Obviněný

NEČÍST, POKUD JSTE NEVIDĚLI A CHYSTÁTE SE! Druhý Jagten? Ani náhodou. Anklaget je chladný zrovna tak jako zde zasněžené Dánsko. Každopádně je to od tvůrců docela mazaný mind blowing, kdy si od začátku myslíte, že víte kdo je ten špatný a ten dobrý (čtěte ta špatná a ten dobrý); strašně se mi líbí, že příběh nabízí zamyšlení nad předsudky, které má snad každý z nás - holka lhářka musí lhát vždycky a chudák vydeptaný manžílek bude určitě nevinný (mluvím mimochodem o pohledu diváka na postavy). Dost mě zmátlo i to, že se postavy chovají jinak, než by se od nich v téhle situaci očekávalo, na jednu stranu palec nahoru, na druhou mi připadalo, že někdy jednají opravdu podivně (ale to může být tou dánskou mentalitou). Lidé prostě mají zakódované v DNA být ovcemi a dělat soudy na základě zjevného či dokonce ničeho(u Čechů to platí trojnásob mimochodem), ačkoliv zrovna v takové situaci je být soudcem opravdu těžké. Všechno ale nemusí být tak, jak to na první pohled vypadá. "Nikdy jsi neřekla ne". Ta věta by mě zcela jistě smetla, kdybych si dopředu někde nepřečetla, co a jak. Škoda. Každopádně to nemění nic na tom, že emocí bylo poskrovnu. (09.01.2014)

Filmům na téma pedofilie, homosexualita (používám dosud tento obsoletní výraz) atp. se pokud možno vyhýbám, ale někdy se to prostě nepodaří. Ale i při sledování mi vrtal brouk v hlavě hamletovské "dívat se či nedívat". Problém jsem vyřešil (na rozdíl od Hamleta) tím, že jsem problém povýšil na obecnou úroveň: Nejspíš každý v životě překročil nějaké společenské, kulturní či osobní tabu. Otázkou je tedy jen, jak závažný to byl přečin a jak se s tím "postižený" dokáže vyrovnat čili zda s tím dokáže žít nebo alespoň existovat. Henrik to (ať už to nakonec dopadlo, jak chce) to nezvládl, přestože po celý film vypadal vcelku suverénně. Zakolísal ve chvíli, když se chlubil tím, že dospěl - nakonec lezl po čtyřech jako nemluvně, zatímco naplnil pouze incestuální předpoklad, kterým je oboustranná infantilita. Problém druhé strany se neřešil, tím se film odlehčil a zpřehlednil, i když divák tím přišel také poněkud zkrátka. "Druhou stranu" ale řeší jiná literatura; doporučuji knihu Francise Scotta Fitzgeralda "Něžná je noc", kterou jsem nedávno (po delší době) znovu poslouchal v rozhlasové dramatizaci (21.04.2016)

Taková dánská "Nevinnost" ovšem o dost nudnější a hodně pomalejší. Na mě to bylo příliš seversky psychologizující, příliš Bergmanovské a v některých místech jsem musela zařvat na tu dceru nahlas: "Tak už konečně něco řekni!!!!!!!!" No prostě látka být uchopena jinak a trošku svižnější střih, tak by to byla jasná 4*. Takto dávám 65% P.S. No a famóznímu " Honu" ze stejné provenience, to nesahá ani po kotníky... (16.02.2021)

„Připadá mi, že Stine by mi chtěla něco říct.“ - „Co přesně?“ - „Jen mám takový pocit. Chce ze sebe něco dostat. Ve správnou chvíli mi to řekne.“ Obviněný to u mě měl dopředu zatraceně těžké, protože jsem na podobné téma viděl hned několik kvalitních filmů, z nichž minimálně Hon a Présumé coupable nastavily laťku proklatě vysoko. A přestože Thusenův počin nedosahuje kvalit obou zmíněných snímků, nezklamal mě. Z filmu dost mrazí. A to opakovaně. Zvlášť při pasáži, ve které otec na televizní obrazovce vidí svědčící dceru. Ale ve výsledku nejde o emocionální vrchol filmu, ten přijde až při prvním setkání „po“, to je jedna velká křeč, dusno a odhalení…Díky čemuž je vyznění filmu nejen mnohem temnější, ale bohužel i trochu „zbytečně“ vyhnané do extrému. Ten duševní rozklad na konci pak malinko sráží celkový dojem Obviněného, a proto musím hodnotit „jen“ silnými 4*. Přesto jde o více než zajímavý příspěvek k tématu. Navíc divákům-rodičům nabídne nepříjemnou otázku…jak by se zachovali oni? Odpovědět nebude snadné. (20.06.2021)

Tento film je kardinální PODVOD, který jsem díky daru prozřetelnosti odhalil naštěstí velice záhy. Abych se však jen neholedbal vlastní pohotovostí (a neopomenul tak jiné své vlastnosti a schopnosti), nutno přiznat a zdůraznit, že mi k tomuto závěru dopomohly i mé postřehy týkající se dánské kinematografie poslední dekády. A budu zobecňovat. Dánové totiž (ať se to někomu líbí nebo ne) točí téměř výhradně dva druhy filmů: 1) Dobré filmy: 1.1) perfektní komediální dramata (Adams æbler, Blinkende lygter, Sprængfarlig bombe...), 1.2) silná rodinná dramata (Festen, Efter brylluppet, Dag och natt...) a 2) pochybné paskvily (Den du Frygter, Fri os fra det onde, Kærlighed på film...) postavené na neujasněných námětech a pomatených scénářích, kterých se pak chápe do sebe zahleděná režie. Společným znakem těchto paskvilů je nulová, difúzní nebo jaksi simulovaná psychologie postav. Ty se často chovají určitým způsobem jen proto, aby si vás režisér pěkně povodil za nos před velkolepým finále, kde budete uchváceni nějakým tím kostlivcem ve skříni. Anebo se prostě hraje všechno možné, protože herci nedostali do ruky scénář (spíše mu však oprávněně neporozuměli). S tím pak souvisí žánrový mišmaš - zpravidla šílené skoky, kdy se jednoznačně psychologické drama ad hoc zvrhne v tu nejlacinější thrillerovou pointu. Nejsmutnější na tom všem je, že se tím naprosto devalvují veškeré (do té doby nadstandardní) herecké výkony. ANKLAGET je toho dokonalým příkladem. Delší čas jsem Dánům tyhlety samoúčelné prasárny toleroval, ale tady prostě sklapla past. Tento film je zkrátka filmařská zrůdnost a z Thuesena žádný Haneke nebude (což je stejně asi tak jediné, oč mu jde). Jistě je nasnadě obvinit mé hodnocení z přílišné příkrosti, ale faktem je, že necítím nejmenší potřebu nad ním nadále dumat a je mi to u prdele. Tento film LŽE a ZNEUŽÍVÁ diváka. A to je jediná smysluplná pointa. 0% (Dodatek: Scestný a povrchní komentář Šakala, který si zdánlivě plete Dánsko s Finskem, ve skutečnosti však jen zbůhdarma utrousil floskuli o jakémsi drsném severu, jenom podtrhuje můj dojem z filmu. Psychologický profil Henrika je absurdní a pouze poplatný finálovému zvratu. A nenechte se oklamat zavádějícími argumenty typu "ona neřekla NE". Svět je totiž daleko prozaičtější. Buď jsem si jako dospělý člověk VĚDOM obsahu obvinění (pak se mohu hájit), anebo nejsem, ale to pak už z principu nemohu být obviněn. Toť prostá pravda o našem svědomí, a na ní taky troskotá celý Anklaget.) 2.9.2012: Možná ale, že jsem zapomněl rozlišit faktickou vinu od subjektivního pocitu viny. (25.07.2011)