Rvačka v Panamě

Ve snaze vidět kompletní filmografii Jeana Gabina jsem si pustil i tuhle dobovou gangsterku, která mě dlouho předem více odrazovala, než lákala. Jestli mě v něčem nakonec překvapila, tak spíše negativně. V rámci žánru dost slabou atmosférou, absencí alespoň jedné výrazní akční scény, od počátku silnou nepřehledností řádky postav a... Gabinem. Myslel jsem, že v roce 1966 měl to své umělecky mizerné poválečné období už dobrých deset let za sebou, ale evidentně se z času na čas objevila slabší chvilka i v zlatých šedesátkách. Jestliže lze o některých filmech s tímto legendárním francouzským hercem říci, že stojí a padají především s jeho výkonem, Rvačka v Panamě pak pouze padá bez jediného pevně stojícího kladu. Tato gangsterka navíc postrádala jakýkoliv nadhled, takže ve své nepřehlednosti a zaměnitelnosti zůstává po většinu času dost nudná a Gabin se do role smrtelně vážného gangstra s hrubou kožešinou na krku v těchto letech vážně nehodil. Denys de La Patellière v roce 1966 dokončil také svou volnou „rodinnou“ trilogii filmem Otec a dcera, do něhož po Luční ulici a Hrom do toho! překvapivě neobsadil znovu Gabina, ale topornějšího Fernandela, zatímco s Gabinem natočil pak tuto gangsterku. V obou případech volba trochu nepochopitelná, ale z výkonů v hlavní roli v režii de La Patellièra za rok 1966 u mě vyhrál nečekaně Fernandel. Vlastně nevím, co bych zde vyzvedl, neb jedna nápaditá scéna s výtahy je na celovečerní film žalostně málo. 40% (24.11.2020)

Tuctový gangsterský pásový výrobok. Už prvá "rvačka" bola tak diletantsky natočená, akoby predznamenala úroveň celého filmu. Dejový miš maš, samozrejme množstvo scén v autách a kopec mŕtvol, že sa v ich identitách ani gangstri nemohli vyznať. Scény s Frőbem boli ako z iného filmu a naznačovali jeho nevyužitý potenciál. Najväčšie pozitívum je striedanie lokácií, chvíľu sme v Tokiu, potom všelikde v Európe atď. (07.10.2015)

Opravdu byl zpočátku problém se orientovat, ale vliv na to mají i francouzská jména a méně známé tváře. Překvapila mě účast Mireille Darc, kterou jsem, myslím, ještě tak mladou neviděl. Potěší retro gangsterka, nádech špionážního filmu, stará francouzská tvrdost. Neobvyklý byl i výlet do Tokia. Francouzi si u kriminálek většinou vystačili doma. Není žádným klenotem, ale dobrý výlet do minulosti. (06.10.2015)

• Du rififi à Paname sa väčšinou ksichtilo, ako povedzme taký (a)typický, gangsterský film, keďže to medzi dvomi konkurenčnými skupinami zakaždým maximálne vrelo, a tak si medzi sebou neustále vybavovali svoje účty, no zároveň tiež malo pomerne blízko i k takému Jamesovi Bondovi, a to nielen iba kvôli tomu, že jednu z vedľajších postáv stelesnil práve nemecký herec Gert Fröbe, ktorý sa mimochodom voľakedy zaskvel v asi podľa mňa úplne najlepšej "bondovke" s titulom Goldfinger, kde si vtedy zahral hlavného zlosyna Aurica Goldfingera, keď by som v tomto prípade súčasne nadviazal i na tajného agenta, ktorý sa vskutku votrel do priazne "diamantovému Paulovi", zatiaľ čo druhý gang reprezentovala postava menom Charlesa Binnaggioa, pričom na margo celej tejto veci rovnako doplním i to, že jeho predstaviteľ, t.j. americký herec s európskymi koreňmi (veď ako inak), George Raft, mal mimoriadne bohaté skúsenosti s "gangsterkami" v klasickom Hollywoode, ako je trebárs Hawksov Scarface: The Shame of the Nation z roku 1932, čiže by sa najskôr mohlo zdať, že sa tentoraz zišlo celkom vydarené obsadenie, ktoré ešte doplnil i nestor francúzskeho filmu JEAN GABIN, pritom všetkých priamo koordinoval nikto iný, než zrovna trochu diskutabilný Denys de La Patellière, francúzsky režisér, s ktorým to mávam, ako na hojdačke, kedy som raz hore, inokedy zas dole, teda čo sa týka celkovej spokojnosti s jeho režijným vedením. • Následne musím danú vec skonštatovať asi v takom zmysle, že výsledné dojmy sú zväčša ledva priemernými a k tomu aj mierne chaotickými, čo mi nakoniec obstojne vynahradila záverečná konfrontácia dvoch znepriatelených strán, ktorú síce nebudem bližšie charakterizovať, ináč by som tým pádom vyzradil to, na čo by sa mohol potenciálny divák začať tešiť, ak teda vydrží až do konca? • Nevravím, že mne osobne to robilo veľký problém, ale vôbec som sa nenahneval tomu, že sa každou uplynutou minútou čoraz viac schyľovalo k samotnému finále, vďaka ktorému som sa aspoň priklonil k trom hviezdičkám, ak som nechcel byť zbytočne kritickým. • Skrátka, dianie na plátne bolo nabité všelijakými plaveckými disciplínami, a to hneď od kraula, ďalej cez motýlika, až vari po prsia (doslovne), no akonáhle som sa do nich intenzívnejšie zapojil, tak som automaticky zistil, že chcem len akýmsi, naprosto zázračným štýlom, čo najrýchlejšie preplávať skrz všetky tieto prekážky, a to konkrétne až do cieľa, aby som si mohol konečne poriadne vydýchnuť, vrátane protagonistu Paula Bergera, ktorý bol na tom podobne! : PS : Ak chcete vidieť skutočné "RIFIFI", tak si jednoznačne zvoľte toto: Du rififi chez les hommes (20.11.2022)

Na první pohled má Rvačka v Panamě všechno, co mám ve filmech rád - drsné charaktery, osamělé zabijáky, trochu té "špionské" atmosféry (př. epizodka Mike Coppolano v Tokiu), lehce exotický příběh. Po dokoukání však ve mně zůstává rozpačitost nad výsledkem, jelikož se mi zdá, že jsem viděl film minimálně o půl hodiny delší, tudíž lehce rozvleklý a koneckonců i postrádající takovou šťávu, která je patrná u nejlepších snímků žánru... (10.07.2013)