Milý Johne

Příznivci nádherné Amandy Seyfried a čerstvě zamilované páry, které spolu vyrazí do kina, si k hodnocení mohou s čistým svědomím přidat hvězdičku. Pro nás ostatní běžné smrtelníky není nový snímek výborného režiséra Hallströma ničím jiným, než přeslazeným bonbónkem, jehož pachuť doznívá na patře úst ještě několik dlouhých minut po konzumaci. Což o to, v kině mi půldruhá hodinka utekla mrknutím oka a tak hrozná nuda to nebyla - jenže co je to platné, když je snímek viditelně režírovaný pro určitou část publika, do níž já sám nepatřím. Pětiminutová "válečná" scéna to rozhodně nenapraví. Peněz za lístek rozhodně nelituji, ale Lassemu posílám mírný pohlavek. Dedicated to finx. (16.03.2010)

Brakové romantické drama od mistra citlivých filmů, což se samozřejmě hned na několika místech náležitě projeví. Bohužel jsou ale procítěné a minimalistické momenty obložené kupou natažené vaty, která by zasloužila důraznější střihačské nůžky. I tak byl ale Milý John skutečně milou podívanou na jedno zhlédnutí až do toho závěrečného zvratu, který do filmu jako celku moc nepasoval. Ostatně celé zakončení chtělo být tak strašně lidské a vděčné všem, že zadupalo jakoukoliv šanci na lepší hodnocení. Film tak hlavně stojí a padá s hereckými výkony. Zatímco Amanda Seyfried jako vždy nezklamala, Channing Tatum rozhodně překvapil. Oba se ale museli sklonit fenomenálnímu Richardu Jenkinsovi, který by, nebýt toho, že hraje v "akademicky podřadném" filmu, rozhodně figuroval na příštích Oscarových nominacích. Milý John tedy rozhodně není žádné peklo, jen v podstatě tak trochu zbytečný film, který nepřinesl nic nového, spíš to staré míchá do jednoho koukatelného a snesitelného celku. Umělečtěji založení režiséři už platili nájem pomocí mnohem horších filmů. 60 % (14.06.2010)

V posledním vydání Torquemadova bulletinu „Autodafé a jiné katolické slavnosti“, v článku zabývajícím se nejnovější kategorizací tortury, je mezi palečnicí a natahováním na skřipec uvedeno sledování romantických filmů s čuníkem Tatumem a mně nezbývá nic jiného, než tohle zařazení potvrdit. Zaplať pánbůh za numismatickou linku s Richardem Jenkinsem, ale i tak jsem se rozhodl, že panu režisérovi napíši pár řádků: „Milý Lasse, rád bych ti poděkoval za nádherný romantický zážitek, ale to by mě střídavě fackovali vkus a hanba. Vlastně jsem ti chtěl do obálky vložit dvacku, abys přestal točit tyhle uměle působící srdceryvy, ale byla už bohužel zalepená. P.S.: Nikdy ti neodpustím, že si ten krásný pár na konci nevzal Hačika z útulku.. (29.01.2018)

Soundtrack Deborah Lurie: 1. Paperweight - Schuyler Fisk/Joshua Radin [3:22] ,2. The Moon - The Swell Season [4:39] ,3. Amber - 311 [3:27] ,4. Excelsior Lady - The Donkeys [3:33] ,5. Things & Time - Wailing Souls [3:21] ,6. Little House - Amanda Seyfried [3:16] ,7. This Is The Thing - Fink [4:25] ,8. Think of Me - Rosi Golan [3:09] ,9. You Take My Troubles Away - Rachael Yamagata/Dan Wilson [3:39] ,10. Dear John Theme - Deborah Lurie [1:52], (10.06.2011)

Len tu tak sedíme, jeme a rozprávame, no nič nehovoríme. Aj toutu frázou, vyslovenou vo filme Johnom by sa dal snímok charakterizovať. Nemám problém s Tatumom, nemám problém s Amandou, s Jenkinsom už vôbec a ani náhodou s vojnovou či romantickou tematikou. Celá dejová línia s otcom a mincami bola dokonca skvelá. Tak prečo len 3*? Lebo zbytočné preťahovanie, naťahovanie a rozťahovanie nezaujímavých či zbytočných scén. Lebo slabý a odťažitý citový základ pre romantickú líniu. A nakoniec aj tých momentov z vojny mohlo byť predsa len viac. Navyše je film aj scenár plný dobre viditeľných chýb a prehmatov, ale aj záplavy klišé a trpí neustálym omieľaním sto ráz použitého. Teraz sa vám zasa môže zdať moje hodnotenie prehnané. Ja však verím, že sa pod obalom mučiacim nudou skrýva aspoň trochu dobrý film. Len je ho treba odtiaľ vykopať. Preto aspoň motivačné 3*. (02.01.2013)