Spectre

"Jste drak tančící v hurikánu, pane Bonde." Tak to mi ještě nikdo neřekl a já bych to přitom tak rád slyšel. No nic. Protřepaný a nemíchaný agent, s povolením v případě nutné potřeby chodit na 00, se nám zase vrátil a mně jeho návrat připadal zábavný. Zejména Bondovy seskoky a pády byly tentokrát hodně vtipné, flegmatické likvidování aut nemělo chybu, jejich honění taky docela ušlo a krytí od Q bylo prostě vynikající. Trošku slabší to bylo pouze s bondgirl, která mne ani jednou nedonutila zabrousit pravačkou do boxerek a takovou zákeřnost jsem od bondovky skutečně neočekával. (21.06.2016)

Bylo by to slabé i jako řadová bondovka, která nechce být vyvrcholením craigovské série propojujícím všechny filmy s ním. To propojení mi přišlo značně vychtěné a povrchní a návrátivší se klasický bondovský záporák (vyhazující do povětří domy, které už jednou do povětří vyhozené byly) a mající k Bondovi opět velmi vychtěnou osobní vazbu nezaujal, stejně jako akční scény. A Monica Belluci stráví ve filmu jen pět minut. SPECTRE si může podat ruce s QUANTUM OF SOLACE. (09.12.2015)

Další babylonské zmatení žánrů, ó bóže. Mexiko bylo docela svůdné a navnazující, ale to, co přišlo potom, jako by byl úplně jiný film od o několik tříd horšího štábu. Včetně písňo-titulkové sekvence, z jejíž nevkusnosti mi bylo vysloveně trapně. Ale předně: Jestli ještě jednou uvidím film se starými špiony, který je o tom, že jsou staří a někdo jim vyčítá, že jsou staří a zbyteční, a oni jdou a dokážou, že nejsou, tak už něco vážně rozkopu. Další věc: Kdo to psal? Kdo to stříhal? Tempo je velmi antiklimaktické a dramatický oblouk neexistující. Když pominu fakt, že to, o co tam má jít, je strašně prázdné, recyklované a nepřekvapivé, tak je tam taková spousta balastu, který není ani sexy, ani efektní, ani efektivní, nic. Kdo potřebuje vidět dvacet vteřin chůze nějakou chodbou, než se někam dojde, kde se zase nic nestane? Já ne. Kdo potřebuje vidět honičku, ve které se ani nijak zvlášť nenahánějí, jenom prostě dělají smyky v prázdném Římě? Závěrečná "bitka" mezi C a M je tak zoufale amatérská, že mě ani nenapadají vhodně urážlivá přirovnání. Jakékoliv napojení mezi Craigem a Léou je za A. papírově chtěné (a fyzicky nepřítomné) a za B. vnitřně logicky nefunkční. Všechny ženské postavy jsou tak ploché a nelogické, že se mi ani nechce uvěřit, že si na ten film víc nestěžují feministky na Tumblr. Christoph Waltz je pro mě osobně jedním z nejpřeceňovanějších mužů Hollywoodu a tímhle Blofeldem mi to jenom dál potvrzuje. Koho to zajímá, že si hrál zamlada s Bondem na písečku, charismatického adversária přece nelze vytvořit pomocí tří nezáživných monologických scén a prohlášení, že vlastně může za všechno, co se dělo v minulých filmech, aniž by tyto doopravdy působily tak provázaně a promyšleně. Další šustění papírem, až mi z toho v uších zvoní. Ale největší tragédii vidím prostě v tom, jak se tvůrci snaží s vlastní domnělou archaičností bojovat zoufalým zmoderňováním a zrealističťováním všech věcí, na kterých vlastně nezáleží, ale strukturálně zůstávají u padesát let starých vyprávěcích struktur, které po takovém žánrovém obratu působí jako pěst na oko. V nerealistickém, nadsazeném špion-žánru let šedesátých může fungovat, že přiznaný agent dobrovolně přijede za hlavním záporákem, nechá se ubytovat u něj doma, obleče se do jeho šatů, napije se jeho chlastu a konverzuje o jeho soškách nebo meteoritech, kterými si řečený záporák rozhodl dané sídlo vyzdobit, a teprve potom si oba pokusí nafackovat raketama, ale v tomhle "ultrarealistickém" pojetí to působí směšně a neuměle. Produkce se systematicky zbavuje všeho, co bylo na Bondovi osobité, nenahrazuje to ničím nově rozpoznatelným a ani ten moderní kabátek neumí udělat tak kvalitně jako konkurenční špionské frančízy. A ještě mám potřebu na závěr zdůraznit, že Skyfall se mi líbil, v porovnáním s tímhle vlastně docela dost líbil. (20.04.2016)

Vodkou a martini nasáklý papírový drak si zatančil v oku hurikánu, prolétl se ruinami i vznešenými nádvořími své bohaté minulosti, projevil nadhled ryze mooreovský a ačkoliv Aston Martin letěl do Tibery a Walther PPK do Temže, staromilským způsobem se vrátil ke své triviální podstatě. Když i reálný svět patří mocichtivým hlavonožcům a jejím chapadlům jako je pan Moriarty (vlastně C), není nic lepšího, než se upnout k iluzornímu světu, kde Bůh chránící své královny chodí zásadně ve smokingu.. Scházela mi Campbellem nastolená linie osudovosti (jediný „touching“ odchod byla Blofeldova číča a to ještě nevíme jistě) i Deakinsova ikonická vizualizace; stále stejně tančeným rakouským valčíkem naopak začínám být trochu přesycen. Zatímco sebevědomý Skyfall vyrostl až k nebi, Spectre se vrátil ke kořenům. Pořád se však dívám na jeden a tentýž strom, jehož každý další letokruh je přiblížením k věčnosti.. (09.11.2015)

Nejdražší, nejdelší... a nejspíš nejunavenější. Nový Bond je po Skyfall hořkým zklamáním, které jde ještě o level dál v ohledávání psychologických, emocionálních a mytologických kořenů, ale bez reálného náboje a nasazení (i důvěryhodnosti). Prachy lítají oknem, strhující scény se ale nerodí - Bond pasivně korzuje vybydlenými lokacemi a tváří se, jak kdyby prožíval nejvypjatější shakespearovské drámo, tváří v tvář tuctovým nástrahám a nevýraznému záporákovi ale přichází jen s mdlou pračkou na peníze. (04.11.2015)