Vdova

Syrový příběh vyprávěný ojediněle oproštěnou strohou filmovou řečí, zhruba tak lze charakterizovat příběh muže, který se ve své době svým způsobem stal hrdinou okamžiku. Vynikající herecké výkony obou protagonistů dále rozevírají cestu k poznání doby i charakterů. Muže, kterého unavil ustavičný útěk před sebou samým, a touží po kotvě, obyčejném lidském teple. Nalézá ho v ženě, s níž se život rovněž nemazlil, v ženě, která svým způsobem bojuje o holou existenci s rodinou, jež ji sice vpustila do svého středu, ale nikdy ji opravdově nepřijala. Dva aspekty vypjaté existenciální situace se tu spojují do naděje tak křehké a zranitelné, že nemůže obstát v přímém střetu se skutečností. Tím spíš, je-li tu téměř paralelně postava lidsky rozporuplné dívky-matky, zmítající se životem neméně bezradně a bezúspěšně. Výborné postižení dobových reálií, jdoucí do důsledné pozornosti i k nejmenším detailům, představují tuto vzdálenou francouzskou obdobu příběhu olbrachtovského Nikoly Šuhaje v krátkém běhu několika týdnů až k hořkému, neodvratnému konci. Přesto je sem - jaksi mezi řádky - vložena naděje, skrytá v možném druhém dívčině dítěti-pohrobkovi. Zřídkakdy nahlédneme do hloubi zla, které je i není zlem, tak zevrubně a jednoznačně, neschematicky, v rozmanitosti, která je tolik typická pro lidství všech dob a civilizací. (08.05.2010)

V malej francúzskej obci Cheuge, kde pomaly snáď každý o každom úplne všetko vedel, sa raz znenazdajky objavil akýsi »neznámy tulák« Jean Lavigne v podaní tradične charizmatického, a tentoraz spočiatku i fúzatého Alaina Delona, keď sa akurát písal rok 1934 vo fáze sparného leta so vskutku zároveň k tomu aj s mimoriadne zvláštnymi, medziľudskými vzťahmi v rámci kľúčových postáv, čo v podstate ešte vôbec ani nestihol správne vydedukovať, aká naprostá, «nenávistná smršť» nadchádzajúcich situácií, sa s jeho hlavným príchodom vlastne priamo rozpútala, pričom akousi priamou účastníčkou nasledujúcich ["intrigánskych"] udalostí, sa následne stávala i titulná postava - Tati "Vdovy" Coudercovej v náležitom stvárnení charizmatickou francúzskou legendárnou herečkou - Simonou Signoretovou, kedy sa s klasickým, padacím mostom uprostred tohto spletitého diania; začínalo systematickým spôsobom odvíjať i určité poradie príslušných sekvencií naprieč týmto zaujímavým prostredím, kde som určitý čas dokonca uvažoval aj nad tým, že napokon udelím až štyri rovné * z celkovo piatich, no situácia v podobe poslednej zhruba štvrtiny minutáže - ma bohužiaľ presvedčila o presnom opaku, ale i napriek tomu môžem vari naplno skonštatovať, že výsledné 3 * - sú z môjho hľadiska veľmi silnými a konštantnými; s tým dôvetkom, že si súčasne rovnako myslím i to, že určitá časť diváckej obce, bude mať predsa o čosi vrúcnejší vzťah k danému titulu, ako práve váš naozaj triezvo uvažujúci recenzent. • Skrátka; občasne nastávali akési trocha menšie, »scenáristické prešľapy,« a to vzápätí ani nehovoriac o celkom finálnej pasáži, ktorá bola máličko nevierohodnou, kde mi jednoducho chýbali «štandardné znaky,» vzťahujúce sa na ďalšiu ústrednú postavu, ktorej sa bezprostredne dotýkali; nechcem príliš zachádzať do akýchkoľvek detailov, v opačnom prípade by som s vysokou pravdepodobnosťou vyzradil rozuzlenie, a veď napokon divák uvidí sám, čo mal tým básnik na mysli. • Trištvrte vymedzeného času, zväčša všetko fungovalo podľa mojich, priam najideálnejších predstáv, no scenáristickému tandemu Jardin & Granier-Deferre; akosi nemôžem vonkoncom odpustiť: „Že povedzme, zrovna ten "zlomový moment", ktorý na mňa zapôsobil značne povrchne, naštrbil celú predchádzajúcu a pomerne dosť kvalitatívne nastavenú a vyváženú úroveň, ktorá sa tým pádom trošku rozmrvila, pretože sa do [filmovej] zmesi, začali pridávať i také položky, ktoré sa do nej príliš extra nehodili,” ale rovnako rozumiem i tomu, že sa proste nejako muselo ukončiť toto zamotané rozprávanie, pritom sa tak mohlo urobiť aj oveľa podnetnejšou formou, a tak sa tiež pre istotu radšej porúčam, aby toho náhodou už v danej veci nebolo trochu [pri]veľa ← A viete, čo tým chcem povedať, však? (13.04.2024)

Tento film klame tělem. Na první pohled totiž vůbec nevypadá na to, čím ve skutečnosti je: mimořádně silným příběhem, demonstrujícím důsledky lidské touhy po štěstí, lásce a svobodě. A také obrazem, kam mohou podobné touhy člověka zavést. Simone Signoret exceluje v postavě silné ženy, se kterou se život nemazlil, a Alain Delon v roli uprchlého vraha, který nakonec dokáže najít něco, na čem by mu v životě záleželo. Vztah jejich postav (vzhledem ke všem rozdílům mezi nimi nesnadno stravitelný nejen pro filmové vesničany) je podán s mimořádnou zručností, což je pro přesvědčivost příběhu rozhodující. Snímek má velmi umírněnou stopáž a místy je poněkud zkratkovitý – to však dodává mnoha scénám jakousi zpětnou působivost. (28.03.2011)

Zaujímavý film, vykreslený na malom priestore s malým počtom hercov, čo vôbec neprekážalo. Postavy aj ich osudy boli prepletené a počas príbehu sa ešte viac komplikovali. Nenudil som sa ani chvíľku, ale záver s policajnými manévrami si mohli odpustiť. Dokonca aj hudba Philippa Sardeho mi vyhovovala. Takže po Spálených stodolách ďalší film porovnateľnej kvality s vydarenou dvojicou. (10.02.2023)

Novely Georgese Simenona jsou úsporné vyjadřováním a pádí vražedným tempem. Na ploše 120 stran se odkryje (komisař Maigret) nebo se odehraje jedna malá tragédie (podobná kniha Kočka). Simenon čtenáře vždy vtáhne do prostředí malé komunity a přesto, že ji vlastně nijak nepopisuje, vyvstanou postavy vždy plasticky na pozadí určitého prostoru. Jakákoliv filmová adaptace se nevyhne zpomalení děje a stává se pouhým odrazem románu.Tato stojí na fungujícím pnutí mezi Delonem a Signoret a na tísnivém zobrazení vesnické nenávisti. (06.05.2010)