Průvodce

Filmové pohlazení z Japonska s nádhernou hudbou, téma přípravy na poslední rozloučení se tvůrci chopili přesně tak, jak bych od Japonců očekávala, citlivě, s úctou k člověku i k tradici, zdvořile a s jemným humorem. Masahiro Motoki si mě omotal okolo prstu během prvních minut, po návratu do rodného městečka získal práci mrknutím oka, jen tak nějak netušil, na co vlastně kývnul.. Moc krásný kousek, u kterého si cením jak námětu, tak zpracování a zejména pro celkové pozitivní vyznění.. Poklona, bylo mi potěšením.. (28.10.2019)

Film o jedné "cestovce", která vypravuje své klienty na cestu všech lidí. Krásný melancholicko-humorný film, který dojímá, aniž by nás musel ždímat. Který osloví hloubkou myšlenek, aniž by vedl přemoudřelé mentorské monology. To, co ve vás film vykouzlí při obřadu ukládání do rakve nenáviděného otce, to se nepodaří jen tak leckterému filmu. (11.08.2012)

Skoro každý dotyk s japonským filmom zaručuje nevšedný filmový zážitok. Nie je tomu inak ani pri snímke Yojira Takitu. Rozprávanie o svojom živote, hudobnom talente či nevšednej práci, ktorú získal hlavný hrdina na základe inzerátu a netušil do čoho ide, je veľmi citlivou sondou do duše mladého muža, ktorý musel začať odznovu. Divák je konfrontovaný s kultúrnymi i rodinnými zvyklosťami súčasného japonského vidieka, ale najväčší zážitok prináša pohľad pod povrch. Núti nás premýšľať o mnohých veciach a robí to jedinečným sofistikovaným spôsobom. Režisér vniesol do deja až pietnu melanchóliu a treba podotknúť, že niektoré scény zaváňajú citovým vydieraním, ale takto sa na film nesmie pozerať. Bolo by to nepochopenie celej myšlienky. Lebo tento film je hlavne o premýšľaní. A o tom ako mnoho mŕtvych dokáže naučiť živých žiť. Musím sa pozastaviť pri hudbe Džó Hisaišiho, ktorý s pomocou Bramsovej Wiegenlied, Bachovej a Gounodovej Ave Marie či Beethovenovej 9. symfónie pomohol vytvoriť aj po hudobnej stránke výnimočné dielo. (21.10.2010)

Je nespravedlivé odsuzovat tento film za to, že porazil ostatní zahraniční firmy na Oscarech. I já jsem byl naštván, když si sošku neodnesl film Valčík s Bašírem. Nyní mu napíšu omluvný komentář. Okuribito je tak neškodný film, že ho nemůžete nenávidět. Je plný dojemných chvil, postavených na detailech a několika zajímavě výstředních vedlejších postav. Příběh je složen ze základů Aristotelovy poetiky a tak se u něj projevuje snadná předvídatelnost. Ale to nebrání tomu, aby se vás dotkl. (27.02.2011)

Okuribito mě tak nějak... rozpoltil :-) ... Myslím, že se v japonské kultuře po letech vyznám docela dobře. Tenhle film říká o Japoncích velmi mnoho, nejen v dobrém, ale i ve zlém. Jenže kupodivu, ne v té rovině, kterou sděluje v prvním plánu. Hlavní nevyřčené a velmi ostré téma je, že tato profese je jednoznačně eta, vysoce nečistá. Hlavní hrdina, zjevně solidního rolnického původu, se kvůli penězům zaprodal a přijal práci vyhrazenou nejnižší kastě. Ano, kastovní systém byl před stoletím a půl formálně zrušen... jenže realita je taková, že kupříkladu když se chcete někde ubytovat, musíte dát životopis – a pokud jste původem z kasty nedotknutelných, máte smůlu a můžete si jít stěžovat na nádraží (nebo ze sebe udělat aktivistu a tím se ještě více vyčlenit). Ne, tohle vlídný příběh nesmaže, tabu v Japonsku jsou hodně rigidní. Co mi dál vadilo kromě hraní na jinou realitu, byla ukrutná kýčovitost obrazová i hudební. Snad každý exterierový záběr byl laděn na efekt... Což by u milého hořkosladkého příběhu ze života mohlo být také jinak. A teď plusy, aspoň v mých očích... jako obvykle, Hirosue Ryoko a její velmi sympatický lidský projev. A druhé, opravdu pěkné ukázání japonských emocí... Zase, stereotypy nám podsouvají, že Japonci jsou chladní roboti bez srdce. Věřte tomu, jestli chcete – pravda je taková, že nevhodné chování bylo po staletí potlačováno ostřím meče, takže sebeovládání, zachování tváře, přetvařování se, to je základní maska pro život považovaná za nezbytnou. Ale když ji můžete odložit, nebo vás ve vypjatých situacích přemůže žal, vybuchnou emoce o to více (takže to, co může vypadat jako přehrávání, jsou skutečné reakce ode zdi ke zdi). Znám Japonců dost, jsou to lidé plní emocí, jen si hodně hlídají své intimní soukromí... ve smyslu toho, co opravdu cítí. No, rozepsal jsem se docela dost. Verdikt je poměrně kladný, nicméně, výsledný dojem -- film je tak násilně chtěně Oskarový, optimalizovaný na povrchní sledování a hlavně ty porotce, jako třeba Kolja. (08.05.2012)