Zvětšenina

Málokedy sa mi stane,že nedokážem odtrhnúť oči od filmu,v ktorom sa dokopy nič nedeje.Hoci môj najdôležitejší hodnotiaci orgán celých 111 minút nerušene odpočíval v bezpečí môjho hrudného koša,všetky moje mozgové vnemy zostali doslova paralyzované.Nejdem sa vyjadrovať k technickým aspektom filmu,pretože je každému jasné,že o tom hovno viem,šiesty zmysel mi však našepkával,že sa práve pozerám na skutočne veľmi kvalitnú filmarinu a je mojou povinnosťou poriadne si to užiť.Fascinujúca ,,One Man Show"v podaní pre mňa až doteraz pomerne neznámeho (a žiaľ už i nebohého) Davida Hemmingsa a popri tom spústa tajuplných obrazov a zvukov,ktoré akoby zrazu ožili.Neviem,ako to inak vyjadriť,proste dokonalá audio-vizuálna šupa.Ani absencia už spomínaného orgánu nič nemení na mojom rozhodnutí udeliť tomuto dielku plný počet hviezdičiek a vrele ho odporúčať všetkým tým,ktorí ešte nemali to potešenie ho vidieť. (21.02.2017)

Po druhém zhlédnutí po letech od první projekce jsem se ujistil v tom, že Zvětšenina je jedním z nejlepších filmů, jaké jsem kdy viděl. Ohromuje mě svojí promyšleností a zachycenou atmosférou bohémského Londýna v 60. letech - jedinečný ateliér hlavního hrdiny plný zajímavých uměleckých i jiných artefaktů, nahlédnutí do světa špičkového módního fotografa, kostýmy herců, kompozice záběrů, auto hlavního hrdiny, obsazení (ty nohy Vanessy Redgrave!), použitá hudba... to všechno a mnohem více mě na tomto filmu strašně baví, a Zvětšenina je pro mě v první řadě nadčasovou zprávou z jedinečné éry, která ani po letech nepřestává inspirovat a fascinovat. Nota bene dnes, v éře, kdy focení na digitál dávno převálcovalo klasický kinofilm a fotografie se stala fenoménem lidí bez talentu. UPDATE 19. 9. 2018 - Na nové zhlédnutí v telce mě to už bavilo trochu míň - nepřijde mi to moc jako film, který by člověk mohl vidět víckrát. Thomas mi byl vcelku nesympatický - jsem skoro v pokušení napsat, že je v tom filmu přímo nesnesitelný - a nejzajímavější mi na tom filmu nově přišlo, že se celý odehrává na časové ploše pouhého 1 dne (nebo trochu déle). Film díky tomu působí velmi dynamicky, Thomas se v něm stále někam přesouvá, a zažívá nové věci. Není to vyloženě nějak wow, ale dá se to. (11.07.2012)

(1001) Ach. Má láska ke Zvětšenině by šla vyvážit snad jen nenávistí k tomu, co zobrazuje. ♥ Navíc jsem psala svou bakalářku o krvavém žánru giallo (tedy o něčem pro kritiky nižším než je skutečné umění) a cítila jsem se jako poťouchlá provokatérka, když jsem do práce zařadila i odbočku ke Zvětšenině, která je (a dál cituji sama sebe, hihi) beze všech pochyb příkladem klasického artového snímku, který ve své době vyvolal v intelektuálních kruzích velkou odezvu a je dodnes cílem mnohého zkoumání a rozebírání. Antonioni představil sebevědomého hrdinu, módního fotografa, který je najednou postaven do situace, kdy mu realita navzdory veškerému úsilí o její pochopení začne unikat. Jeho sebedůvěra se promění v absolutní bezmocnost. Objektiv fotoaparátu mu nahrazuje vlastní oko, ztratil schopnost vnímat svět autenticky. Racionální způsob uchopení reality se ukáže být stejnou iluzí jako domnělá objektivita fotografie. Antonioni řeší vztah mezi zkoumaným a tím, čím to zkoumáme, jeho hrdina se zabývá tajemstvím obrazů a on ho při tom staví do vysoce aranžovaných záběrů. Jedna z dalších postav, abstraktní malíř, se o hledání smyslu v obrazu vyjadřuje jako „o hledání stopy v detektivním příběhu“. Ale Antonioni ale nakonec zůstává u pouhého konstatování, že člověk nemůže svět pochopit, zůstává pozorovatelem ve třetí osobě, snaží se zobrazit esenci, zůstává myslitelem. Oproti tomu tedy doporučuji právě mistrovský kousek žánru giallo „Tmavě červená“, ve které prakticky ta samá postava (a rozhodně ten samý herec) opět zahlédne vraždu a má k dispozici i obrazový záznam (dětské kresby zachycují traumatické vzpomínky). Hrdina Tmavě červené se ale nenachází v intelektuálním odkazu budoucím generacím, nýbrž v nadpřirozené detektivce a tak se do toho může on i jeho protihráči parádně opřít včetně litrů červené krve a psychopatické hudby kapely Goblin. To ale samozřejmě neubírá na působivosti mimům hrajícím tenis. Naopak. Antonioni myslím může být jen rád, že mu Argento vytvořil takovou roztomilou fanfikci. (04.07.2015)

Tak nevím, jestli víc nemám v lásce staré filmy nebo Art filmy. Zvětšenina nicméně splňuje obě varianty. Pro mne, obyčejného člověka, se zde totiž až do scény v parku nedělo nic převratného. Sledovat bezstarostný, veselý, nezávazný životní styl tehdejší mládeže mi mnoho zábavné nepřipadalo. To vše v podání módního fotografa, který je za vodou. Jedno však nemůžu popřít: odhalováním tajemství fotografie a ,,tichem“ při závěrečné scéně jsem byl – nevím proč – fascinován! Vím proč, jsou totiž moc dobré, než abych si jich nevšiml! Přesto jde JEDNO Z NEJLEPŠÍCH DĚL KINEMATOGRAFIE mimo mne. Nepokrytě přiznávám ,,já tomu umění nerozumím…..“ (10.02.2008)

Scénář: Michelangelo Antonioni, Tonino Guerra .. Blowup nenudí. Po celých sto jedenáct minut jsem se s potěšením díval .. ale na co? Požitkářský, arogantní život fotografa, pomale vyprávěný, který jednoho dne v parku náhodou vyfotí co nemá. Odhalení tajemství na fotografii je rozhodně nejzajímavější část filmu, z pohledu celku i tak zapadá mezi ostatní epizodky. Víc už jsem z toho nevydoloval, asi na to nemám jako hrdina tu správnou zvětšovací techniku - prozatím. Nebo si prostě před oči nedovedu nasadit ten odosobnělý náhled šedesátých let, kdy se mládež za vlivu omamných látek hromadně bouřila prakticky proti všemu - od rodičů, přes samotný systém až po válku .. třeba se ta nálada někdy vrátí :-) (26.04.2006)