Režie:
Vladimír VlčekKamera:
Jan StallichHudba:
Ludvík PodéšťHrají:
Josef Bek, Vlasta Chramostová, Jaroslav Průcha, Marie Ježková, Vlasta Fabianová, Jaroslav Vojta, Vilém Besser, Jarmila Kurandová, Eva Jiroušková (více)Obsahy(1)
Český barevný film podle románu Antonína Zápotockého. Rok 1918. Toník se vrací domů z fronty. Na Kladně, kam přijíždí, to vře nespokojeností. Sociální demokraté jsou sice ve vládě, ale nic se nezměnilo. Socialisace provedena nebyla, je hlad a s potravinami se dále keťasuje. Z Ruska přicházejí první zprávy o socialistickém státě. Na 1. máje manifestuje dělnické Kladno svou věrnost ideálům Velké říjnové socialistické revoluce. V prosinci 1920 je i na Kladně vyhlášena generální stávka. Dělníci se ozbrojují, dělnické rady přejímají do svých rukou správu města a ustavují se i v okolních obcích. Je připravováno ozbrojené povstání. Pravicové vedení soc. demokratické strany vpadlo však dělníkům do zad. Do Kladna je posláno vojsko. Stávka je potlačena, vedení zatčeno. Zatčen je i Toník. Avšak žalařování a persekuce dělníky nezlomily. Porážka způsobila, že poznali, že bez pevného vedení silné strany nemohou dojít k vítězství. Levice sociální demokracie, mající na své straně většinu členstva, žádá připojení strany ke III. Komunistické internacionále. Pravice a vedení jsou proti. Dochází k rozkolu ve straně. Na sjezdu sociálně demokratické levice 15. května 1921 je 562 hlasy proti 7 odhlasováno založení Komunistické strany Československa. (Filmový přehled)
(více)Recenze (116)
Stěžejní komunistické dílo, natočené podle známého románu svého (bohužel jsem ho nikdy nečetl!) času hradního pána, jak napsal Brouk, ano, často se mu přezdívalo právě Zápotockého pomník, film na který dnes určitá skupinka lidí pohlíží se značným despektem, ale na druhou stranu, být v té době, třeba zrovna na Kladně, být jen synem obyčejného dělníka, být v komplikované sociální situaci, asi by se všem přemýšlelo jinak. Ostatně to se němění, stejné smýšlení určité skupinky lidí vidíme i dnes. Parádní jiskrná byla např. scéna vdova Jarmila Kurandová vs. bohatý kapitalista! Film je vnímán jako osobní dobou značně idealizovaná autobiografie člověka-dělnického funkcionáře, který toto všechno zažil na vlastní kůži. Když si odmyslíme všechny ty komunistické žvásty např.o vzájemné socializaci společnosti (které dnes působí víceméně komicky), všechny ty dobové písně, atd, tak je to docela koukatelný příběh, obyčejných lidí, na pozadí historických událostí, které měnili republiku, tím že 15. května 1921 na sjezdu sociálně demokratické levice bylo odhlasováno založení Komunistické strany Československa a pak netřeba připomínat jak to šlo dál, tehdy ještě nikdo nevěděl ani netušil že bude nějaká 2. Světová válka a že bude zničeno skoro celé radikální jádro této strany.! K jednotlivým rolím: Pepík Beků jako Tonda, funkcionář SD, si opět střihl roli vůdce (veřejné plamenné manifestační projevy, ty mu vždycky šli), kterou znal už z předešlé Anny Proletářky, byl to tip příkladného dělnického hrdiny, který je svým vitálním herectvím, povýšil na ideální hrdiny, přímočaré, robustní a lidové..Po jeho boku se tu objevila a rovněž zazářila Vlasta Chramostová jako Toníkova milá (dnes s odstupem času na tuto svou roli asi moc ráda vzpomínat nebude a zřejmě bude nerada že tento film po letech vůbec spatřil světlo světa), zde jako velká soudružka (v civilním životě nejspíš také, ono to bylo těžké asi tak, kdo nešel s námi šel proti nám), později po roce 68' zřejmě už dávno po všech těch zvěrstev napáchaných v 50 letech prozřela (prvotní a původní nadšení bylo rázem pryč, ale to i u jiných) aby nakonec později podepsala jako jedna z předních signatářek Chartu 77! Zajmavá kariéra známé komunistobijky! Kdo se mi ještě líbil, byli dva prvorepublikový herečtí velikáni Jaroslav Vojta a Vlasta Fabiánová jako ta nadšená ideálu.Jejich rozhovor doma, stál zato.."Ty si důvěrnice"? Jakto? "Ty jedeš na sjezd"? Zas tak strašné to tedy v sumáru není, většina filmu se tu prozpívá, když to začíná bejt konečně zajímavé (ozbrojené povstání a zatýkání), jak rychle to začne, tak rychle to skončí a vše to dokončí vzájemná soudružská spokojenost za zvuku známé komunistické internacionály. Zajímavost: Film měl premiéru v únoru v roce 1956, uskutečnilo se 9 546 představení a návštěva byla na 1 524 455 diváků. Barva, kamera, některé herecké party za 2*. ()
ČSFD je pořád ještě filmová databáze, takže politiku hodnotit nebudu. Co se kinematografických aspektů týče, tak je Rudá záře nad Kladnem mizerný počin. Přehrávající herci, na efekt psané šroubované dialogy, nevěrohodné postavy a v neposlední řadě nuda. Hlavně první polovina je pomalá a zajímavá jenom proto, že dneska už takové naivní komunistické představy působí jako z jiného světa. Od stávky dál se děj trochu rozjel, ale ostatní zápory nezmizely, spíše se prohloubily. Režisér se obešel bez gradace i atmosféry. Události by sice měly být napínavé, ale plynou tak nějak mimochodem a emoce se projevují, jenom když se Josef Bek rozřeční. Tenhle úhelný kámen československého propagandistického filmu má dnes už význam jen pro cinefilní nadšence, jako regulérní zábava je to ztráta času. Jediné co jsem si odnesl já, je povědomí o Valdemaru Psilanderovi. ()
Monštruózna propaganda Zápotockého, chválenie vrahov ako Lenin a Stalin, ľudia, ktorí sú prešťastní z toho, že im vládne najfalošnejší režim v dejinách. Ak by film bol natočený dajme tomu tesne po uchopení moci, ešte by sa to dalo prekúsnuť, ale rok výroby 1955 už po smrti Gottwalda a všetkých tých procesoch, keď už aj slepý videl, čo tá značka KSČ vlastne znamená, to je neospravedlniteľné. Avšak len ťažko možno kohokoľvek z daného obdobia odsúdiť, keď sú tú taký psychopati, ktorý v 21. storočí volia Komunistickú stranu a potom taký užívateľ Vesecký, zjavný boľševický asslicker, ešte v roku 2016 napíše, že "Koniec filmu ma dojal k slzám a musel som si zaspievať piesne". ()
Čítankový přepis zlatého fondu proletářské literatury z pera tehdejšího hradního pána Antonína Zápotockého ve všem podléhá času a době, ve kterém byl natočen. Historie upravená a upravující, postavy černobílé, děj žádný. Je to celé natočeno mnohem hůř, než statický přenos fotbalového utkání. Stávky, projevy, stávky, projevy a zase stávky. Beka, Průchu, Bessera a další herecké kádry by tu jeden i čekal, ale jaké překvapení divákům přichystá mladá Vlasta Chramostová, když v závěru coby Zápotockého manželka křičí do světa: "Nám patří budoucnost! Náš bude svět!" Škoda, že si na to nevzpoměla, když si podávala ruku s Václavem Havlem. ()
Příkladné propagandistické dílko, současně útočící na divákovo svědomí a přesvědčení a sugerující mu takovou „pravdu“ o světě, životě a dějinách, jaká odpovídá ideologii, na níž staví. Fráze, teze a pojmy zaznívají z úst přesvědčivých herců a epizody diváka vtahují a činí účastna natolik, že se vrací v čase, a z biografu odchází poznovu přesvědčen – a umlčen. Žádný film, který se nesnaží vyvolat otázky, nemá právo na své stříbrné plátno, tím spíš takový, který svými vemlouvavými odpověďmi nezodpovědně zahlcuje naivní – a zvláště právě tu, prostou a vnímavou – mysl. Současně však taková umělecká díla – tím, jak vyhrocují jedinečnou životní zkušenost – problematizují konvenční obraz dějin, který si člověk pokaždé nanejvýš osvojuje (a v lepším případě studiem, pátráním… modifikuje), ale nikdy nedokáže prožít. A proto i ta jsou nakonec cenná. Tomu, kdo je tázavě a odpovědně sleduje, potvrzují jeho vlastní zkušenost: i my žijeme v nespravedlivé době, kdy je každý sám a nejosamělejšími jsou naše věci – a prostředí, které se zdáme obývat. ()
Reklama