Focus, Please!
Režie:
Martin FričScénář:
Jiří MarekKamera:
Václav PazderníkHudba:
Ludvík PodéšťHrají:
Jan Pivec, Josef Kemr, Zdeňka Baldová, Gustav Heverle, Vlasta Burian, Vlastimil Brodský, František Vnouček, František Filipovský, Miloš Nedbal (více)Obsahy(1)
Při promítání v zaplněném kině se přetrhl film. Komentátor uklidní obecenstvo a vyzve filmaře, aby se věnovali satiře a nalezli aktuální témata. Tvůrci uposlechnou a zaměří se nejprve na kariéru úředníka Přehršleho. Tento skromný a nenápadný muž tiše pracuje, neodmlouvá doma ani v úřadě. Jednoho dne Přehršle telefonuje vrchnímu účetnímu. Do hovoru se vmísí neznámý hlas, který vyhrožuje, že by mohl vedení podniku kompromitovat v novinách. Vrchní účetní se domnívá, že vyděračem je Přehršle a informuje ředitele. Ten se rozhodne Přehršleho raději povýšit. Úředníkova kariéra skončí, když se po čase přizná, že nic neví. Druhým terčem filmařů je kritik Pošahal, který neví, zda má sbírku mladého básníka pochválit nebo odsoudit. Od přítele se dozví o zvláštním pohybu rukou, který učinil nad sbírkou ministr. Po mnoha peripetiích zjistí, že šlo pouze o snahu uvést do chodu zastavené hodinky. Pro jistotu sbírku tedy pochválí i zkritizuje. Třetím tématem pro filmový štáb je situace, kdy má nový ředitel stavby možnost anonymně si prohlédnout nové pracoviště a zjistit nedostatky dříve, než jsou zamaskovány. Může proto přijmout různá opatření ihned poté, co se vedoucím pracovníkům představí. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (47)
Tomuto filmu uděluji hned 6 hvězdiček ****** alespoň zde v komentářích. Byl celý jakoby jiný. Něco, co tady ještě nebylo. Film se prolíná s realitou a realita využívá filmu. Už v podstatě scházející úvodní titulky dávaly tušit, že snímek je dokonale promyšlen a bude stát za to. Vlastní 3 příběhy zcela jasně satiricky vykreslily situace, které se děly, dějí a budou dít v takové dokonalosti, že to musí pochopit i člověk značně zaostalý, který si dosud naivně myslel, že vše šlape jak má... ()
První příběh vzestupu a pádu učetního Přehršleho (Josef Kemr) je vynikající a hodně se mi líbil. Má spád a vtip. Druhý z nich o kritikovi (Jan Pivec) je takéž dobrý a to hlavně díky skvělému hereckému výkonu. U něj jsem se skvěle bavil. Zklamáním pak byl třetí příběh, který byl neslaný, nemastný a dost účelový. Kazí bohužel celý film, který je však i tak nadprůměrnou komedií. ()
Režisér Martin Frič natočil 20 let před tímto filmem film Hej Rup. Hrdinové V+W jako reprezentanti dělnictva snili o důstojných pracovních podmínkách, o práci pro každého. O dvacet let později všichni už práci měli, ale ouha, něco se nepovedlo. Dělnictvo sice dosáhlo svého, ale radost ze získané práce asi nějak nepřišla. A když dělníci viděli, že prachy budou i bez práce, tak přestali makat. A přestali makat i šéfové a pořád se o práci jenom kecalo a skutek utek. A největší hlína to byla asi pro reprezentanty bývalé buržoazie, ti totiž viděli, že to komunistům nevyšlo, a že se jim to sype pod rukama už osm let po Únoru. Frič i ostatní lidi od filmu si to v této rádoby satirické komedii (ve skutečnosti nekompromisně pranýřující socialismus) opravdu ze srdce užívají a vychutnávají. Je to taková Fričova osobní pomsta tomu socialistickému Absurdistánu, který jemu a mnohým jiným znemožnil svobodně tvořit. Film je krásným příkladem toho, jaké peklo bylo býti kritikem ve své době (ale i kýmkoli jiným, prostě tehdy "být"). 70% ()
Politická atmosféra koncem padesátých let minulého století dodalo filmovém tvůrcům odvahu se pomaloučku vrátit k filmové satiře ohledně společenských a hlavně pracovních poměrů. A tak vznikl tento povídkový film, který se snaží prezentovat projevem sebekritičnosti. Že se to vůbec nepovedlo, muselo být jasné už tehdy. Takže co se týče samotných povídek, jedná se jen o obyčejné úsměvné příběhy s výdobytky dodnes známé, což je snaha dosáhnout své kariéry, pokrytectví a hlavně pracovní ulejvání. To, co je prezentací, s jinak výborným, Ladislavem Peškem, ve snaze povídky spojit, se spíše honosí až neskutečnou trapností. Režisér Martin Frič, který má ve své filmografii plejádu dodnes výborných snímků, se tedy sice, jako vždy, snažil s námětem poprat, ale houby víme, jaký byl nad tím vším stranický dohled. A tak to dopadlo, jak to dopadlo. Nevalně. Nejvíce ale asi potěší účast již nemocného Vlasty Buriana, pro kterého se tímto jednalo o poslední filmovou roli. Pro něj typické energie se vlivem zdravotního stavu sice již nedočkáme, ale svým typickým projevem přesto nezklame. I když už to na druhou stranu také není úplně ono. Na snímku se tedy stále podepsala doba, ale snaha se zase cení. Proto se zřejmě snímek nestal pozapomenutým. ()
Galerie (11)
Zajímavosti (2)
- Natáčelo se v Praze a v Solenicích. (M.B)
Film Zaostřit, prosím! je paradoxem doby a ideové motivace filmového poslání. Autorem příběhu byl Jiří Marek, toho času ústřední ředitel Československého státního filmu. Jako uvědoměle přesvědčený straník je jeho satirická snaha o zřetelné pojmenování politických a společenských neduhů přirozená, jsou tak překážkou společného kolektivního úsilí při budování vzkvétající prosperity lidově harmonického ráje, které ale lze při dobrém, pokrokovém, vedení jednoduše odstranit. Martin Frič, jako osvědčený režisér, měl bohulibý záměr s nezbedně ironizujícím a karikujícím skotačením podpořit, vždyť každý je potřeba pro společný zdar věci. Paradoxem je, že se, díky drobnému politickému uvolnění, podařilo filmu jednoznačně definovat tendence a principy fungování společnosti, které jsou, ve svém konečném důsledku, samy tou nepřekonatelnou bariérou potenciálu rozvoje, a pro své vyvolané důsledky nelze tyto nekonstruktivní principy odstranit. Uměle vyvolávaná a aktivně přiživovaná atmosféra strachu na jednu stranu plodí ideologicky uvědomělou vedoucí vrstvu, ovšem bez vlastního porozumění té samé ideologie, a na straně druhé tendenčně potlačuje svobodnou vůli, individuální iniciativu a také osobní názor jako možné nástroje reakcionářské zrady. Budovatelské nadšení si tak navyklo na drobné, zato pravidelné okrádání socialistického státu. Satirický nadhled dosahuje již úrovně lepších Fričových včerejšků, pohrává si s formou, politickému harašení dokáže vtisknout tvar obrazové básně, vychutnává si ty absurdity všedního dne. Uvědomělost kolektivní nápravy se sice nedokáže v mezihrách a ve třetí třetině vyhnout moralizující tuposti, přesto díky motivačnímu paradoxu převládne radost. První znevažující karikaturou je Jan Přehršle (velmi dobrý Josef Kemr), tichý účetní a politicky nebezpečně agilní vedoucí v nejpoetičtěji rozverné sekvenci filmu. Politické frázování dostává básnický rým, úsměšek míří na vedoucí kádry, politikaření, ideologické flagelantsvtí, nefunkční principy a nezdravou atmosféru. Druhou znevažující karikaturou filmu je Pošahal (vynikající Jan Pivec), literární kritik v nejškodolibější sekvenci filmu. Ješitně ctižádostivý kritik v uvolněném místě absurdního dilematu možného nebezpečenství osobního názoru bez oficiálního státního posvěcení. Paradox, který stojí za dysfunkcí socialistického zřízení. Film má i svého hrdinu v postavě Bláhy (sympatický Gustav Heverle), nového ředitele standardně probíhající stavby. Právě zde se autor satiry Jiří Marek pokouší o mravní poučení pro všechny členy kolektivu. Smutným hrdinou je Macek (příjemný Vlastimil Brodský), účetní, z donucení plnící brigádně politický závazek podniku. K výraznějším a zajímavějším postavám patří: nekompromisně vládnoucí Přehršleho tchyně (Zdeňka Baldová), vyvolaným strachem v omyl uvedený Přehršleho ředitel (Miloš Nedbal), politicky opatrný a pracovně naléhavý Pošahalův šéfredaktor (František Vnouček), na jasnou odpověď skoupý tajemník ministra (František Filipovský), nového ředitele vítající účetní na stavbě Dušek (již unavený Vlasta Burian), a uvědomělý průvodce filmem (Ladislav Pešek). Z dalších rolí: zděšený vrchní účetní Pištora (Lubomír Lipský st.), filmový režisér satirické morality (Ladislav Boháč), nesmělý básník prvního vydání Jan Hovorka (Zdeněk Řehoř), ješitně jízlivý autor scénáře filmu (František Hanus), komentátora doprovázející klapka (Božena Obrová), Přehršleho žena Týna (Ludmila Vostrčilová), Pošahalova ze zkušenosti opatrnější manželka (Stella Zázvorková), zdvořilé jedince zneužívající náborový referent (Josef Hlinomaz), novým ředitelem trápený skladník stavby (Ota Motyčka), Pošahalův spěchající přítel Zouna (Jiří Sovák), pobavená ministrova sekretářka (Marie Rosůlková), či na slunci spokojeně odpočívající dělník stavby (Antonín Šůra). Zaostřit, prosím! groteskně skotačí v paradoxu filmového poslání a absurdních dopadů základních principů vlastního fungování lidově řízené společnosti. Karikaturní nadhled nezkazí ani nádech morální tuposti, potěší filmařská ironie a škádlení. Jedinečný paradox doby! () (méně) (více)