Hlas měsíce

Noční půda, roční období, slunce, déšť, den a noc. Veškerou sílu těchto aspektů Fellini rozpoznává s grácií a nechává se unést představou, že v noci začne měsíc vydávat slabé hlasy, kterým bohužel je málokdo připraven naslouchat, jelikož křik postmoderního světa, plného řvoucích reklam a okolního šumu, zcela nekompromisně přehlušuje poetické ticho a klid duše. Konzumní společnost, kterou Fellini ve svých filmech v prostředí Říma vždy a velmi rád kritizoval, se začíná stěhovat na předměstí a do okolních měst, kde vytváří novou formu chaosu, který lze charakterizovat nekomunikativností, sobectvím a duchovní chorobou. Fellini v posledním filmu své tvůrčí režisérské kariéry útočí na současnou společnost s návrhem úniku do uklidňujícího ticha, které slouží jako prostředek k uzdravení, jelikož právě psychika je zdrojem veškerého klidu a moudrosti. Svým způsobem velmi speciální forma filmového obrazu, která společně s vírou v osobní a básnickou fantazií jednoduše nenašla podporu u diváků a světových kritiků. Fellini se jednoduše nacházel v životní fázi, ve které odmítal a popíral veškeré negativa související s celkovým pohledem na tvorbu filmu. Smutný, ale zároveň pravdivý fakt. (26.11.2021)

Federico Fellini zostáva verný svojmu poetickému jazyku. Predstavuje nám svet ako cirkus bláznov. Takmer každá z postáv je svojím spôsobom blázon. Ivo Salvini je naivne čistá duša zaľúbený do krásnej Aldiny. Počuje však hlasy a v studniach vidí cestu do iného sveta. Prefekt Gonnella trpí paranojou a všetci podľa neho len hrajú divadlo ale v skutočnosti sú to špioni, ktorí ho sledujú. A  potom sú tu bratia Micheluzziovci, ktorí pomocou vysokozdvižnej plošiny stiahnu Mesiac z oblohy. Produkcia je dobrá a trpko sladká atmosféra neskĺzava do komédie. Je zaujímavé sledovať Paola Villaggia vo vážnej hoci úsmevnej úlohe. Ten spolu s Robertom Benignim podáva vynikajúci výkon. 70% (20.10.2023)

Poslední Fellinoho film je zahalen do snové zádumčivosti, která se atmosférou místy podobá tomu, jak nahlížel na svět Andrej Tarkovskij. Jako, kdyby Hlas měsíce naplňoval svou jinakostí paradox posledních filmů „velkých režisérů“, které se primárně vyznačují tím, že se výrazně vymykají z předchozí tvorby. Často se považují za jakýsi omyl, či jsou ospravedlňovány úbytkem režisérových sil. Co když jsme ale jen uzavřeni do svých očekávání a nedokážeme z nich vystoupit? Pro mě je Hlas měsíce jakýmsi tajemným Felliniho testamentem, prostřednictvím kterého se vyrovává se svou smrtelností, protože ve svém věku nejspíš cítil, že je blíž smrti, než momentu zrození. Fellini pokládá otázky po smyslu bytí a konečnosti věcí (kam odchází oheň, když zhasne nebo kam se poděje hudba, když skončí) nikoli však infantilně, ale existenciálně. Možná i proto je pro něj podstatné vracet se do dětství a setkávat se se zemřelými předky. Nejednoznačnost a zdánlivá chaotičnost ve filmu obsažená, na mě působila konejšivým dojem a spojovala se ve srozumitelný celek, který však často nelze rozumově uchopit. Jako, kdyby Fellini rozhodil tarotové karty a vytvořil z nich celý film. Krásu, něhu a harmonii postavil do kontrastu s tupostí povrchního konzumování (jídla, sexu, hudby, zábavy, náboženství). Zároveň si však snímek udržuje nadhled a je příjemně ironický. I přesto pro mě bylo zobrazení odkouzleného světa, který je zbavený všech tajemství, smutnou podívanou. Zatímco byl Fellini během svého života svědkem zásadní proměny společnosti a viděl skomírat „staré pořádky“, já se již narodila do nové doby, avšak s bytostným pocitem, že přináležím do té (tušené) staré ... (16.02.2020)

Poslední Felliniho film je nepřekvapivě o stáří. Stárnoucí mistr v něm i odkazuje na své starší filmy. Jenže se nemohu ubránit dojmu, že už to funguje tak nějak napůl a nakonec jsou i ty dvě hodiny až až. Ale aspoň už vím, odkud pochází Benigniho obsese Pinocchiem. Nečekal jsem Paola Villaggia ani Michaela Jacksona, takže překvapení tu bylo dost, ale vracet se k tomuto filmu nehodlám. (09.05.2022)

Hlas Měsíce je pro Felliniho tak trochu tím, co je pro Tarkovského Nostalgie. Až na to, že Nostalgie nabízí hutné poselství srozumitelné všem (když ho pochopí - a to nemyslím nějak posměšně), ale na Hlasu Měsíce je znát, že si ho Fellini natočil hodně pro sebe a že všechny symboly může pochopit snad jedině on. I tak se v tom filmu ale dá najít dost věcí a témat, Fellini zde v jednotlivých scénách odkazuje na svoji filmografii (např. na Silnici, Osm a půl nebo Romu), celý film se taky věnuje (režisérově) stáři a vlastnímu uvědomění si, že se svět od dob jeho mládí dost změnil a že tomu dnešnímu světu už nikdy neporozumí (viz. dokonalá scéna diskotéky nebo lesbický pár na konci). Taky je zde možné si všimnout, že dvě zde nejvýraznější postavy jsou vlastně personifikací Felliniho, z nichž každá zastává podobné názory, ale odlišný přístup k životu, což zobrazuje Felliniho rozpor se sebou samým a mladší muž je obrazem jeho mladšího já, které se neustále svět kolem sebe snaží za každou cenu pochopit, zatímco starší muž toho jeho staršího, v době vzniku filmu současného já, které se o pochopení současného světa nesnaží a nějak prostě žije. On vlastně celý ten film je o tom, že se svět nikdy v úplnosti pochopit nedá, ať se budeme snažit sebevíc. Může to znít depresivně, ale zároveň i osvobozujícím dojmem, to už je na divákovi, jak si to poselství pro sebe interpretuje. Sice mi první polovina přišla neskutečně nudná, utahaná a i docela prázdná, ale v druhé je dost zajímavých scén a protože to má nakonec větší hloubku, než jsem si původně myslel, přidávám nakonec jednu hvězdičku navíc (a taky proto, že se mi to líbilo víc, než Ginger a Fred a to je pro mě osobně taková nejspodnější hranice slabých 4*). On to totiž vůbec není špatný film, jen je třeba se na něj naladit. I přes tu první polovinu se mi ten film líbil a rozhodně má i co říct. Jen škoda, že většina toho, co v něm skutečně je, zůstane divákům skryta. Když se vrátím k tomu přirovnání k Nostalgii - ono není mimo, jen právě Nostalgie mi přišla přístupnější, o dost podmanivější a s poselstvím, se kterým se může ztotožnit většina z nás (i přes to, že Nostalgie je pro Tarkovského taky dost niterná), zatímco Hlas Měsíce je skutečně spíš určen hlavně pro Felliniho. Možná je to jakýsi jeho poslední odkaz světu, ve kterém můžeme neustále luštit, ale stejně z něj nedostaneme asi ani polovinu informací. Slabé 4* (27.01.2021)