc talentu nepobral a taky si už mockrát nezahrál. Ale především Prachař, Lohninský válí, dnes už by to takhle nikdo nezahrál. Překvapivě v roli vesnické dívky Drahokoupilová to taky zvládla celkem se ctí. A opět mimořádně vynikající hudba Zdeňka Lišky, jen motiv z lesa, kdy tam bloudí Fašung jsem moc nepochopil. ()
Štěpán Skalský natočil dva excelentní filmy, Cestu hlubokým lesem v počátcích své kariéry a Člověka proti zkáze na jejím konci. O Cestě nemá význam cokoliv psát, ta se musí vidět - a měli by ji vidět všichni, kdo tvrdí, že dřív bylo líp. V hereckých rolích mi typově neseděla Marie Drahokoupilová, pořád jsem si vybavovala její postavu z Flirtu se slečnou Stříbrnou. Při posledním záběru na schlíplého Jana Kačera bych nejradši řekla něco o dobrých úmyslech a cestě do pekla. ()
Sfilmovanie minipríbehu implicitne reflektujúceho zásadné spoločenské zmeny "víťazného februára" nás oboznamuje s ďalšou zo smutných kapitol spoločných čs. dejín. Film sa sústreďuje na obdobie, ktoré bezprostredne predchádzalo tzv. horúcej fáze zakladateľského obdobia komunistickej totality, napriek tomu sú prvky hroziacich represií, násilia a nezákonnosti, spoluvytvárajúce súdobý kolorit života vtedajšej spoločnosti, s pribúdajúcimi minútami čo raz viac citeľné. Ich podávanie v náznakoch ma neobyčajne silný dopad a končí starostlivo navodenou atmosférou začinajúcej hystérie o triednych nepriateľoch a neodvratnom priostrovaní triedneho boja. "Budeme je přesvědčovat znova a znova, ale budeme přesvědčovat jen ty, kteří nás chtějí pochopit, tí ostatní budeme tisnout k zemi". Všetkému dominujú NAŠI LIDI a všadeprítomné Ľudove milície - ozbrojená päsť robotníckej triedy! ()
Silný a na svou dobu jistě hodně odvážný snímek, který se nebál poukazovat na tragické přehmaty a fanatickou zaslepenost či kariérismus stranických funkcionářů nejen při kolektivizaci vesnice. Jsou z něj už poměrně překvapivě zřetelně cítit zárodky pražského jara, které přišlo teprve až za poměrně ještě dlouhých pět let. Jaroslav Dietl zde prokázal velký dramatický talent. ()
Zaráží mě, jak je tenhle film neznámý a málo vysíláný, protože já musím po prvním shlédnutí hodnotit plným počtem hvězd. Děj mě naprosto strhl a postavy jsou propracovány vynikajícím způsobem. Za hlavní základ kvality filmu považuji velice dobrou psychologii postav a neustálé plíživé napětí mezi aktéry. Např. vztah mezi Cyrilem a Baltazarem, to je silné kafe. Jedinou výhradu bych měl k nezvládnutí "akčních" scén, tedy například k naprostému odbytí scény závěrečné. Jinak je to ale úžasná podívaná, při které mrazí. Jedná se o další ze snímků, pod kterým si pojem zlatá šedesátá představím spíš než pod naivními abstraktními dílky, která jsou dnes všeobecně vyzdvihována. ()
Vida Jana Kačera v roli zarytého komunisty a dnes je bojovníkem proti minulému režimu. Toto dílo Jaroslava Dietla, už raději nikdo nepřipomíná, nezapadá do dnešní ideologie o bezúhonnosti tohoto spisovatele. ()
Hm, jsem zvyklý na hezkou hudbu od pana Lišky, ovšem tady se ty pazvuky nedají poslouchat. Ale agitka je to jako když střelí. Komunisti se s tím vůbec nemažou a jede to natvrdo. Za to by mělo být hodnocení nulové. Jenže film jako takový to vykreslil velmi dobře. Herci vynikající. ()
První polovina, ve které převládá melodramatická romantická linka, je plná hloupých dialogů, klišoidních vyjádření, hloupých náhod. Při ní jsem skutečně chápal, proč to vidělo tak málo diváků. Ale je nutným zlem před druhou polovinou, která otvírá oči, která je temnější, syrovější, uvěřitelnější a také už má nějaké poselství, které nesou mj. dialogy naplněné stranickými frázemi (Uvěřili opravdu nebo jenom sami sebe přesvědčili, že uvěřili?). Je skutečně překvapující, kdy ten film vznikl - takto otevřený. (LFŠ 2013) ()
Dám čtyři hvězdy za odvahu ve scénáři a za Ilju Prachaře. Opravdu jsem byl překvapen, že u nás vznikl takovýto film zhruba deset let poté. Jen výběr hlavního herce těžko si dovedu zdůvodnit. Možná, že byl vybrán proto, že seděl k postavě naivního iniciativního chlapa, který mění své názory jako ponožky a který ukazuje, jaké loutky kolikrát seděly ve vedení podniků a za jejichž nitky tahali ti správní lidé na správných místech. ()
„První pokus naší kinematografie o vyrovnání s někdejšími nesprávnými metodami stranické práce“ (slovy dobového tisku) byl natáčen ve stejném roce, kdy byl rehabilitován soudruh Slánský, klasická oběť nesprávných metod stranické práce. Když se dostalo aspoň na filmovou rehabilitaci obětí samotného komunismu, zazvonili Brežněv s Husákem na zvonec a komunistické pohádky o vyrovnávání se s minulostí byl konec. V trezoru se potom tenhle schematický snímek sešel se skutečnými a umělecky hodnotnými kinematografickými reflexemi kolektivizace. Film přesto stojí za zhlédnutí díky úžasnému výkonu Ilji Prachaře, kterému zdatně sekundují Lohniský, Kačer a Lackovič. Na své si přijdou i milovníci Šumavy. Občasné záblesky poetiky, kterou vídáme spíš u Kachyni nebo Vláčila, jsou však zcela plané. ()
Kvalitní drama. ()
Bolševici šli přes mrtvoly, třeba právě takto! Jinak fajn film. ()
Tak to čumím. O existencii tohoto malého, síce značne neobrúseného, ale stále pokladu, som nemal tušenia. Scenár Jaroslav Dietl ! Veriť sa mi nechce. Celkom slušne do hĺbky idúca sonda do komunistického svedomia na pozadí zostrujúceho sa triedneho boja a začínajúcich politických čistiek. "Budeme presviedčať len tých, ktorí sa nechajú presvedčiť. Tých ostatných zlikvidujeme." Na rok 1963 dosť odvážny film o nebezpečnom fanatizme idúcom doslova cez mrtvoly. Ukázať, že do družstiev sa nešlo len s radosťou a nadšením, ale často zastrašovaním a vyhrážkami, to iste nebolo len tak. Z odhodlania výborného mladého Kačera ide až hrôza. Iljovi Prachařovi stačia jedna-dve vety a je kráľom na scéne. A neherectvo neznámeho Fašunga mi nevadilo. Naivita jeho prejavu krásne sedí s naivitou nadšených mladých komunistov. Čo filmu chýba, je lepšie zinscenovanie niektorých značne neohrabane pôsobiacich situácii, čiže režisérska ruka napríklad Sirového, Schorma alebo Kachyňu. To by bolo potom ešte inšie kafe. 72 % ()
Věřil jsem Janu Kačerovi natolik jeho zanícení pro třídní boj, až se mi z toho obracel žaludek. Doporučuji promítat v rámci povinné výuky na základních a středních školách, aby nám děti nehlouply a včas si tvořily úsudek. ()
V devadesátých letech jsem se na film dostal do filmáče. Seděl jsem s otevřenou hubou. Letopočet vzniku a takový zrcadlo fanatismu komunismu a kolektivizace, když bylo jen pár let po. Vzpomněl jsem si na italský neorealismus. Tohle je pravá ukázka filmového umění. Kačer vytvořil aparátčíka jak vystřiženého. To kamarádství s přenechání místa na školení kádrů a pak ta změna po vymytí hlavy. . . . Myslím, že nemáme jiný film s tak vykreslenou předlohu postavy zblblýho komunisty , který hledá nepřátele všude kolem sebe a dělá akorát mrtvoly. ()
Velmi velmi dobrý film, který plasticky a do hloubky popisuje osudy lidí na vesnici během kolektivizace. Snad poprvé ve filmu z této doby vidím, že komunista nemusí být jenom dobrý a že sedlák (kulak) může být nespravdlivě pronásledován. Nabízí se srovnání s filmem Všichni dobří rodáci, který mám sice rád, ale vždycky mi připadal takový trochu schematický. Film Cesta hlubokým lesem nabízí postavy, které se v čase vyvíjí a určitě nejsou jednoznačné. Překvapujeme, že jsem o tomhle filmu nikdy neslyšel a narazil jsem na něj náhodou. ()