Na Větrné hůrce

Uhrančivý příběh … jako Heathcliffovy oči. Pro ty, kdo neznají knížku Emily Brontëové, může být magickým i krutým příběhem vášnivé, oddané, ale svým způsobem i nelítostné lásky, která měla mimořádně ostré hroty. Mně ovšem finále přineslo velké a trochu bolestné rozčarování, neboť dějová linie byla uťata poněkud nečekaně a především poněkud předčasně. Ke slovu se tak nedostaly děti těch, kteří milovali i nenáviděli neobyčejně hluboce a vytrvale. Vyprávění pak nemohlo projít katarzí, která by na vřesoviště přinesla klid a mír, s nimiž obyčejně přicházívá i vykoupení. Kromě toho ani Heathcliff nedostal příležitost, aby naplnil svůj osud. Vidím to tak na 3,5* - přičemž jsem zamýšlela zvednout hodnocení na 4* ... pro tentokrát, a to vzhledem k tomu, že: 1) předloha by neměla scénář ani režii svazovat, 2) partie byla rozehrána ve velkém stylu a 3) pozměněné finále dává smysl. Jenomže na druhou stranu náhradní, z nouze zvolená pointa tak trochu popírá - či lépe řečeno znehodnocuje podstatu zápletky, navíc ----- !!! MOŽNÝ SPOILER !!! ----- ve všeobjímající marnosti a bezútěšnosti nic neřeší a k ničemu nevede - jen ke smrti ... těla či duše. Menší oklikou se tak dostávám k úplně stejnému hodnocení, jaké si u mě před časem vysloužily "Bouřlivé výšiny" (1992). P.S.: Heathcliff byl blázen ... do Cathy Earnshaw, ale nebyl šílenec - alespoň dokud byl při plné síle ... a nebylo - NEMĚLO BÝT (!) nic, co by ho dokázalo srazit na kolena. (03.01.2015)

Srdce ochořelo láskou tvou, zneuctěnou, potlačovanou... Větrná hůrka jako chrám osudové lásky, dýka svírajících vášní zlomeného srdce. Mág charismatu Timothy Dalton oděn do všech vrstev žíznivé, opatrné, rozervané, zničující, (z)klamané lásky. Touží, hoří, miluje, žárlí, nenávidí, prochází bouřlivými výšinami, hněvem z odmítnutí. Sloupává plátky spalující uhrančivosti, žár doteků pýchy. Bouře a popel nitra, zášť neopětovaných citů. Životy pozemské vyhasly. Nechť smrt přinese "omlazení," oproštění od lidských neduhů. Ať magie citů na vřesovišti zanechá memento klidu a slib vyslovený přetrvá ve svatyni věčné lásky. (03.01.2015)

Verzi z roku 1992 nazvanou Bouřlivé výšiny si pamatuji již jen matně, takže reálné srovnání nemám. Pravda je, že mladší verze je asi malinko lépe obsazena - z mého pohledu. Jinak ale dle mých poznámek vycházejí obě zhruba stejně dobře. Celkové prostředí se mi líbí moc stejně jako zachycená atmosféra. Příběh je další ukázkou způsobu tehdejšího života, kdy žena si musela vybírat dle postavení a buď na to muž měl či ne. Situace se ale může rychle změnit. Ovšem člověk často nezapomíná staré křivdy a muž tím spíše ne. (09.08.2023)

Táto verzia Búrlivých výšin je zrejme tou najznámejšou a nebyť toho priveľmi televízneho looku, bola by nesporne najlepšou. Timothy Dalton to skvelo a citlivo zahral a za zvukov ikonického hudobného podmazu od Legranda to spolu jednoducho fungovalo. Preto aj pridám jednu hviezdu a odporúčam hlavne tým, ktorý čitali knihu. Môže im to priniesť trošku iný pohľad. Každopádne ale som bol celkom spokojný aj napriek nie celkom dotiahnutému vizuálu. 70 % (09.12.2020)

Robert Fuest si ukousnul většího sousta, než byl vůbec schopen pozřít. Film sám o sobě by TAK hroznej nebyl a kdyby Emily Bronte nebyla génius a nenapsala dílo, které v anglické literatuře znamená asi tolik co "Siman Tov U´Mazel Tov" či "Ani Ma´amin" v tradiční hebrejské hudbě, byl by to šedivej průměr. Jenže je to ten KULT, něco co zůstává hluboko pod kůží a člověk to má prostě v krvi, něco u čeho prostě očekáváte to mrazení vášně až za hrob... A místo toho dostanete sličného Timothy Daltona, který složitost své postavy řeší především házením Cathy do sena či trávy v závislosti na sezóně; Anna Calder-Marshall je roztomilý plyšáček - takže jde jakákoliv interpersonální "chemie" do kopru; a film je utnut v polovině Emilyna díla - říká vůbec něco těmto tvůrcům pojem "pointa"? (07.06.2013)