Insidious

Nejsem si jistý, jestli mám vůbec posuzovat scénář, neboť jsem tohoto subžánru hororu zcela neznalý, ale myslím si, že i kdyby byl dobrý nebo byl ještě horší, pocity by se změnily minimálně. Tenhle film totiž hraje čistě na strach. A na rozdíl od mnohých uživatelů zde mě neděsila pouze úvodní 3/4 hodina plná mrazivých náznaků a tancujících dětí, ale i ten bizarní svět poté. Takže mi vůbec nezáleží, jestli tvůrci různé humorné prvky zahrnuli schválně nebo si mysleli, že to stále je pod hranicí over the top. Dobře 5x jsem prodělal těžký infarkt a ještě jsem se neodvážil podívat do kalhot. Kdo ví, co za hnusného bubáka by na mně odtud vyskočilo. Ano, takhle si představuji horor. Dívat se na to o půlnoci na sluchátkách opravdu k nezaplacení, ale být sám bez jakékoliv lidské podpory, asi to nerozdýchám. BAF! (07.11.2012)

"Spatřil jsem budoucnost filmového horroru a její jméno zní James Wan." No dobrá, Kingovou poupravenou hláškou jsem možná lehce přestřelil, ale když se podíváte na Wanovu filmografii, zjistíte, že tenhle mladík si svoje projekty vybírat umí. Pravděpodobně všechny svoje tvůrčí trumfy ještě nevyložil na stůl. Dokáže pracovat s minimálním budgetem, dokonce se zdá, že mu tohle "omezení" prospívá. Wan poprvé ve své krátké kariéře nespotřebuje kapku krve, místo toho se soustředí na budování děsivé atmosféry a to natolik intenzivní, že ke konci přestává být snesitelnou. Pravda, hodně si pomáhá infarktovými lekačkami, ale ty nejsou vůbec levné a fungují naprosto perfektně. V mnoha případech to dokonce hraničí se srdeční zástavou. Jinak herecky dobré, hudebně působivé, vizuálně fantastické. Po dlouhé době konečně vskutku strašidelná záležitost za 90%. (25.04.2011)

A světlo na konci tunelu neobhajitelné sračkoidnosti současného hororu se koukám stále nerýsuje. Řeknu na konto téhle amatérské nepůvodní splácaniny jednu jedinou pozitivní věc: když už nic jiného, má Wan očividně aspoň dostatek slušnosti na to, aby měl ze své tendence uchylovat se ke stupidním lekačkám mindrák a snažil se ji nějak napravit. Potíž spočívá v tom, že navzdory vší snaze o napětí a atmosféru typickou pro kvalitní příslušníky žánru nedokáže vypotit nic lepšího než natažení zmíněných berliček pro neschopná ťululum na neúnosnou délku a snímat je stylem, který je obírá i o tu nejzákladnější děsivost postavenou na čistých reflexech. Výsledkem je nepopsatelná nuda, kterou kromě divákových zdvořilých pokusů o předstírání šoku prokládá už jen neutuchající údiv nad nepochopitelně debilním scénářem kloubícím nepropojené prvky a dějové linky snad z pěti vzájemně nesouvisejících filmů (včetně Krotitelů duchů, wtf?). Kdo je záporák, co chce, proč a proč to nemá dostat? Jakou úlohu hraje ten barák a proč se v závěru vrací v ústřední roli, přestože prý nemá na události snímku žádný vliv? A co tam kurva dělají ti kůl supr čupr duchové? Nevim, zavři hubu, vole, dál zkoušej vyprstit pištící přítelkyni na vedlejším sedadle a ztotožňuj se s Patrickem Wilsonem, jehož věčně otrávený ksicht zachycuje moje pocity z tohohle údajného spasitele moderního hororu líp, než by to dokázala sebevýstižnější slova. (01.01.2015)

Uznávám, že pár scén by mohlo být v kině opravdu děsivých, ale založit horor pouze na lekačkách není úplně ideální, Dojem pak kazí především nelogický a extrémně překombinovaný děj. A jak už jsem se přesvědčil v Conjuring, Wan je dobrý především ve schopnosti kopírovat z jiných úspěšných hororů to dobré a bohužel už ne tak dobře to slepit dohromady. 30% (04.01.2015)

„Minulou noc jsem viděl, jak spím. Pak jsem odletěl..“ To není úryvek z deníku mladého táborníka, co našel při stezce odvahy políčko s lysohlávkami - to se jen pan Wan rozhodl poškádlit diváckou hercnu svou astrální cestovkou.. V první půli neomylně tlačí svůj dvoukolák duchařského napětí po vyšlapané žánrové cestě, aby v té druhé odvážně vjel do groteskního kabaretu s krotiteli duchů (nebo spíše image?) a mimotělních zážitků zahalených v kouři bizarnosti. Od dob nechápavého psychiatra Willise jeden z mála "Haunted house“ hororů, kdy si mráz párkrát zasprintoval po mých zádech a nuda se nepokoušela přetáhnout víčka přes oči jak autoplachtu a co je zvláštní, dokonce jsem si přecitlivěle přál, aby otec na konci vytrhl svého "toulavého" synka ze spárů Čertíka Bertíka. Ano, na gauč k psychiatrovi jsem se už objednal - mám sezení hned po panu Vittim.. (23.03.2012)