Dárce

V postapokalyptickém Kvítečkově (později potracení viz Neználek, normalizační vize reálného komunismu Nikolaje Nosova) už zase něco smrdí. Smrdí to Divergentními Hladovými hrami. „A kurva,“ říkal jsem si po prvních deseti minutách. Co jsem si říkal při závěrečných titulcích, raději reprodukovat nebudu, protože bych si strašně zkazil pracně budovaný imič prudérního katolíka, o němž je všeobecně známo, že v životě neřekl sprosté slovo. Další plagiátorská grafomanská kráva tentokráte myslela ve svém literárním patogenu i na holky s koulema, a tak v tomto předmenstruačním postapu nehledá svou identitu a lásku až za hrob další předčasně dospělá, náležitě přechytřelá a uvědomělá čtrnáctiletá pizda, ale inovativně je hlavní hrdinkou fešácky nagelovaný hošík s odulými rtíky, vášnivě z plátna pomrkávající po generačně spřízněných pohlavních nevyhraněncích, co se měli problém najít v Hangrgejs. Tam však, na rozdíl od téhle nudné a logicky naprosto zpotvořené pičoviny, byl alespoň jakýs takýs náznak bezkrevné akce, když si Katnys sem tam hrábla do toulce. Zde se ten náš ťutín akorát tak učí sáňkovat a poznávat barvičky, na závěr si udělá príma procházku s nesmírně iritujícím uřvaným miminem, během níž defloruje nějakou aristotelovskou bariéru, pročež zhatí nekalé plány zlé předsedkyně Ústředního výboru komunistické strany Postkataklyzmatova, neboť po jeho výletě všichni náhle prozřou. Opravdu nechápu, proč do téhle žumpy skočil i můj milovaný Džef Mosty. Leda snad, aby by ho stará kolena nadrobil do té obstarožní pissatelky, gerontoprasák jeden. Takže, jediné, co se nedá tomuto audiovizuálnímu hlenu upřít, je jeho výstižný název. Po tomhle má člověk opravdu nutkání okamžitě darovat pár životně důležitých orgánů jen proto, aby už to nikdy nemusel vidět znovu! (02.10.2014)

Zoufale, ba drze neoriginální kompilát, bezostyšně vykrádající několik známých knih (minimálně Huxley, Orwell, Bradbury) i několik známých filmů... Ale to by mi snad vůbec nevadilo, protože přijít v dnešní době, zahlcené sci-fi literaturou i filmem s nějakým úplně originálním námětem, je skoro nemožné. Co mě ale příšerně drtilo, to byla typicky mainstreamová dějová polopatičnost a přesycenost melodramatickým pathosem, snad aby se filmeček líbil každé hloupé huse a pochopil ho každý natvrdlý vůl. Takže The Giver je dalším kýčovitým filmem, který je primárně určený divákovi-dementovi, nebo v lepším případě mládeži. A dámy ať mi prominou, ale tahle pseudo sci-fi je vyloženě ženská záležitost. A konec, s protržením jakési blány do kolektivního vědomí, je strašlivá chujovina. Trochu s rozpaky dávám tři, protože jako klukovi by se mi to určitě líbilo, Bridges i Streep jsou skvělí, Holmes hezká a řemeslné zpracování je dobré. (17.01.2015)

„Uvažuju, jestli se mám omlouvat za to, co jsem udělal. Nechám to rozhodnutí na vás.“ Děkuju hlavnímu hrdinovi, že to teda nechal na mně. A ano, myslím si, že by se mně měl omluvit, ale především mi dluží omluvu tvůrci. Tenhle film je totiž čiré zlo a těžce snesitelné utrpení. Dárce je naprosto nezáživný, plný patosu, kýče, pokrytectví, naivity, klišé, citového vydírání publika, falešnosti, zjednodušování, vymývání mozku, protiřečení si a nebezpečné manipulace s divákem (resp. jeho myšlenkami). Hlavní hrdina je rozmazlený, znuděný, nezodpovědný, přehnaně zvědavý a hormony zcela ovládaný spratek, o kterém se nás tvůrci snaží přesvědčit, že je statečný, milující, něžný, obětavý, starostlivý a především, že mu „prostě“ musíme fandit, mně byl však maximálně odporný. Což platilo i u ostatních jedinců s výjimkou „záporačky“ Meryl, jejíž postava byla asi jediným člověkem, kdo v tomhle směšném sci-fi světě neprošel lobotomií. Na druhou stranu být zde odlišným miminem je hotové požehnání, protože pokud vás nestihnou „uvolnit“, narostou vám žábry, stanete se odolným vůči mrazu a vůbec nezničitelným (ne, já zapomněl, Gabe byl výjimečný, měl totiž skvrnu a chápal i ve svém věku a stavu, co to znamená, když mu někdo řekne, že ho miluje, ehm). Z žánru nefungoval žádný včetně té nejstupidnější a co (nejen) do zničení přátelství s Asherem dosti sobecké romantiky („Chtěl jsem to s ní sdílet. Ne vše, jen dobré věci. Byla chyba to chtít?“). Postupně byl pro mě film čím dál drsnějším znechucením, utrpením (jen chvílemi se mi podařilo dosáhnout apatie) a každou minutou jsem měl větší problém ho dokoukat, což se mi podařilo jen díky mé sadomasochistické úchylce dát všemu šanci od začátku až do konce (tedy pokud neusnu…jakože Dárce by mě pronásledoval určitě i ve snu). Nenapadlo by mě, že to někdy napíšu, ale zlatá (tematicky víc než podobná) Divergence. Za technickou stránku dávám hodně milosrdnou 1* a doufám, že mi tuhle vzpomínku někdo hodně rychle vymaže z hlavy. (06.02.2015)

Ono je to celé fajn, ale výraznější diváckou přidanou hodnotu tu budete hledat jen stěží. Zásluhu na tom mají nevýrazní mladí herci, neschopnost jít více do hloubky a to neskutečně oddalované čekání na to, až se Jonas konečně vydá k oné bájné hranici. Zkrátka tak nějak mi přišlo, že ty emoce zapomněli dát tvůrci i do samotného filmu. (27.09.2014)

Dárce je zhulenecký sen vášnivého fanouška kýčovitých youtube kolekcí, který nedávno viděl Vesnici, slyšel z třetí ruky o námětech několikera slavných sci-fi a jeho představa o fyzické výdrži kojenců se odvíjí od komiksů o útlém dětství Clarka Kenta. (Knihu jsem nečetl a je z roku 1993, takže ony příměry jsou spíše orientační.) (11.09.2014)