Tatarská poušť

Na první pohled tenhle film nabídne hodně slušně vybavenou pevnost uprostřed pouště. Na té poušti je vcelku slušnej regiment francouzských vojáků a tihle francouzští vojáci mají psychiku úplně v prdeli. Jejich jediný aktuální zájem je chovat se podle pravidel pevnosti. Nikdo nesmí pevnost opustit, nikdo nesmí ani ceknout. Kdo pevnost opustí a pak se vrátí, bude bez milosti zastřelen. Mohlo by se totiž jednat o zvěda, kterého Tataři zblbli a poštvali proti svým kamarádům. Kluci Francouzští jsou v takový schíze, že ačkoliv je od pevnosti na všechny světové strany alespoň tří kilometrový výhled do písečných dun, pořád si myslí, že Tatar přijde během minuty a celou pevnost, velikostí největšího pevnostního komplexu v Evropě, sestřelí jedním kanonem. A kanony? Ty v žádném případě nesmí použít. Kdyby kanon vystřelil, tak by se tím plukovníci mohli unáhlit a to by se šéfům taky nemuselo líbit. Psychologie jako prase. Klobouk dolů. Bylo mi z nervů na blití celé dvě hodiny. A to jsem ani nemusel být uprostřed pouště v pevnosti, se jejíž obranou by měl problém i generál „pouštní liška“ Rommel. (10.09.2013)

Jediná adaptace románu Dina Buzzatiho přinesla příležitost pro nevšední all - star film, který až v druhém plánu se s naprostou samozřejmostí proměnil v dusné psychologické drama. Za zmínku především stojí výkon Giuliano Gemmy, který skutečně nebyl jen Angeličiným Nicolasem, a Jacquese Perrina, který si tu prochází příběhem zmaru celého jednoho života. Perrinovu linii pak skvěle doplňuje Helmut Griem. Naprosto standardní, ale nikoli slabé, výkony odvádějí Jean-Louis Trintignant a Max von Sydow. Ovšem zdaleka největším překvapením je Rolf Wanka, který opětovně dokazuje, že není malých rolí. Jeho závěrečná etudka v sobě zrcadlí celý jeho profesionální život a na minimální ploše je z něj možno vyčíst příběh celého osudu člověka. V něco takového jsem ani nedoufala. (30.03.2013)

Méně známější italský literární bratříček Mannova Kouzelného vrchu. Zurlini se velmi profesionálně snaží neztratit ani píď z myšlenkové stavby románu, přičemž mu pomáhá jak herecký ansábl v čele s Maxem von Sydowem, který přesně vystihl muže živícího se do poslední chvíle nadějí, že přijde vysněný cíl jeho života - útok tatarských hord -, cíl, kterému obětoval celý svůj život a duši, tak Morriconeho hudba geniálně vystihující duši mužů čekajících na vysněný okamžik jejich životů, čekajících týdny, roky... (22.04.2009)

Filmové podobenství, které se tváří jako "tak trochu jiný" válečný snímek a přitom má nejblíže k mysterióznímu thilleru, byť bez jediné špetky nadpřirozena. Sice bych nedokázal dát dohromady jedinou scénu, ale stejně si mě to svou podmanivě hypnotickou atmosférou omotalo kolem prstu. Zvláštní na tom je, že ač všechny momenty jsou naprosto nedoslovné (a nabízejí tolik pohledů a vysvětlení, kolik to uvidí diváků), tak to působí naprosto soudržně. A nejdivnější na tom je, že to vlastně vůbec divné není. Po předloze se začínám aktivně poohlížet. Antikvariáty volají. (19.11.2008)

Příběh (snad jen fantasma) jakoby podle Lovecrafta na jedné straně (obecné) a individuální (podle Kafky). Fundamentální zlo se formuje někdy v bezčasí, někde daleko, v nedozírné Tartarské poušti (neplést s pozdějšími Tatary, zde se zřejmě odkazuje na Tartaros, dle řecké mytologie bezednou propast, jenž vznikla z počátečního Chaosu a měla charakter pevnosti, železné zdi a brány; dle nových spekulací viz pevnosti ve Velké Tartarii.). Toto zlo se občas vynoří a opět zmizí. Kdo ho však spatří, a kdo o něm byť jen slyší, je jím fascinován jako pohledem hada. (Jak zde nevzpomenout na Kjošiho haiku "Had se odplazil/ jen oči co na mě upřel / zůstaly v trávě".) Příchod ZLA má zadržet PEVNOST, resp. její vojenská osádka. Ale zlo už do pevnost začíná prosakovat hadím pohledem. Nejde jen o zvláštní, málo logické a hodně zmatené příkazy a zvyklosti, ale především o smrtelnou chorobu (mor, coronavirus - dle příznaků), které nakonec podlehne i sympatický major Giovanni Drogo, který se ještě jako poručík domníval, že za tamtím kopcem začne nový život.... Daleko jsem se nedostal. Tady by mohla pomoci sémiotika. PEVNOST je zde systém, ve kterém se přenášejí znaky (klíčové jsou zřejmě hovory mezi důstojníky a jejich vlastní prohlášení). Tyto znaky mají význam (zřejmě také poukazují i na průběh bitvy a její vyústění). Je třeba to jen dekódovat. Obecné (zlo, osud) má paralelu v individuálném prožitku: neurčitost - zmatenost - posedlost - nemoc - ne(naplnění) - smrt. Mega-znakem je tu výchozí bod: Neurčitost lokální: "Nevěděl ani přesně, kde (pevnost (Bastiani leží) leží" (tato a další citace z románu Dina Buzzatiho). Neurčitost smyslová: "něco hloupého a nesymslného, jen takové tušení... Čert věř vojákům, jeden říká to a druhý ono.: Neurčitost časová (možnost odejít ihed, za čtyři měsíce, za dva roky, nikdy). Neurčitost pojmů (již zmíněný vojenský řád a jeho výklad důstojníky). A možná je to právě (ve filmu nepříliš akcentovaný, na rozdíl od vzpoury čety či sebevraždy kapitána Ortize, které v knize nejsou, a jsou v něm nejspíš zbytečné) dopis matce, při němž se Giovanni mění v samsovského brouka... Rozhodně pozoruhodná novela a pozoruhodný film. (15.02.2020)