The Zero Theorem

Cohen jako ovocná žvýkačka, přežvýkaný životem, a já stejně tak, jen přežvýkaný jeho postmoderním hledáním smyslu života ve světě depresivně rozjařeního Lego příběhu a rozjařeně depresivního Creep, čekáním na životní volání při sebemrskačské práci, bráněním se jejich nevyhnutelnosti nebo neexistenci egoistickým odmítnutím, filozofováním kladivem, rozbíjením životních (ne)jistot, a nakonec po zmizení poslední esence chuti a smyslu nalezením všeho kýženého v nicotě virtuálního světa. Líbilo. Bavilo. Obohatilo. Přibližně. (16.07.2014)

Jiné, mezigalaktické, sci-fi, filozofické, existenční, ne/logické × dost složité, možná přítomnost psychotropních látek. Buď to bylo napsáno pod vlivem, nebo musíte být pod vlivem vy, abyste film pochopili (paralen plus asi nebyl dostačující). Každopádně, nevšední podívaná plná barevných věciček, přístrojů a lidí. Hlavní myšlenka děje se opírala o telefonát, kladívko, snahy dosáhnout rovnice 0=100%, a samozřejmě nadčasové otázky bytí a dosažení ničeho. Prostředí lehce depresivní, spolu s postavami. Herci skvělí, Christoph je prostě peckoidní, Matt a Tilda taky dobrý. Musím to ještě jednou vidět.. ..že bych zítra do Budějic na ty dvě jednání mohla taky přes kabel do počítače? No, tak NIC.. (17.05.2015)

Při sledování filmů Terry Gilliama mám stále více pocit, jako bych souložil s Miss celé galaxie vybavenou pohořím velikostí D+ a vyholenou úzkou zahrádkou, která by měla jen jednu jedinou vadu na kráse - byla by to nafukovací panna. Tento snímek je po audiovizuální stránce vymazlený k naprosté dokonalosti, ovšem je to jen obal, jak bohužel s přibývající stopáží zjišťujete. Film není ani tak špatný, ale je po obsahové stránce krajně nezajímavý. Tato prázdná Terryho surrealistická vize futuristického světa mě jaksi neoslovila, ale to není zřejmě až tak překvapivé, když člověk přihlédne k faktu, že Terry Giliam točí filmy primárně pro sebe a až poté pro lidi. Celý snímek je prošpikován nudou a nebýt vždy skvělého Christopha Waltze, tak bych zřejmě trpěl ještě mnohem víc. Terry Gilliam je člověk, který se dlouhodobě pokouší skloubit halucinogeny s kinematografíí, ale možná už nastal čas, vybrat si jen jednu z těchto věcí a té se do konce života držet. Slabé 2 kousky. (27.07.2019)

Dystopická Pěna dní budoucnosti... Terry Gilliam rozvíjí dál svůj svérázný subžánr - satirickou sci-fi grotesku, kterou načal již ve svém kultovním Brazil, ale zde ji kříží s počátkem své cesty v crazy filosofickém kolektivismu Monty Python's The Meaning of Life. Zatímco Monty Pythonovský Smysl života ovšem postrádá hlavního hrdinu, tady je celý film doslova prostoupen hlavním hrdinou. Je to zvláštní kabaret. Autistické znaky hrdiny. Kafkárna říznutá Orwellem. Retro-futuristická dystopie. Vědecko-technický surrealismus. Vrstvení realit, institucionální paranoia, arogantní technologie. Propast mezi rozumem a vírou. A samozřejmě romantika - ta jediná dává tomu všemu chaotický řád... Divná dokonalost. (02.08.2014)

Mám problém s hlavním příběhem, kde hlavní hrdina má základnu někde uprostřed pseudo kostela a hraje si tam tetris a říká tomu činnost hodná té situaci. Na druhou stranu jsem okamžitě pochopil, že tohle je klasickej Terry Gilliam. Psychadelický k posrání, totálně abstraktní a místy rádoby filozofickej, přičemž já jsem v tom logiku moc nenašel. Výsledkem bylo, že po takřka dvou hodinách jsem byl vcelku slušně nasrán zbytečně stráveným časem u filmu, na kterého jsem se jinak docela i těšil. Nicméně u Gilliama je třeba očekávat cokoliv, třeba i průser, který ne každému sedne. Mně nesed. (29.10.2014)