Focus, Please!
Režie:
Martin FričScénář:
Jiří MarekKamera:
Václav PazderníkHudba:
Ludvík PodéšťHrají:
Jan Pivec, Josef Kemr, Zdeňka Baldová, Gustav Heverle, Vlasta Burian, Vlastimil Brodský, František Vnouček, František Filipovský, Miloš Nedbal (více)Obsahy(1)
Při promítání v zaplněném kině se přetrhl film. Komentátor uklidní obecenstvo a vyzve filmaře, aby se věnovali satiře a nalezli aktuální témata. Tvůrci uposlechnou a zaměří se nejprve na kariéru úředníka Přehršleho. Tento skromný a nenápadný muž tiše pracuje, neodmlouvá doma ani v úřadě. Jednoho dne Přehršle telefonuje vrchnímu účetnímu. Do hovoru se vmísí neznámý hlas, který vyhrožuje, že by mohl vedení podniku kompromitovat v novinách. Vrchní účetní se domnívá, že vyděračem je Přehršle a informuje ředitele. Ten se rozhodne Přehršleho raději povýšit. Úředníkova kariéra skončí, když se po čase přizná, že nic neví. Druhým terčem filmařů je kritik Pošahal, který neví, zda má sbírku mladého básníka pochválit nebo odsoudit. Od přítele se dozví o zvláštním pohybu rukou, který učinil nad sbírkou ministr. Po mnoha peripetiích zjistí, že šlo pouze o snahu uvést do chodu zastavené hodinky. Pro jistotu sbírku tedy pochválí i zkritizuje. Třetím tématem pro filmový štáb je situace, kdy má nový ředitel stavby možnost anonymně si prohlédnout nové pracoviště a zjistit nedostatky dříve, než jsou zamaskovány. Může proto přijmout různá opatření ihned poté, co se vedoucím pracovníkům představí. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (47)
Úvod tohoto filmu začíná opravdu hodně nezvykle. Ale nakonec tak špatné to zas nebylo (film nebyl jen o Burianovi naštěstí), občas jsem se i zasmál zejména u třetího a posledního příběhu. Opravdová realita socialismu se vším všudy a pak že to mělo fungovat:-). Spíš nefungovat:-)! Scény na stavbě, se starým vrátným, s ležícím pomlouvajícím nefačenkem, který nedělal, kdy spoléhal jen na stroje, s drzým skladníkem (dobrý Otakar Motyčka) s chlapama kteří stavěli chatau s nakradeného státního materiálu či s volajícím Burianem a nakonec i se samotným ředitelem (inkognito) byly opravdu jak natvrdo vystřižené z reálu a snad každý je sám zažil-prožil alespoň jednou za život vlastní kůži. Vlasta Burian ve svém posledním filmu už se značnými zdravotními problémy a bez svého původního espritu, bez jiskřivě živelného humoru, na který jsme u něj byli zvyklí a který tu z něj jakoby vyprchal. Hrál soustředěně, chvílemi však už jen krotce s velice rozechvělým hlasem, soudružsky a hlavně opatrně kriticky...Průměrná komunální satira, avšak s více než jen dobrými výkony Pivce, Kemra, Peška a nakonec snad i Vlasty Buriana. ()
Film, který má řadu opravdu povedených scén (Josef Kemr s Lubomírem Lipským, Jan Pivec s Jiří Sovákem, Vlasta Burian s Vlastimilem Brodským) a režijních nápadů, ale také poněkud otravného průvodce v podobě Ladislava Peška a hlavně jeden velký paradox - druhá povídka totiž pojednává o opatrném literárním kritikovi, který není schopný zaujmout jasné stanovisko a bojí se, aby přílišnou chválou nebo kritikou nenarazil. No a přesně ten samý pocit mám i ze scénáře Zaostřit, prosím! ()
Autorem scénáře je tehdejší ředitel Českolovenského státního filmu Jiří Marek, takže je jasné, že o nějakou ostře jízlivou stairu nepůjde, spíše je to "pozitivní konstruktivní satira". Scénář moc povedený není, nezachraňuje ho ani chvílemi nápaditá Fričova režie a některým hercům možná trochu svazuje ruce. Nápad s filmem ve filmu nebyl tak špatný, ale komentář Ladislava Peška mi chvílemi lezl na nervy. Navíc mě zaráží trochu proměnlivá úrověň jednotlivých povídek. První povídka má slibný rozjezd, ale díky scénáři působí postavy Josefa Kemra a Miloše Nedbala po momentu zlomového povýšení dojmem karikatur. Naopak Lubomír Lipský a Zdeňka Baldová jsou přirození. 2*. Druhá povídka je oproti tomu z celého filmu nejvíce vtipná, nejlépe obsazená a zahraná oprvadu všemi zúčastněnými herci v čele s Janem Pivcem (úžasná je jeho scéna s Jiřím Sovákem). 4*. V poslední povídce mě rozčiloval správňácký ředitel (Gustav Heverle), ale zase se mi líbil referent Josefa Hlinomaze a úplně nejpůvabnější byla ve chvílích, kdy Vlasta Burian a Vlastimil Brodský opěvují život účetnický. 3*. Satira, která ani ve své době nepřitáhla do kin moc lidí (milion a půl bylo v padesátých letech pod průměrem), už dnes neříká vůbec nic. Je mi až líto, jaký superhvězdný ansámbl s jedním z našich nejlepších režisérů se tu v tom babrá a nesešli se na filmu s lepším námětem. Ale zase je to poslední film Vlasty Buriana... ()
Pro mě je velmi nesnadné tento film hodnotit, protože k němu zde nejsou žádné informace. A to jsem je hledal i na internetu, ale nedopátral jsem se. Tudíž není jasné, zda tento film byl myšlen přesně tak, jak byl natočen. Tvůrci tvrdě kritizují celou řadu socialistických aspektů v době, kdy komunismus v Československu zažíval nejhorší časy. Natočit něco takového v padesátých letech nejspíš chtělo odvahu. Anebo přesně naopak právě kvůli oněm časům? Že by si film objednali soudruzi naschvál? On totiž od počátku tvrdě a nekompromisně kritizuje v první řadě úřednickou práci. Filmaři se zaměřují na to, že pouze někdo, kdo něco ví, může být povýšen. Nejde tedy o schopnosti. Je nám odhaleno, že se i vedoucí bojí těch, kdo mohou něco vědět. Ale to není zdaleka vše. Legraci si pak dělají i ze schůzí a různým formám školení a referátů, příkazů, zákazů a nařízení. Stejné je to i s kritikou a poukazováním na to, že jen ti nahoře ví, co zrovna zkritizovat a co ne. O práci na stavbě ani nemluvě. Samotnou kapitolou je obsazení. Vedle prvorepublikových hvězd účinkovali mladí a nastupující herci: Kemr, Brodský nebo Bohdalová. Podobných unikátních filmů už v archivu asi moc nebude. A právě to mě lákalo. Že vedle těchto herců uvidím jména jako Baldová, Vnouček či Burian. Právě posledně jmenovaný mě zajímal nejvíc. Na něm už ale byl vidět věk a jeho sešrotování režimem se také podepsalo. Bohužel ani nedostal velký prostor na to, aby ukázal co umí, ale všechna čest, i z mála se snažil vytěžit maximum. Ovšem bylo už vidět, že to nejde dle jeho představ. Škoda, sám si svůj poslední film asi představoval jinak. Ať už režimem objednaný nebo zatracovaný film, ať tak či tak, je zde plno hvězd pohromadě a film kritizuje humornou formou systém. A takových filmů v padesátých letech asi mnoho nenajdeme, pokud vůbec nějaký. Bohužel doslova šokující je, když si uvědomíte, že více než polovina ze satirických situací a zápletek platí i dnes! ()
Galerie (11)
Zajímavosti (2)
- Natáčelo se v Praze a v Solenicích. (M.B)
Film Zaostřit, prosím! je paradoxem doby a ideové motivace filmového poslání. Autorem příběhu byl Jiří Marek, toho času ústřední ředitel Československého státního filmu. Jako uvědoměle přesvědčený straník je jeho satirická snaha o zřetelné pojmenování politických a společenských neduhů přirozená, jsou tak překážkou společného kolektivního úsilí při budování vzkvétající prosperity lidově harmonického ráje, které ale lze při dobrém, pokrokovém, vedení jednoduše odstranit. Martin Frič, jako osvědčený režisér, měl bohulibý záměr s nezbedně ironizujícím a karikujícím skotačením podpořit, vždyť každý je potřeba pro společný zdar věci. Paradoxem je, že se, díky drobnému politickému uvolnění, podařilo filmu jednoznačně definovat tendence a principy fungování společnosti, které jsou, ve svém konečném důsledku, samy tou nepřekonatelnou bariérou potenciálu rozvoje, a pro své vyvolané důsledky nelze tyto nekonstruktivní principy odstranit. Uměle vyvolávaná a aktivně přiživovaná atmosféra strachu na jednu stranu plodí ideologicky uvědomělou vedoucí vrstvu, ovšem bez vlastního porozumění té samé ideologie, a na straně druhé tendenčně potlačuje svobodnou vůli, individuální iniciativu a také osobní názor jako možné nástroje reakcionářské zrady. Budovatelské nadšení si tak navyklo na drobné, zato pravidelné okrádání socialistického státu. Satirický nadhled dosahuje již úrovně lepších Fričových včerejšků, pohrává si s formou, politickému harašení dokáže vtisknout tvar obrazové básně, vychutnává si ty absurdity všedního dne. Uvědomělost kolektivní nápravy se sice nedokáže v mezihrách a ve třetí třetině vyhnout moralizující tuposti, přesto díky motivačnímu paradoxu převládne radost. První znevažující karikaturou je Jan Přehršle (velmi dobrý Josef Kemr), tichý účetní a politicky nebezpečně agilní vedoucí v nejpoetičtěji rozverné sekvenci filmu. Politické frázování dostává básnický rým, úsměšek míří na vedoucí kádry, politikaření, ideologické flagelantsvtí, nefunkční principy a nezdravou atmosféru. Druhou znevažující karikaturou filmu je Pošahal (vynikající Jan Pivec), literární kritik v nejškodolibější sekvenci filmu. Ješitně ctižádostivý kritik v uvolněném místě absurdního dilematu možného nebezpečenství osobního názoru bez oficiálního státního posvěcení. Paradox, který stojí za dysfunkcí socialistického zřízení. Film má i svého hrdinu v postavě Bláhy (sympatický Gustav Heverle), nového ředitele standardně probíhající stavby. Právě zde se autor satiry Jiří Marek pokouší o mravní poučení pro všechny členy kolektivu. Smutným hrdinou je Macek (příjemný Vlastimil Brodský), účetní, z donucení plnící brigádně politický závazek podniku. K výraznějším a zajímavějším postavám patří: nekompromisně vládnoucí Přehršleho tchyně (Zdeňka Baldová), vyvolaným strachem v omyl uvedený Přehršleho ředitel (Miloš Nedbal), politicky opatrný a pracovně naléhavý Pošahalův šéfredaktor (František Vnouček), na jasnou odpověď skoupý tajemník ministra (František Filipovský), nového ředitele vítající účetní na stavbě Dušek (již unavený Vlasta Burian), a uvědomělý průvodce filmem (Ladislav Pešek). Z dalších rolí: zděšený vrchní účetní Pištora (Lubomír Lipský st.), filmový režisér satirické morality (Ladislav Boháč), nesmělý básník prvního vydání Jan Hovorka (Zdeněk Řehoř), ješitně jízlivý autor scénáře filmu (František Hanus), komentátora doprovázející klapka (Božena Obrová), Přehršleho žena Týna (Ludmila Vostrčilová), Pošahalova ze zkušenosti opatrnější manželka (Stella Zázvorková), zdvořilé jedince zneužívající náborový referent (Josef Hlinomaz), novým ředitelem trápený skladník stavby (Ota Motyčka), Pošahalův spěchající přítel Zouna (Jiří Sovák), pobavená ministrova sekretářka (Marie Rosůlková), či na slunci spokojeně odpočívající dělník stavby (Antonín Šůra). Zaostřit, prosím! groteskně skotačí v paradoxu filmového poslání a absurdních dopadů základních principů vlastního fungování lidově řízené společnosti. Karikaturní nadhled nezkazí ani nádech morální tuposti, potěší filmařská ironie a škádlení. Jedinečný paradox doby! () (méně) (více)