Příští rok ve stejnou dobu

Velice povedený snímek na příjemnou zábavu. Je zajímavé sledovat proměny hlavních hrdinů v čase. A to jak po vnější tak po vnitřní stránce své osobnosti. Ellen Burstyn předvedla svou extratřídu a v mých očích se nejen vyrovnala skvělému Alanu Aldovi. Chvílemi mi přišly některé rozhovory trošku trapnější. V jedné historce se podařilo propašovat "Močení na koberec" s kterým má bohaté zkušenosti právě Burstyn z Exorcisty. Ale to je jen taková perlička. (07.04.2009)

Historie poválečné Ameriky zrcadlená v jedné láskyplné nevěře. Oba spadli do manželství rovnou z dětství, ona díky těhotenství nedokončila ani high school, on byl vytažen svou ženou z pubertálních mindráků, jenže skutečná láska přišla pro oba až později. Vlastně nejde o celovečerní divadelní hru, ale o sled sitcomových výstupů, kdy oba protagonisté na sebe vždy berou určitou tvář Ameriky. S přibývajícím věkem mizí rozverné vtípky a scénu začne ovládat patos, v některých chvílích až nesnesitelný (Vietnam, proměna ženy - od plotny přes hippies k podnikání). Ale v roce 78 to musel být hit - otevřeně se v něm mluví o sexu a používají se peprná slova (což české titulky sveřepě ignorují). Americká střední třída (buržoazie) plnila divadlo, dámy oslňovaly svými robami a pokoušely se o krotkou zkaženost v mezích pokroku, pánové si vyprávěli o svých záletech...Není nad komerční divadlo! (03.04.2009)

Velmi inspiriující dílko, které přináší pohled na muže a ženu bez stereotypních klišé. Ufňukaný Alan Alda a svěží Doris si postupem času vymění role a od vášnivého sexu se přesunou k splynutí duší a charakterů. Velmi lidské, co do povahových chyb obou zúčastněných i velmi pravdivé a nepřikrášlené :) Pozoruhodné jsou i oficiální drahé polovičky George a Doris - Ellen a Harry, kteří ačkoli se na plátně ani jednou reálně neocitnou, tvoří oporu celého příběhu a pomáhají rozehrát ústředním postavám jejich (zřejmě více jak) pětadvacetiletý víkendový vztah. (09.08.2011)

Mám moc rád výrok Timothyho Learyho, že když se během šesti či sedmi let vymění všechny buňky v lidském těle, „ten istý“ člověk již není týmž – a tento film a zřejmě i jeho předloha to až příliš dobře ilustrují. Dialogy různých, bezmála nespojitých, lidí spojuje cosi, co přes poslední vteřinu zůstává záhadné. Stavba snímku, která by to mohla (a snad i měla) jemně a nenuceně vyslovit, o tom nic nevypoví. Co s tím? Jde jen o efektní divadelní iluzi? Nepochybuji, že drama, které bylo tomuto snímku předlohou, je zdařile napsáno a že svědčit ze sdílejícího hlediště všem těm proměnám, jimiž se osudy obou hrdinů, slívající se v jeden osud společný, ubírají, může přinést silný zážitek i tomu, kdo si nemyslí, že naplňovat život lze na více jevištích najednou. Film, skvěle zahraný – jako na divadle – však postrádá (na rozdíl od dramatičnosti) „filmovosti“, která by jej povýšila nad repliku divadelní hry. Chronologicky řazené scény neintegruje nic než vlezlá písnička a patetický sled fotografií co otisků času. Vtipně napsané dialogy toto smělé vizuální klišé pokaždé rozbijí – ale odstranit je přirozeně nedokáží. A tak se v tomto podivném rytmu střídají variace na milenecké znovuobjevování v historických souvislostech s americkým nacionálním patosem – a divák stále očima bloudí k té první chvíli, která to celé vyprávění předurčila… (14.07.2018)

Same Time, next Year, podle slavné divadelní předlohy ve filmové verzi. Přesto v režii Roberta Mulligana dokonalé. Opravdu perfektní Alan Alda a Ellen Burstyn. Překrásný hořko sladký bonbon zabalený do celofánu nostalgie. Místy černobílé sekvence událostí s krásnou romantickou hudbou. Pouhé dva dialogy, ale naprosto procítěné. Velká láská, jež už své životy má tak, zbývá jen příští rok ve stejnou dobu........... (19.12.2009)