Jezero

Tenhle film je hodně o pocitech, takže ho ne každý skousne. Meditativní potemnělý ambientní proud emocí a pocitů v nitru zimní horské krajiny s několika nejasnými postavami. Málo slov, o to více úžasných záběrů, jevů, zvuků a ticha. Těžko se popisuje slovy. Kdo má pro tyto snímky slabost a rozpoložení, ten toto dílo zajisté ocení. Pro mne osobně jeden z nejlepších ambientních snímků poslední doby. (30.08.2010)

Úplná strata času, to je film pre tých, ktorým hovno namažú na plátno a oni sa kochajú že aké umenie to vidia a cítia, že dokonca nesmrdí, lebo ho vysral nejaký Filip Grandriééé. Normálny človek sa ale nekochá 22 sekundovými zábermi na hubu, ktorá zíva. Lebo áno, aj toho sa tu namiesto replík dočkáme, blízky kamerový záber na otvorenú tlamu, rozmazaný, asi aby nebolo vidieť zubný plak. Z tohto príbehu o epileptickom incestnom drevorubačovi si nikto nič nemôže vziať. Len vyššie spomínané prípady, ktoré dokážu oceniť pseudoart a vzrušuje je ich, že minimálne v predstavách môžu nakladať sestru, tentokrát výnimočne nie zdravotnú ani rehoľnú, ale rovno vlastnú. (17.12.2023)

Tento film je jednoznačně temný a zcela jsem mu neporozuměl.Ano, incestu jsem si všiml, vizuálně silných scén vůbec ne. Většina scén tonula v naprosté tmě, z níž se občas vynořila část lidského těla. Blíže neurčená krajina? No, film trochu upomínal na severské motivy, točen byl ve francouzských Alpách, proč to děvče (pro mne zcela neznámá herečka Natalie Řehořová) zpívalo v nějaké germánské písni. Mrazivá příroda je pro mne bezútěšná vždycky, zimu nenávidím. Ano, ten epileptický záchvat byl skutečně nejsilnějším zážitkem, ale také asi jediným. Romantické nálady poutníka? Ha ha ha... No, k poslední větě obsahu - já stále hledal nějaké psychologické záležitosti - a vida, ony tam nebyly... Prostě film přespříliš umělecký, abychom mu my, kteří uvažujeme realisticky, porozuměli. Dva komentáře mě rozesmály. Obsahují slovo ambientní. Nemám rád, když někdo ze sebe dělá velkého intelektuála, já se raději podívám do slovníku, co to znamená, a přiznám se k tomu, že to nevím... (26.03.2018)

Grandrieuxovy filmy mě bavily jen 5 minut, úplně na začátku. Sombre začíná záběrem odkazujícím na úvod The Shining a pak přijde střih na tváře dětí sledujících v kině jakýsi dobrodružný, možná strašidelný film - ohledávání těchto tváří naznačí, o co dál půjde ve zbylých 300 minutách filmařova díla. A může to být složité.. v mnoha chvílích jsem si říkal, že takové filmy nepotřebuju, kdybych je neviděl, vůbec by to nevadilo, nic nepřinesou. Je to podivný pocit, protože ten čas je dostatečně znepokojující, ale.. Jasně mi připadá, že by bylo mnohem lehčí psát na La Vie nouvelle či Un Lac recenzi, než najít nějaký klíč k jejich hodnocení.. (23.02.2011)

Philippe Grandrieux je pre mňa najprogresívnejší režisér súčasnosti. Je umelcom a vizionárom v jednej osobe, podobne ako Aphex Twin pred desiatimi rokmi určoval trendy na hudobnom fronte, na poli filmovom momentálne vyniká režisér s absolútne nezávislým vnímaním tvorcovskej práce v oblasti filmu. Zaužívané postupy tu nemajú miesto. Zo dňa na deň zmení dohodnutú lokáciu nakrúcania, z minúty na minútu vymení vybratých hercov, na place sa nedrží scenára. Zdá sa vám to nemožné? Šialené? Nie, takto koná pravý umelec. Vyznávač stoicizmu Marca Aurelia či filozofie Friedricha Nietzscheho sa totiž necháva unášať svojimi fantazmagóriami založenými na chaose, na niečom, čo zvonku nejaví žiadnu formu. Lenže ono to formu má. Ale nezvyčajnú. Film je tmavý. Filmové laboratória kontaktujú režiséra, že to má podexponované. Neostré. Producent zúri. Ale vážení, ono to tak má byť. Sneh, mráz, šero, temnota lesa i postáv. Z tohoto filmu budete cítiť chlad. Na tele i na duši. (16.08.2017)