Interstellar

Tento komentár čítajte až po zhliadnutí filmu, v rámci konfrontácie s vlastným názorom! ___ Trik Nolanovho úspechu spočíva v tom, ako dokáže odzbrojujúcou formou a samoúčelným dramatickým tlačením na pílu zamaskovať svoju neschopnosť udržať logickú a emocionálnu kontinualitu rozprávania v paralelných líniách príbehu. Na tejto slabine padá celá druhá polovica Interstellaru, ktorá vám vyhučí takú dieru do hlavy, že ste nútení prepnúť do pasívneho módu "unikátneho zážitku z veľkej blockbusterovej jazdy” - aniž by vám vadilo, že strihač v nej nevie, kudy kam. Samoúčelnými dramatickými scénami, ktoré pre príbeh ako celok nemajú adekvátny význam, myslím epické spojenie sa s rotujúcou poškodenou stanicou, alebo na opačnej strane galaxie horiace kukuričné pole s naštvaným Casey Affleckom (WTF?). A nefunkčnou logickou a emocionálnou kontinualitou myslím prestríhavanie z vesmíru na Zem (kde nevieme čo sa deje, kam všetci utekajú), ktoré zbytočne odtrháva pozornosť od kľúčových zvratov vesmírnej zápletky. Tvári sa to tak strašne EPIC a hrá k tomu tak famózna hudba, že Nolan predsa určite vie, čo robí... Nie, z môjho pohľadu NEVIE. ___ Ale bavme sa o prvej polovici Interstellaru, ktorá je akoby úplne iným filmom - plynulým, rozvážne a citlivo zostrihaným, načrtávajúcim krásne myšlienky o ČASE (ktorý je spolu so zdravím tým najcennejším, čo máme - kto si to uvedomuje, nečumí na telku ale cestuje, atd.). Pretože táto polovica filmu je najobsažnejším a atmosfericky najmagickejším sci-fi zjavením za posledných veľa rokov. Pri scéne sledovania pozdravov po návrate z vodnej planéty som sa do Interstellaru zamiloval, čo som myslím ešte nikdy o žiadnom filme nenapísal. A tam mal skončiť, a jeho pokračovanie mali Nolanovci o dekádu neskôr, keď dospejú a veci dokážu vnímať v súvislostiach, prepísať a kompletne prestrihať. Potom, ideálne rozdelením na dva citlivo prepojené filmy, z ktorých jeden by sa odohrával v kozme a druhý na Zemi, mohol z Interstellaru vzniknúť mílnik v dejinách žanru sci-fi, dôstojný upgrade Kubrickovho podpisu. (05.11.2014)

Zážitkový level? Nekonečno. Mindfuck level? Zhruba stejně. Jestli se vám zamotala hlava u Počátku, vězte, že to byla jen neškodná rozcvička před Nolanovým nejepičtějším dílem. V Interstellaru se snoubí ty nejryzejší spielbergovské emoce s abramsovským adrenalinem a neustávajícím tempem Temného rytíře. Zároveň ale jde o jasnou poctu Kubrickovi, jíž by testovací publika zřejmě nerozdýchala a producenti by vzali do ruky velké nůžky. Nolan má ale naštěstí takovou moc, aby tyhle nástrahy ladně přeskákal. A mohl si natočit všeobjímající (zároveň však vítaně komorní) výpravu za hranice známého i neznámého, která každé zakroucení hlavou okamžitě rozdrtí silou té nejoslnivější filmařiny. Interstellar tak dokáže napnout, dojmout i šokovat, kdykoliv se mu zachce. Hlavně vás ale tři hodiny nenechá sundat oči z plátna, a kdyby někdo začal tvrdit, že IMAX sály vznikly jen kvůli němu, nebyl by problém tomu uvěřit! (9/10) (03.11.2014)

Gravitace s dech beroucím a vícevrstevnatým příběhem. Je až s podivem, že Nolan natočil tak pompézní a přitom intimní film. Je v něm přítomna oslava rodinných hodnot, ale zároveň v dnešní západní civilizaci trochu upozaděná zásadní role objevitelů, explorerů, cestovatelů, prvních pionýrů objevujících (a osídlujících) nové světy. Marco Polo, Kryštof Kolumbus, Fernão de Magalhães , Thor Heyerdahl, Jurij Gagarin, Neil Armstrong... Nolan též navazuje na Kubrickovo pojetí vesmírné sci-fi coby symfonie, totiž koncept spojující podmanivost silných vizuálních vjemů obrazů vesmíru ve spojení s majestátní hudbou. Nádherně epické (farmářsko-vesmírná část odrážející paralelu s osudy prostých lidí plavících se kdysi s Kolumbem k břehům Nového světa), opojně dramatické (obří vlny, průlet červí dírou...), překvapivé (neexistují ,,oni", kontakt jsme provedli ,,my"; motivace Dr. Manna...), povětšinou nepředvídatelné... Vzácné je v kontextu sci-fi vyvažování dvou nekompatibilních složek - rozumu a emocí. Jakoby bratři Nolanové svým příběhem chtěli říci, že spoléhat vždy a všude pouze na racionální výklad světa není nejšťastnější. Fakta (i ta vědecká) je třeba interpretovat. A někdy naslouchat i citu (potažmo intuici)... Nejlepší sci-fi film poslední dekády... (07.11.2014)

Komentář obsahuje spoilery, takže by ho neměl nikdo číst, jelikož nic nepochopí. O tomhle filmu se ne až tak dobře píše, jako se o něm potom skvěle diskutuje v hospodě. A že bylo o čem. Dobré je vypravit se na film s někým obeznámeným v matematice nebo fyzice, diskuse pak bude o to zajímavější. Ne ani tak pro samotnou zápletku, pokud člověk věnuje trochu pozornosti světu "science" a ne jen "fiction", nemělo by mu alespoň v obecné rovině porozumění dělat potíže, ale proto, aby si popovídal taky o tom, co z toho by nemusela být jen fiction. Nebo o tom, jak nacpat čtyři rozměry do tří. To byla asi nejpromyšlenější scéna filmu. Jak do toho člověka uvrtat, aby se neztratil. Musí se mu jeden ubrat, takže může do kteréhokoli času, ale stále do stejného místa a kam jinam než do knihovny. Hezká myšlenka s tím, kdo jsou to ti "oni", co nám pomáhají. Problém jsem spíš měl s motivací jedné z postav (sabotéra, co nedokázal snést omyl) a jedna postava mi tam zase chyběla, konkrétně milý paní doktorky. Měl tam dost zásadní roli a přitom se tam vůbec neobjevil, to mě trochu zklamalo. Ještě jedna věc, to jsme s kamarádem nedokázali rozhodnout, jestli z děje vyplyne, ale podle mě je v tom chyba, nemůžu si pomoct. Takže naše budoucí já nám postaví červí díru do galaxie s našimi potenciálními budoucími domovy, ze kterých si musíme vybrat ten pravý. Musíme k Saturnu, proletět červí dírou, pak odvysílat zpoza horizontu události prostřednictvím gravitace údaje, abychom dořešili rovnici, na základě které postavíme nové vesmírnéí stanice ve stylu Ráma pro cestu na nový svět - bylo by asi moc složité, kdyby ten portál postavili budoucí lidé rovnou na novou planetu? Nebo to má symbolizovat, že díky tomu jsme se to vůbec mohli naučit a kdyby nám to postavili rovnou, vlastně bychom nepřežili, protože bychom se nenaučili jak to udělat? Možná, možná nepotřebujeme Eso Rimmera, nebo aby někdo napsal domácí úkol za nás, ale aby nás namotivoval a nás to bavilo spočítat samotné. Zmatení? Vy co jste viděli byste neměli a vy co ne máte smůlu, já vás varoval. Jo ještě jedna poznámka. O nějaké mezinárodní kooperaci tu není ani řeči, všude vlají vlajky americké, ale na druhou stranu je tak film aspoň upřímný a neztrácí absolutně čas s politickou korektností. Tak jo, dám plný počet i s výhradami, protože to, že ještě tři hodiny po skončení filmu bych o něm s chutí debatoval, je přidaná hodnota. Update: Neil deGrasse Tyson o Interstellar. (08.11.2014)

Patříte mezi ty, kteří si přáli, aby „nolanovky" nebyly tak (zdánlivě) prosty emocí? No, víte co se říká... "Dej pozor na to co si přeješ, mohlo by se to vyplnit". Protože Interstellar více než co jiného působí jako Nolanova upřímně míněná odpověď na výše uvedenou výtku. Akorát je to snaha více chtěná a násilně tlačená než přirozeně vyplývající z děje a postav. Přitom je to dlouho (což vzhledem ke stopáži znamená opravdu hodně dlouho) sympaticky racionální (a je evidentní odkud pramení to soustavné připodobňování ke Kubrickově 2001), až se to však překlopí ve variaci na Frekvenci nahlíženou spielbergovsky rodinnou optikou. Ovšem pokud přeci jen mermomocí hledat nějaké připodobnění, tak se vyloženě nabízí Kontakt, který také svou racionální rovinu v závěru hodil do koše; i když ne tak doslovně jako Interstellar (a je zvláštní, že je to na jednu stranu TAK lacině doslovné a přitom je v tom výrazně mezi řádky skryto, jak a čeho bylo pro lidstvo během finále docíleno). Buďto to skousnete či ne. Já to skousl především díky tomu, že hned první replika dcerky v celém filmu jasně určí, odkud a jaká pointa přijde. Ovšem když nic jiného, tak zůstává neopakovatelný audiovizuální dojem (speciálně pak v Imaxu) pionýrské výpravy do neznáma, který soustavně bere dech; když už ne emocemi, tak minimálně tím co a jak zobrazuje. Krom toho jde o jednu z mála pravověrných velkorozpočtových science fiction, kde je většinu stopáže kladen důraz na první z těch dvou slov a nikoli na to druhé, jak bývá standardem. A to zase není až tak málo, když k tomu navíc máte celkem solidní šanci, že vám to třeba sedne i po té emoční stránce. Následné projekce mě však v následujících letech semlely natolik, že jsem si tu melodramatickou stránku nakonec naprosto zamiloval; a v tu chvíli není co řešit. (06.11.2014)