The Zero Theorem

Záverečná "časť" z Terryho dysto scifi absúrdnej "trilógie" bola celkom podarená, chýbalo mi tam však pár vecí. Každopádne typický Gilliam, hoci nie v plnej sile. 80% Po Kafkovskom Brazil a paranoidno časovo slučkovom Twelve monkeys, prináša Terry Gilliam záverečné ohliadnutie sa za svetlou budúcnosťou v nemenej absúrdno paranoidnom príbehu o hľadaní duše a zmysle bytia, uprostred korporátnej spoločnosti. Rozkošná paródia na našu prítomnosť. Odkazy na Matrix potešili. 0 musí byť 100%. Jedine blázni sú normálny a jedine láska dáva veci dokopy. Chris Waltz znovu výborný. (25.01.2015)

Mám problém s hlavním příběhem, kde hlavní hrdina má základnu někde uprostřed pseudo kostela a hraje si tam tetris a říká tomu činnost hodná té situaci. Na druhou stranu jsem okamžitě pochopil, že tohle je klasickej Terry Gilliam. Psychadelický k posrání, totálně abstraktní a místy rádoby filozofickej, přičemž já jsem v tom logiku moc nenašel. Výsledkem bylo, že po takřka dvou hodinách jsem byl vcelku slušně nasrán zbytečně stráveným časem u filmu, na kterého jsem se jinak docela i těšil. Nicméně u Gilliama je třeba očekávat cokoliv, třeba i průser, který ne každému sedne. Mně nesed. (29.10.2014)

Gilliamův Teorém se musí rovnat 5*. Gilliamův Teorém se však v současném stavu rovná 3.42782*. K dosažení zbylých 1.57218* by bylo zapotřebí méně tvůrcovi exhibice během samoúčelného orwellovského prologu a větší soustředěnosti na to "o čem chce vyprávět a čemu kriticky uvědomělá zrcadla nastavovat"; takto se sice dotkne kde čeho od aktuálních problémů až po nejzásadnější otázky všehomíra, ale jen pramálo z toho. (20.07.2014)

Sci-fi postrádající jakoukoli vědeckofantastickou premisu... a koule. Zero Theorem působí tak trochu jako low-budgetový, impotentní Brazil. Gilliam nabízí bezzubou kritiku současné facebookovské společnosti, jeho postavy se bouří proti symbolům orwellovské dystopie, která ve fikčním světě filmu ovšem nemá žádné pevné kontury. Filozování o (ne)smyslu života je také na úrovni gymnázia, ale díky Gilliamově vizualitě (všepohlcující vortex) a Waltzově existenciální tváři, na mě ve výsledku emočně zapůsobilo; kupodivu stejně tak jsem si s postavami prožil i stokrát ohraný milostný příběh o štětce co díky pravé lásce hodí svoje povolání na hřebík. List pozitiv je bohužel již vyčerpán a z negativ jsme ještě nezmínili špatnou dramaturgii a motivace postav (zásadní momenty nejsou vůbec akcentovány, postavy pak jednají naprosto nesrozumitelně), hnusný střih či režijní vedení herců k protivnému pitvoření. Dlouho jsem si taky musel zvykat na křečovitou a nevyhraněnou vizuální stylizaci - a to mám přitom Gilliama a jeho styl velice rád! (Působí to totiž jak kdyby se křiklavostí a opulentností scény snažil zamaskovat ve skutečnosti nízký rozpočet.) Navzdory tomu Gilliamovi nelze popřít, že jeho režijní styl je stále energický a sebevědomý. Ale možná by neškodilo o ždibec více soudnosti. (21.07.2014)

Tery zase omylem upadl nosem na kapesník s toluenem, anebo to v té smaženici nebyly Václavky. Výsledkem je další bizarní narkonosvět plný sdružených barev Benetonu, ukrutně pastelových, v němž se všichni chovají jako naprostí čuráci, vlastně pardon, chtěl jsem napsat jako VIP zákazníci nějakého mexického kartelu. A kanárkově žluté stroje přitom dělají pajtnovské „Pyp“, pokud je pracující cyklista řešící tajemství všehomíra nakrmí zkumavkou s viskózní kapalinou vhodné barvy. Kryštof sice opět Waltzuje jako o život a Dejmon předvádí snad svou dosud nejvytříbenější mimickou kreaci vítěze Světové série v pokru, ale co z toho, když je kolem nich plytké intoxikované prostředí patologické hlavy přeceňovaného narkomana. Inu, po skončení jsem velmi tápal, cítil se hrozně rozpolceně z toho, že mě ten Teryho THCsticismus filosoficky nenaplňuje, a už už jsem si začínal zahřívat lžičku, utahovat škrtidlo a pumpovat předloktí ve snaze vstřebat, co že to bylo za vyhulenou pičovinu, když tu náhle jsem naprosto prozřel. Narazil jsem zde totiž na totálně erudovaný výhnis mého úplně nejoblíbenějšího recenzenta jménem Zadek99, který mi dokonale otevřel oči. Nedivím se, slovo „teorém“ jej muselo určitě dokonale prokrvit. Milý Pedokok, jsa zajisté na úplně jiném levlu absorpce pomatených sraček, opět bez bázně a hany přichází s egem na dlani a patrně neváhal ani minutu chopit se svého přirození a příležitosti se za něj mohutně zatahat a ukázat, že právě on našel onoho pověstného Orvela v kupce Kafky! To, jak se přitom fundovaně rozzvracel o svém atopickém ekzému a realitě jeho sýra při vrstvení nemovitostí během úřednického stihomamu, mě rozřehtalo natolik, že jsem se z esoterických hlubin artového podvědomí vrátil zpátky na zem a rozhodl se, že raději fetovat nebudu. (30.08.2014)