Im Lauf der Zeit
Kings of the Road
Režie:
Wim WendersScénář:
Wim WendersHudba:
Axel LinstädtHrají:
Rüdiger Vogler, Hanns Zischler, Lisa Kreuzer, Rudolf Schündler, Marquard Bohm, Franziska Stömmer, Wim Wenders, Hans Dieter Trayer, Patrick KreuzerObsahy(1)
Robert právě opustil svou ženu a snaží se skoncovat se životem. Jen náhoda ho svede dohromady s Brunem, mobilním technikem promítacích zařízení, jenž objíždí omšelá a upadající kina podél hranice NDR a NSR. Dva muži, již se vůbec neznají, každý uzavřený do zcela jiného druhu samoty, se vydávají na společnou cestu. Cestu sblížení, cestu poznání a cestu ovlivnění. Tříhodinová "roadmovie", ve které jsou obraz, atmosféra a prostor pro naše vlastní myšlenky daleko důležitější než samotný příběh a jeho narace. (anniehall)
(více)Recenze (47)
Na filmového staromilce jako jsem já zapůsobila tato téměř tříhodinová road movie jako blahodárný balzám. Černobílá kamera, vizuálně čisté záběry, pomalé tempo vyprávění, minimum postav i replik, dokonalý hudební doprovod, symbolický přesah... jak bolestný protiklad ke všem těm vizuálně přeplácaným, protivně užvaněným, obsahově vyprázdněným a brutálně rychle sestříhaným moderním filmům, které mě tolik vyčerpávají. Wenders sice není vyloženě můj oblíbený tvůrce a některé momenty v tomto filmu mě poněkud zaskočily (scény s defekací, masturbací či močením), přesto si myslím, že je to výborná road movie, která s lety zraje jako víno. UPDATE 23.2.2020 - Když jsem po letech dostal chuť vidět to znovu, bohužel už to na mě tak nezapůsobilo jako kdysi. Místy se mi tam dost vkrádala nuda a v duchu jsem to posouval dopředu, což je určitě škoda. Člověk asi musí mít na takový film náladu, aby ho dokázal náležitě docenit, což se ne vždy podaří. Navíc ta kadící scéna je fakt hodně bizarní. Přesto se mi to jako celek ale líbilo, protože tam zazní pár zajímavých myšlenek a protože ta jízda po starých německých kinech má prostě něco do sebe, včetně toho hezkého závěru se zásadovou majitelkou kina, které raději nepromítá, než by promítalo blbosti. O kouzelném finálním záběru nemluvě - v neonovém názvu kina WEISSE WAND svítí pouze tři písmena, která dávají dohromady END. ()
„Existuje přece jen život. Smrt vůbec není.“ Oslava života a možnosti být svobodný se v příběhu dvou tuláků na cestách, zklamaných po ránách osudů, zároveň krásně prolíná s oslavou skutečného filmového umění. To i včetně hlubší reflexe. Onen běh času způsobuje, že zatímco v úvodu starý pán (bývalý promítač) vzpomíná s nostalgií na svou práci v dobách rozkvětu němého filmu a nástup zvuku, v závěru ze strany staré paní (majitelky kina) jsme svědky již mnohem radikálnějšímu směřování názoru na současnou filmovou tvorbu. Na tohle gesto od staré paní na závěr s ukončením provozu kina pro narůstající marasmus ve filmové tvorbě asi jen tak nezapomenu… Ale během dlouhých cest provozovatele promítací techniky s neúspěšným sebevrahem došlo na celou řadu nezapomenutelných momentů. Neplánované představení se stínohrou na plátně pro děti je zase navíc samo o sobě hravou a originální tvůrčí poctou němých grotesek. Tři hodiny na cestách ve společnosti dvou outsiderů mi utíkaly i navzdory pomalému tempu a zdánlivě monotónnímu ději poměrně svižně, i díky jedinečné atmosféře, hudebnímu podkresu, nádherným záběrům a podmanivým hereckým výkonům jsem se nudit téměř nesithl. Ačkoliv má Wendersův film poměrně málo dialogů, snad všechny na oplátku opravdu stojí za to, s obrovskou tvůrčí precizností představují postavy a jejich život, dojmy, vzpomínky nebo přinášejí uprostřed poetické atmosféry hluboká zamýšlení. Spočátku mě akorát vyvedly z míry některé bizardní prvky (přítomné napříč celým filmem), třeba když hlavní hrdina hned v jedné z prvních scén vystoupí z kamionu úplně nahý nebo o pár minut na to se před kamerou na pusté pláži přímo vykadí(!), což sice činí film do jisté míry originálním, ale některé věci prostě i tak nepotřebuji na plátně sledovat. Nicméně Wim Wenders dokázal se svými postavami a rovněž herci pracovat hodně zajímavě a já zůstal pohlcen životem a příhody obou hrdinů natolik, až jsem částečně přistoupil i na režisérovu hru sledovat jejich počínání někdy i v těch nejtemnějších z intimních chvilek. A tak jedinou scénou, jejíž význam mi naprosto unikl, zůstává ta, ve které si Bruno vystřihne kousek filmového pásu a s gustem mistra kutila pak dokola několik minut pouští své holce asi čtyřvteřinovou sekvenci z jakéhosi dokumentu o násilí a přírodních katastrofách – musím říct, že tenhle experiment vůbec nepobírám jak strany hlavní postavy, tak ze strany režiséra, a svou povýšeneckou samoúčelností (vlastně ani tématem oné sekvence) mi vůbec nezapadá do tohoto jinak skvělého filmu. Přes tu malou vadu na kráse a občas rozvláčnějšího místa mám z Wendersova filmu mimořádný zážitek a koketoval jsem i s 5. hvězdičkou, byť nejsem si jist, zda budu mít chuť ho vidět někdy znovu. Pokud ano a zapůsobí na mě stejně pozitivně, navýšení hodnocení se nebráním. [85%] ()
Nádhera. Pokud má někdo dojem, že se ve filmu nic neděje, ať si počká na konec a ona mu to paní majitelka kina vysvětlí. Oslava filmařiny jako takové, hudby a obrazu a svobodomyslnosti lidských dušiček, čímž zjevně nedisponuje chrápající kolega malarkey. Viděno v rámci festáčku Německá filmová pavlač. ()
Nikdy som nemal rešpekt pred veľkými menami, a vlastne ani neviem, či je Wim Wenders naozaj takou veľkou režisérskou osobnosťou. Dočítal som sa, že film nemal riadny scenár a všetko sa pytlíkovalo po večeroch. Nič proti tomu, ale takto sa nakrúcajú sitcomy a je to na nich, ako aj na tomto filme vidieť. Táto trojhodinová čiernobiela nuda mi trochu pripomenula menej známe diela českej novej vlny, ale to bolo pred 50 rokmi a vtedajšie postupy sa už vyčerpali. Úprimne neviem, čím ma mal tento narýchlo a improvizovane spichnutý výtvor zaujať? Pri sledovaní niektorých filmov som sklamaný. Pri sledovaní tohto som sa cítil byť podvedený. ()
Já věděl moc dobře, proč si ten film tak šetřím na vhodnou chvíli. Ta přišla právě teď (asi není nutné říkat, co je dnes kdy to píšu za den) a dopadlo to snad ještě líp, než jsem si přál. Ten film je totiž geniální a Wenders mě opět nezklamal. Prvních 20 minut mě to celkem (ne zrovna mile) překvapilo, protože to vypadalo, že Wenders tentokrát bude úplně rezignovat na promyšlenost postav, ale naštěstí to byl jen můj špatný dojem. Pak z toho totiž vypadne drama tak hutné a dokonale promyšlené, že jsem fakt koukal - a to už mám za sebou minimálně tři čtvrtě Wendersovy filmografie. Hlavní dvojice je zde naprosto dokonale a realisticky vykreslená a divák o nich ví úplně všechno, co vědět potřebuje a ví i to, co by ho zajímalo (u obou postav víme o tom, v jaké situaci se teď ve svém životě nacházejí, o obou víme, kde pracují, jak to je s jejich rodiči, jaké zhruba měli dětství...) a podobně dokonale jsou vykreslené i vedlejší postav (!!!) - třeba mladá prodavačka lístků nebo ten muž, kterého potkají u opuštěného... sila, asi. Řekl bych, že to má dokonale napsaný scénář, ale četl jsem, že celý "scénář" V běhu času má jen 5 stránek (!), tudíž je zde aspoň vidět, jak moc geniální režisér Wenders je, protože vše vybudoval dokonale i v podrobnostech (třeba ty záběry na noviny mají hned dvojí význam - a ten druhý mě fakt dostal) a minimálně v hlavě přesně věděl, co chce natočit. A taky se mu to fakt povedlo. Celé to sice je "jenom" oslava života, taková příjemná, dokonale psychologická, poetická buddy road movie s občasným jemným humorem, ale - jak už jsem psal - dokonale promyšlená. A hlavně nemá skoro ani jednu zbytečnou scénu - což na tři hodiny teda klobouk dolů. Po filmařské stránce je to taky dokonalé, opět to má tu Wendersovu silnou a přitom poetickou atmosféru, jsou zde nádherné záběry jak krajin, tak třeba měst a taky se tady opět projevil Wendersův cit pro zabírání mraků (a to i přes to, že je to černobílé). Hlavně to ale funguje, je to neskutečně podmanivé (ale fakt záleží, jak moc vám to sedne) a to natolik, jako skutečně málokterý film. Snad jen v posledních 30 minutách se to začne mírně vléct, ale jinak jsem od toho po celou dobu nedokázal odtrhnout oči. Herecké výkony jsou krásně civilní a strašně moc se mi líbil soundtrack, který skvěle pasuje do nálady filmu a označil bych ho za jeden z nejlepších filmových soundtracků, co jsem kdy slyšel. Měl jsem drobné obavy, ale Wenders mě opět dostal. A taky tu jsou některé scény až příjemně kouzelné (stínové improvizační divadlo v kině), celý film je i hutně filozofický a zazní v něm nejdena geniální věta. A ty dialogy... dokonalost, opravdu, navíc některé jsou geniální svým dvojsmyslným významem ("Asi jsi zase moc nespal." - "Ale byla to dobrá noc." - kdo viděl, chápe moc dobře, kdo ne, po zhlédnutí pochopí). Fakt, já věděl moc dobře, proč si ten film nechávám až na úplný konec roku (ačkoli ho chci vidět už od července), protože jsem ho chtěl nějak důstojně zakončit, když už byl tak šílený. Tak myslím, že účel byl splněn více než dokonale. Vlastně je zajímavé, že i na konci minulého roku jsem viděl film, který mě naprosto odrovnal (Až na konci světa) a opět ho natočil právě Wenders. V běhu času se mi teda líbilo o trošičku míň, ale to nemění nic na tom, že ten film je skutečně dokonalý. A to už jsem si myslel, že mě Wenders už nemá čím překvapit... hm, tak asi ne. Rozhodně jeden z nejlepších filmů jeho tvorby, ale na Paříž, Texas a Až na konec světa v mých očích nemá. Takže ho mám na třetím místě spolu s Lisabonským příběhem, protože ten se mi líbil úplně stejně a nedokážu teď určit, který z těch dvou filmů se mi líbil víc. 5* () (méně) (více)