Tatarská poušť

Tohle buď mělo být kratší a údernější, nebo stejné dlouhé s více prokreslenými (a více rozpoznatelnými) postavami, nebo to mělo být postapo, protože pak by stísněná atmosféra pevnosti uprostřed ničeho fungovala naprosto bezchybně. Tatarská poušť je film, ze kterého bych hrozně rád byl nadšený a ještě radši bych ho všude doporučoval, když má tak geniální námět, ale nedá se nic dělat, pro mě se výsledek utopil v špatně využité, dvouapůlhodinové stopáži. Celé to čekání na Godota, pardon, na údajné nebezpečí ze Severní země, které stále nepřichází, možná ani není a možná ani není nebezpečím, je dost poutavé, když se mu film zrovna věnuje; a celá ta myšlenka ohledně toho, že jsme v životě předem škatulkováni do určitých rolí, kterým když podlehneme, tak v nich můžeme prožít celý život (navzdory tomu, jak prázdná a nesmyslná role ro může být) a ani si během něho nemusíme uvědomit, že se z těch rolí dá vystoupit (skvělá (a značně depresivní) scéna s osamoceným Velitelem (abych nespoileroval)), je více než nosná a v závěru i velkolepě uzavřená, ale i tak mi těch 140 minut utíkalo pomalu a nejedna scéna mi ve výsledku přijde zbytečná, hlavně vše s osudem Lazaruse. Možná to časem docením víc, ten film rozhodně má hodně co říct, ale teď ho buď nejsem schopný plně docenit, nebo mě svým zbytečně pomalým podáním prostě neoslovuje tak, jak by mohl. I tak jsem ale rád, že jsem to viděl a po pár hodinách od dokoukání cítím, že to ve mě ještě rezonuje, takže se klidně může stát, že časem navýším hodnocení, ale zatím nebudu předbíhat. Nejvýraznější na celém filmu je rozhodně úchvatná Morriconeho hudba, která z toho filmu místy dělá až transcendentální zážitek, ale upřímně, nakolik se mi ona a scény s ní líbily a jako jedny z mála dokázaly u mě vyvolat silnou atmosféru, tak mi osobně přijde, že z toho filmu zbytečně dělá něco, čím není. Není to tak monumentální a rozsáhlé jako třeba filmy od Tarkovského (Nostalgie a Solaris obzvlášť), do kterých by se tahle hudba naprosto hodila. K mínusům ještě musím bohužel přidat herecké výkony, protože mimo jako vždy geniálního, hereckého boha Maxe von Sydowa, tu nikdo nic výraznějšího nepředvedl. Ale to je spíš vina scénáře, který se postavám moc nevěnuje (vzhledem k tomu, kolik jich tu je) a tak tu nikdo nemá co hrát - a Max von Sydow to zvládl jen proto, že dokáže svým hereckým talentem dát své postavě mnohem víc, než scénář dovoluje. On by klidně mohl hrát jen mrtvolu v rakvi a zvládl by to tak jako nikdo jiný na světě. 3* (01.11.2023)

Velmi silný zážitek z perfektniho herectví mnoha evropských filmových hvězd minulého století.. tuhá atmosféra v osamocené vojenske pevnosti na pomezí "Severního státu" a rozlehlé temné pouště, odkud může kdykoli přijít utok.. musíte si k tomuto snímku pořídit patřičnou náladu a pak budete nadšení.!! :-) (02.02.2014)

Jediná adaptace románu Dina Buzzatiho přinesla příležitost pro nevšední all - star film, který až v druhém plánu se s naprostou samozřejmostí proměnil v dusné psychologické drama. Za zmínku především stojí výkon Giuliano Gemmy, který skutečně nebyl jen Angeličiným Nicolasem, a Jacquese Perrina, který si tu prochází příběhem zmaru celého jednoho života. Perrinovu linii pak skvěle doplňuje Helmut Griem. Naprosto standardní, ale nikoli slabé, výkony odvádějí Jean-Louis Trintignant a Max von Sydow. Ovšem zdaleka největším překvapením je Rolf Wanka, který opětovně dokazuje, že není malých rolí. Jeho závěrečná etudka v sobě zrcadlí celý jeho profesionální život a na minimální ploše je z něj možno vyčíst příběh celého osudu člověka. V něco takového jsem ani nedoufala. (30.03.2013)

Do Tatarské pouště jsem šel vysloveně jako do potenciálně pětihvězdičkového filmu. Na první pohled snímku není co vytknout, naopak možno obdivovat řadu nádherných vizuálních kompozic (odjezd i příjezd kočárem, pochod vojáků uprostřed hustých mrazů...) a vnímat hvězdné mezinárodní obsazení i na úrovni zcela epizodních rolí. Bohužel se dostavilo zklamání. V něčem mi to připomíná častý problém současné tvorby v podobě snímků s perfektní technickou a vizuální stránkou v doprovodu nevydařeného scénáře. Hlavní postava mladého vojáka Droga je sice hodně blízká mému věku, ale to bylo tak všechno co mne na ní zaujalo. Drogův představitel (Jacques Perrin) působil na mně jaksi úplně bez charismatu a neoslovil mne asi stejně jako "válečný" příběh bez války o jakémsi zjevu bílého koně a čekání na nepřicházejícího nepřítele. Silné scény (zejména s lékářem J. L. Trintignantem a pak dojímavá scéna se starým vysloužilcem v podání Rolfa Wanky) jsou střídany s dialogy i situacemi bez napětí, celkově to působí nekonzistentně a roztříštěně i navzdory tomu, že se pořád pohybujeme v tom samém prostředí. V té poušti slunce hodně svítilo, ale osobně mne Tatarská poušť mimo vizuál a několik herců oslnit nedokázala... 55% (viděno v rámci "Challenge Tour 2020" – 30 dnů se světovou kinematografií) (08.03.2020)

Méně známější italský literární bratříček Mannova Kouzelného vrchu. Zurlini se velmi profesionálně snaží neztratit ani píď z myšlenkové stavby románu, přičemž mu pomáhá jak herecký ansábl v čele s Maxem von Sydowem, který přesně vystihl muže živícího se do poslední chvíle nadějí, že přijde vysněný cíl jeho života - útok tatarských hord -, cíl, kterému obětoval celý svůj život a duši, tak Morriconeho hudba geniálně vystihující duši mužů čekajících na vysněný okamžik jejich životů, čekajících týdny, roky... (22.04.2009)